Kamera ve studiu jede. Pološílený moderátor Howard Beale koukne do objektivu a spustí svůj monolog: „Nemusím vám říkat, že situace je špatná, protože každý ví, že je špatná. Je tu deprese. Všichni jsou bez práce nebo se bojí, že o ní přijdou. Banky jdou ke dnu. Co dříve stálo pár centů, stojí nyní dolar. Majitelé prodejen mají pod pultem pistole. Pobudové se utrhli ze řetězu a nikdo neví, co s tím. Víme, že vzduch se nedá dýchat a že naše jídlo se nedá jíst. Jen sedíme a díváme se na televizi, kde nám moderátor oznamuje, že dnes jsme měli 15 vražd a 63 násilných trestných činů. Normálka. Víme, že poměry jsou špatné. Ba dokonce víc než špatné. Jsou šílené! Všechno se zbláznilo, takže už ani nechodíme ven. Sedíme doma a svět, ve kterém žijeme, se pomalu zmenšuje. A my říkáme jen: ‚prosím, aspoň v obývacích pokojích nám dejte pokoj. Nechte mi můj topinkovač a televizor a já budu mlčet. Nechte nás být.‘ Ale já vás nenechám být. Chci, abyste se naštvali. Nechci, abyste protestovali. Nechci, abyste psali svému kongresmanovi. Nevím, co si počít s depresí, inflací, Rusy a zločinností. Ale vím, že se nejdřív musíte naštvat! Musíte říct: ‚já jsem lidská bytost, sakra! Můj život má hodnotu!‘ Takže chci, abyste teď vstali, otevřeli svá okna a zařvali do ulic: ‚jsem naštvaný jako blázen a tohle už nebudu dál snášet!‘ Pak konečně zjistíme, co si počít s depresí, inflací a ropnou krizí.“ Šéfka programového vysílání se s úsměvem koukne na režiséra a pronese: „Kolik stanic tohle právě teď odebírá?“

Televizní společnost (1976), mistrný režijní výpad Sidneyho Lumeta, stanula s příchodem druhé poloviny 70. let v epicentru mnohaletého válečného konfliktu dvou znesvářených institucí. Provozovatelů kin a televizních magnátů. Sžíravá satirická sonda do prohnilých hlubin televizního průmyslu měla být poslední bolestnou fackou, kterou filmová studia uštědřila nenáviděné blikající krabici. Pikantní scénář Paddyho Chayefskyho čerpal veškerou sílu z předpokladu, který bychom mohli převést do jednoduché otázky: připouštějí si televizní producenti a vedoucí manažeři nějakou odpovědnost vůči milionům lidí hledících do obrazovek, nebo se řídí jen průzkumy sledovanosti? Chayefsky ve svém cynismem prodchnutém poukázání na morální a etický úpadek televize vycházel z poněkud naivního předpokladu, že kdysi bylo všechno jinak. Že kdysi měly televizní pořady lepší úroveň. Tento symbolický předobraz starého muže, co křičí na mraky, zůstává stále aktuální. Starší generace diváků se při pohledu na obskurní pořady rotující v digitálním řečišti internetu rovněž odvolává na staré dobré časy s Janem Rosákem a jeho neškodným Videostopem. Západní společnost se dnes neustále ohání nadčasovým Georgem Orwellem, jehož dystopické vize na nás údajně vykukují ze všech stran. Pokud se však něčí vize opravdu stoprocentně zhmotnila, pak jednoznačně ta, jakou nám Sidney Lumet předestřel v Televizní společnosti.

Zasloužilý moderátor pravidelné zpravodajské relace Howard Beale (uhrančivý Peter Finch) musí čelit nemilé realitě. Jeho dlouholetý kamarád, prezident zpravodajského oddělení televizní společnosti UBS Max Schumacher (William Holden) mu oznámí, že jej kvůli klesající sledovanosti musejí do dvou týdnů propustit. Hořký verdikt zkoušejí oba muži utopit tahem po městských barech, přičemž Schumacher nadhodí, že by televizní vysílání mohly vylepšit pořady s názvy jako „Sebevražda týdne“ či „Terorista týdne“. Neškodné opilecké nápady, jakožto předzvěst věcí budoucích. Zlomený Beale v živé večerní zpravodajské relaci prohlásí, že se příští týden přímo před kamerami zabije. Vedení televizní společnosti UBS (Union Broadcasting System) chce po Bealeovi okamžitou rezignaci, ale Schumacher se za starého přítele přimluví a nabídne mu možnost veřejné omluvy. Beale svůj slib okamžitě poruší a místo kajícných slov vypustí směrem k milionům diváků plamenný projev o trpkém životě, který nestojí za nic. Navzdory vzniklému skandálu způsobí moderátorova řeč mimořádný nárůst sledovanosti, čehož se UBS rozhodne ke zděšení Schumachera využít. Tím se začne odvíjet nepředvídatelný příběh, v němž mají komodity jako pravda, politika, emoce a lidské životy cenu pouze tehdy, pokud přitáhnou dostatečně velkou pozornost.

