TEAR DUNGEON - Squirm
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„The Messiah Complex“ je poslední díl trilogie, která byla natočena v průběhu roku 2024 a vyšla postupně s půlročním odstupem. Loni touto dobou jsme měli na stole díl první, nyní je to již poslední část. Jak už bylo zmíněno, první kroky podnikali v roce 2017, kdy dosud pracovali na nahrávce „Leaves of Yesteryear“. Od počátku to bylo koncipované jako trilogie, přičemž každý díl měl mít svou identitu a současně být i částí velkého celku. Tomuto závazku dostáli, když především druhý díl „Sanguis“ je koncepčně ucelený. První díl „The Shores of Melancholia“ na druhou stranu na celé dílo patřičně navnadil. Po jeho poslechu si posluchač vcelku pochopitelně řekl, je-li tohle první díl už hotového díla, co nás ještě čeká? Po intimním druhém díle očekávání ještě narostla. Jaké bude finále?
Jeden by si myslel, že už to GUNS N' ROSES kdysi dávno s „Use Your Illusion“ vysvětlili jasně. Vydávání dvojalb je věc ošemetná a málokdy se dá říct něco jiného, než: „Měli z toho vybrat materiál na jednu desku, která by pak byla fakt našlapaná.“ Nehledě na to, že Gáni byli tenkrát na vrcholu tvůrčích sil a dostatečně podpořeni různými chemickými substancemi a ve výsledku se jim ten tah komerčně vyplatil. Kjetil Nordhus a Stein Roger Sordal, jakožto výhradní autoři nového materiálu, jsou střízliví padesátníci, kteří dokázali dát dohromady zajímavý materiál, ale výtrysk tvůrčího génia to není a na trojalbum už vůbec ne. Na druhou stranu je nutno dodat, že na komerční sféru oni nemíří. To je pozitivum a výsledek je tak čistě jejich osobní zpověď pro pár věrných posluchačů.

Nechápejte mě špatně. Mně se nový materiál velmi líbí a Kjetilovi se Steinem skládám poklonu, že dokázali už polozapomenutou kapelu vzkřísit a vrátit do života s takto povedeným materiálem. Jen mi přijde zbytečné roztahat to na tři alba. To poslední je v podstatě už zbytečné. Tři skladby? To už by se někam vešlo. Přitom jde o povedené písně. „Unconditional Artificial Chemistry“ hudebně navazuje na předchozí dvě alba. Textově se vyrovnává s aktuální tématikou odosobnění v digitálním světě. Druhá položka „The Messiah Complex“ je nejvýraznější a možná i nejlepší skladba současné trilogie. Hudebně je pochopitelně na té samé melancholické vlně, se kterou to před rokem rozjeli. Tentokrát si však rozpomněli, že bývali progresivní kapelou, a tak této písni dodali vývoj a dodali jí hudební příběh. Zvrat nastává v polovině zprvu nenápadným klávesovým motivem, ze kterého začíná hudba gradovat, roste napětí, Kjetil vystřídá různé hlasové polohy a atmosféra se zahustí. Pochopitelně se vše nakonec vrátí na „pobřeží melancholie“. Třetí skladba „Broken Souls, Common Enemies“ má rovněž zajímavý vývoj vycházející z poklidného základu. Postupně se přes vsuvku na hammondky přehoupne do extrému a temnoty. Není to sice taková mrda, jako byla „The Slave That You Are“ z první části, povedená skladba se zajímavým vývojem to ale určitě je.
A dál? To je právě ta potíž. Dál už je čtvrthodinová koncertní suita, která tam tak nějak nezapadá. Aktuální materiál je sice klidný, ale výrazný. Tato orchestrální kompozice je nenápadná a zdlouhavá, byť nakonec do dramatického finále dospěje. Navíc vlastně není tak úplně autorským dílem kapely. Skladatel Martin Raabe Olsen skladbu napsal na základě podnětů od dvojice autorů. Nahráli ji Kristiansand Symphony Orchestra pod vedením dirigenta Alexandera Hansona. Mohl to být bonus, ne náplň plnohodnotného alba.
Rád bych tento vesměs skeptický text zakončil lépe, ale není to snadné. Kapelu GREEN CARNATION a její hudebníky mám v úctě. Jejich nejslavnější dílo „Light of Day, Day of Darkness“ je pro mě jasně desítková záležitost, kterou jsem v době vydání poslouchal velmi často. Vydání třetího dílu aktuální trilogie pochopitelně doprovází i vydání kompletní série „A Dark Poem - The Complete Series“. Všechna tři alba jsou ozdobena unikátním a velmi osobitým grafickým stylem Niklase Sundina. Jako celek bych neváhal hodnotit 8/10. Udělat z té trilogie výběr na jedno CD, šel bych i výš. Ale pokud v závěru textu má být hodnocení aktuálního dílu, nezbývá než jít o půlbodík dolů od předešlé části. Z této trojice recenzí tak nejlépe hodnocenou zůstane část první, a to je adekvátní.

Závěrečná část díla „A Dark Poem“ konečně umožní se na něj podívat komplexně a v celé nádheře. Je to dlouhé a emotivní dílo o třech částech, za jehož realizaci si autoři zaslouží obdiv. Na druhou stranu kdyby součástí nahrávacího procesu byla i adekvátní porce sebekritiky, místo tří dobrých alb mohla být dvě výborná nebo dokonce jedno excelentní. Přesto je to ve své komplexnosti obdivuhodná nahrávka, avšak její finální část je současně i ta nejslabší.
6,5 / 10
Kjetil Nordhus
- zpěv
Stein Roger Sordal
- kytara, basa, klávesy
Bjørn Harstad
- kytara
Tchort
- kytara
Endre Kirkesola
- klávesy, varhany
Jonathan A. Perez
- bicí
1. Unconditional Artificial Chemistry
[video]
2. The Messiah Complex
3. Broken Souls, Common Enemies
4. A Dark Poem - Orchestral Suite
A Dark Poem, Part III: The Messiah Complex (2026)
A Dark Poem, Part II: Sanguis (2026)
A Dark Poem Part I: The Shores of Melancholia (2025)
Leaves Of Yesteryear (2020)
Last Day of Darkness (2018)
The Acoustic Verses (2006)
The Quiet Offspring (2005)
A Blessing In Disguise (2003)
Light Of Day, Day Of Darkness (2002)
Journey To The End Of The Night (2000)
Datum vydání: Pátek, 4. září 2026
Vydavatel: Season of Mist
Stopáž: 38:29
Produkce: Stein Roger Sordal, Kjetil Nordhus, Endre Kirkesola
Studio: DUB Studio
Mix: Endre Kirkesola, Bjørn Harstad
Mastering: Lawrence Mackrory
Orchestral Suite:
Skladatel: Martin Raabe Olsen
Nahrál: Kristiansand Symphony Orchestra, dirigent Alexander Hanson
-bez slovního hodnocení-
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.
Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.





