Jestliže jsem se na tomto místě zhruba před dvěma lety rozplýval nad tehdejší novinkou těchto Australanů, musím letos své nadšení trošku korigovat. Ne že by následovník výborného alba „Digital Apocalypse“ byl nějakým špatným dílem, to rozhodně ne. Spíše se během poslechu „The Darkest Side of Humanity“, jak zní název letošní desky, neubráním pocitu lehkého odbytí a mlácení prázdné slámy.

Což o to, energie je v tom stále slušné množství a zvukové ošetření na deathcore je rovněž více než kvalitní, ale tentokrát jako by se kapele nedostávalo takového množství nápadů. Co naštěstí zůstalo zachováno v míře vrchovaté, je ona apokalyptická a těžká atmosféra, jež zdobila i předchozí nahrávku. V tomto ohledu se mi počínání A NIGHT IN TEXAS rozhodně neoposlouchá ani letos. Ten drive a tlak tady pořád jsou!

Problém mám s větším zapojením orchestrací. Místy se neubráním pocitu, že tato složka je zde nadbytečná, respektive svým lehce povrchním provedením nestíhá hlavní část produkce australské kapely. Tento kontrast nejvíce vyplouvá na povrch ve skladbě „Fed To Death“, která je sama o sobě dostatečně výmluvnou ukázkou kreativních schopností skupiny. Ty jí umožní i v rámci deathcorových omezení přinést velmi pestrou atmosférickou i rytmickou skladbu, ale její závěr syntetická orchestrace lehce shazuje.

Na druhou stranu musím říct, že dojmy z nahrávky časem postupně rostou, a to, co se na začátku zdálo jako vyslovený „showstopper“, časem vytlačila hlavní část hudby A NIGHT IN TEXAS, která prostě pořád více než dobře šlape. Australané touto deskou svoje pozice rozhodně uhájili a mají to dobře rozehrané na dobytí nových. Orchestrální složka má do komplexity takových LORNA SHORE notně daleko. Australané jsou zruční skladatelé a svůj žánr mají v krvi, proto tuto jejich ambici posunout se více do sfér orchestrálního deathcoru nevnímám příliš jako přirozený proces, ale spíše jako snahu naskočit na v současnosti slušně jedoucí vlak.