Historie se neustále opakuje bez ohledu na libovolné téma. Když ve 40. a 50. letech 20. století provozovatelé kin bili na poplach s tím, že masivní nástup televizních obrazovek zničí jejich podnikání, budili dojem hysterických plašanů. Pravdou je, že proud elektronů vykreslující obraz na skleněné ploše se již od počátku opravdu snažil udržet diváky hezky doma pod střechou. Výrobci televizí v proudu let zvětšovali rozměry úhlopříček a televizní producenti do svých pořadů přilévali stále větší finanční prostředky, aby mohli konkurovat kinům. Kinematografie na oplátku produkovala obří bohatě dotované projekty s grandiózní výpravou, kterou televize v přítmí obývacího pokoje nemohla nikdy pojmout v měřítku určeném výhradně pro účely stříbrného plátna. Dnes je situace komplikovanější. Streamovací platformy nabízejí katalogy filmových novinek, které se v kině sotva ohřejí. A tradiční televize se svými pořady? K čemu, když máme YouTube, Tik Tok, Instagram, mnohahodinové podcasty, diskusní internetové relace a nekonečné množství influencerů? Tentokrát jsou to právě televizní pořady a jednotlivé kanály, které svůj boj prohrávají, neb virtuální prostor převzal jejich výsadní úlohu. A je úplně jedno, jestli ke sledování YouTube využíváme displej telefonu nebo starou dobrou televizní obrazovku. Bez ohledu na historické období a formát, je centrální zdroj veškerých bitev stále stejný. Pozornost. Režisér Sidney Lumet a scenárista Paddy Chayefsky tohle věděli už před padesáti lety.

Ironií osudu je, že sám Chayefsky z televizního prostředí pocházel. V 50. letech patřil mezi klíčové průkopníky takzvané „zlaté éry televize“. Pro tehdy neokoukaný formát psal svěží dramata s vnitřním přesvědčením, že televizní prostředí je malým uměleckým rájem s potenciálem vzdělávat a především kultivovat společnost. Zpravodajství samotné dlouho vnímal jako seriózní službu veřejnosti, jejímž účelem mělo být předávání informací. Následující dvě dekády však jeho ideálům vrazily kudlu do zad. Viděl, jak se vysněný potenciál hroutí pod nárůstem korporátní chamtivosti. Chayefsky s hrůzou sledoval propad televizních stanic do náručí konglomerátů, které i od zpravodajství začaly vyžadovat určitý zisk. Serióznost stále častěji ustupovala zábavě. Hektický sprint televizních stanic za sledovaností vedl k bulvarizaci strachu, krve a násilí. Z diváka se stal pomyslný snop slámy naklánějící se v silných poryvech větru k té či oné televizní stanici. Vrchol obchodu s utrpením představoval tragický incident z roku 1974, kdy floridská televizní moderátorka Christine Chubbuck do kamery řekla, že v souladu s novou politikou stanice přinášet „krev a vnitřnosti“ uvidí diváci pokus o sebevraždu, načež se střelila do hlavy. Šokovaný Chayefsky si naplno uvědomil, kam televizní cynismus směřuje. Ze smrti Christine Chubbuck vzešla postava moderátora Howarda Bealea. Televizní společnost však nabízí mnohém víc než portrét zlomeného muže.

Během scény, v níž Beale bez obalu vyhlašuje ortel nad svým životem, se staneme svědky geniálního střihu. Zaměstnanci v řídícím středisku pozorují stěnu složenou z mnoha obrazovek. Bedlivě hlídají délku reklamních bloků, pořadí scén a návaznost různých pořadů, čili skutečnosti, že zoufalý člověk evidentně přicházející o rozum právě oznámil plán své sebevraždy, nevěnují nejmenší pozornost. Tento černohumorný moment není jen důkazem o ekonomickém procesu slepě se ženoucím za plusovými čísly. Je to čistokrevná demonstrace dehumanizace. Technici a režiséři v řídícím středisku evokují mechanizovaný stroj na striktní hlídání přesně vymezeného vysílacího času. Jsou to součástky, které moderní korporátní systém zbavil empatie. Programová šéfredaktorka Diana Christensen (úžasná Faye Dunaway) je zhmotněním všech uvedených předpokladů. Funkční součástkou pracující ve prospěch televizního systému. Ambiciózní, mimořádně dravou murénou, odhodlanou sežrat všechny menší ryby ve jménu vyšších čísel sledovanosti.

Když chce firemní ředitel a viceprezident televizní sítě UBS Frank Hackett (ve strhujícím výkonu Roberta Duvalla) vyhodit Howarda Beala za jeho výstup před kamerami, je to právě kalkulující Diana Christensen, která šéfa upozorní, že čísla po výstupu bláznivého moderátora vylétla k výšinám. Jakožto zosobnění čerstvé generace chladných, pragmatických manažerů pasoucích po ziscích učiní Hackett logický ústupek. Howard Bealea dostane nejen zelenou, ale i vlastní pořad s věštkyní, televizním studiem, blikajícími světly a okázalým pódiem. Že dojnou krávu představuje psychicky labilní muž, který nepochybně potřebuje odbornou pomoc, nikoho nezajímá, jelikož sledovanost je nadřazena novinářské etice i lidskosti. Klesající rating se stává zkázonosným znamením, před jehož stínem padají televizní magnáti na kolena jako upíři pod dotekem posvěceného kříže. Není tudíž překvapením, že pro kontinuální růst sledovanosti je Christensen ochotna učinit vše. Propagovat pořad labilního Bealea, vysílat autentické záběry z bankovních přepadení, věnovat vysílací čas levicové teroristické skupině a prokládat řečnění jejich členů reklamami na spotřební zboží.

Dosluhující Max Schumacher zastupuje staré časy. Doby, kdy mělo zpravodajství dle jeho slov ještě úroveň. Rád vypráví historky o zlatém věku televize a baví jimi své kolegy. Snímek Televizní společnost však černobílé postavy na skladě nemá. I Schumacher disponuje pošramoceným štítem. V soukromém životě jde o slabého, sobeckého a chybujícího člověka. Ačkoliv mu jsou praktiky mladých televizních dravců proti srsti, neváhá si začít románek s citově chladnou Dianou. Je ochoten dát všanc manželství, ze kterého vyprchala jiskra, kvůli vztahu bez budoucnosti. Je to zvláštní generační střet dvou diametrálně odlišných lidí, jejichž jediným pojítkem je společná profese. Max svou profesi miluje, Diane ji obludným způsobem zneužívá. Duo k pohledání. Stárnoucí elegán toužící po žhavém podzimu života a kariérou posedlá žena, která o číslech sledovanosti glosuje i při sexu. Max není kladný hrdina v lesklé zbroji, ale oproti ostatním si zachovává lidskost. Ostré protesty kvůli bezohlednému využívání přítele Howarda jej nakonec stojí pracovní místo a vztah s programovou šéfredaktorkou musí zákonitě narazit do zdi. „Jsi ztělesněním televize, Diane. Lhostejná vůči utrpení, necitlivá vůči radosti,“ říká Max těsně před tím, než od systémem semleté ženy odejde.

Film Sidneyho Lumeta sice v první řadě vyvrhuje vnitřnosti z televizního formátu a pitvá všechny zúčastněné aktéry, avšak scénář Chayefskyho si na paškál bere i americkou kulturu jako takovou. Televizní společnost ukazuje hlubiny bahna, do jakých jsou vrcholní manažeři ochotni zabřednout ve snaze uspokojit své věrné diváky, přičemž divák sám nese primární spoluvinu na nadměrné konzumaci nabízeného obsahu. Všechna ta tragikomická zvrácenost a kadence scén přichází v tak rychlém sledu, že je snadné tento aspekt přehlédnout. Únik ze začarovaného kruhu je přitom jednoduchý. Stačí televizi vypnout a vyhodit ji oknem na ulici. Jednou z překvapivých point filmu však je, že toho ve skutečnosti nejsme schopni, což platí i dnes. Zkuste se na půl roku odstřihnout od internetu. Senzacechtivost a okázalý nevkus televize je přesně tím, co nás nutí se k jejímu sledování vracet. Jde o konstantní nadčasovou pravdu. Vše se točí jen kolem výsledků sledovanosti, algoritmů, počtů followerů a my nejsme ničím jiným, než čísly ve statistikách.

Televizní společnost byla v době uvedení velkou senzací. Rozhodně daleko větší než kupříkladu Takoví normální zabijáci (1994), provokativní óda na mediální popularizaci násilí přicházející v časech, kdy už si veřejnost dávno zvykla na praktiky předpovězené filmem Lumeta. Kromě prvotřídního scénáře, jehož mnohé dialogové výměny by se měly tesat do kamene, vzbudily největší pozornost herecké výkony. Sidney Lumet nepopře bohaté zkušenosti s divadelním prostředím. Nechává herce dýchat, rozkvétat jejich etudy v teatrálně velkorysých výstupech, bez nadměrného zásahu střihačských nůžek. Peter Finch za ztvárnění šíleného proroka získal posmrtného Oscara, jako vůbec první herec v historii (zemřel na infarkt krátce před uvedením filmu). Beatrice Straight stačilo na ukořistění Ceny Akademie pouhých pět minut a dvě vteřiny. Téměř celý čas pozřela odzbrojující scéna, v níž reaguje na přiznanou nevěru svého filmového manžela Maxe Schumachera. Jde o naprostý unikát. Za tak krátký časový úsek nikdo jiný oceněn Oscarem dosud nebyl. Během zhruba čtyřminutového monologu dokázala herečka plynule projít celou škálou emocí. Naprostý šok a popírání střídá hluboké zranění, vztek a nakonec hrdé sebeovládání. Tehdejší tisk psal o tom, že Straight do této jediné scény dokázala vtisknout tíhu celých desetiletí manželského soužití. Dalšího Oscara si odnesla Faye Dunaway a následně i Paddy Chayefsky za nejlepší původní scénář.

Mesiášské blábolení sebevražedného moderátora a do extrému vyhnaná vypočítavost Diany Christensen působily v čase premiéry přehnaně. Nikdo nepochyboval o tom, že sleduje záměrně přepálenou satiru. Obzvláště scéna, ve které už Howard Beale netáhne sledovanost vzhůru, stává se přítěží a televizní hlavouni zvažují nejlepší způsob jeho fyzické likvidace, byla ve své době za hranou. Za výlučně radikální mnozí považovali i monolog šéfa televizní sítě Arthura Jensena (v podání Neda Beattyho), který Bealeovi vysvětluje, že už neexistují státy, Amerika ani ideologie, ale pouze IBM, ITT, AT&T a DuPont. Jenže nehynoucí sláva filmu Televizní společnost vězí právě v neomylně trefném proroctví. Vyplnilo se naprosto vše a mnohé jsme dokonce dalekosáhle překonali. Přišla éra globalizace a nadvlády nadnárodních korporací nad národními státy. A samozřejmě přišel internet se svým ziskuchtivým clickbaitem.

Sidney Lumet natočil filmový atentát na televizní průmysl. Pomstu vůči médiu, na které velká filmařská studia vždy pohlížela s pokřiveným úšklebkem. Jako na neutuchající zdroj povrchní zábavy, bizarních pořadů a černé kroniky, což jsou všechno věci, jaké se z televizních obrazovek dávno přesunuly do virtuálního prostoru, kde v průběhu posledních dvaceti let nabraly obludných rozměrů. Žádný příspěvek není dostatečně skandální, hanebný či záměrně vylhaný, aby nemohl zvýšit dosah. Kliknutí za každou cenu se stalo mantrou, pro kterou může kdokoliv učinit cokoliv. Satirický náznak toho, že lidský vztek, frustrace a emoce se dají skvěle zpeněžit, jsou dnes normou pohánějící algoritmy sociálních sítí. Ani Howard Beale nemůže být v současnosti vnímán jako praštěná karikatura, neboť finanční zisky zcela běžně inkasují i psychicky labilní lidé se svou armádou sledujících. Na počátku této šílené reality stála Televizní společnost. Satira, při jejímž sledování úsměv spíše zamrzá.