TEAR DUNGEON - Squirm
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Japonci SIGH nejsou v našich končinách úplně častým zjevením. Odehráli, myslím, několik vystoupení na Brutal Assaultu a jeden klubový koncert v Praze, toť vše. Jejich ostravskou premiéru by bylo škoda nechat si ujít, a tak vzhůru na Slezskoostravský hrad, na sedmý ročník festivalu Metal!!! Organizátoři spojení s klubem Barrák jsou již zkušení a v minulosti přivedli na festival celkem slušnou řádku zavedených jmen. Důraz byl v duchu ostravské tradice obvykle kladen spíše na death/grind, ale letošní soupiska je přeci jen různorodější. To donutilo zvednout z gauče i mě, vydat se do centra Ostravy a nakonec pod nátlakem (neřkuli psycho terorem) Shnoffa napsat po řadě let i článek.
Brzy po příchodu na hrad narážím na hlavního principála Miraie Kawashimu i jeho manželku Dr. Mikannibal s celou rodinou a otázka, kterou si předtím kladu (přivedou Japonci na pódium s sebou i své potomky a nachystají nám tak plnohodnotnou show?), se tímto zdá být zodpovězena.

V Japonsku mají asi ještě prázdniny, a tak obě děti školou povinné (kdo nejdříve vygoogluje jejich křestní jména, bude čtenářem týdne! – pozn. korektora) mohou k potěšení publika na pódiu předvádět evil pózy, i když mi popravdě občas přišlo, že už by se raději viděly někde v zákulisí s mobilním telefonem v ruce. Ale metal nepočká. Takže je nezbytné si i přes útlý věk nanést na obličej warpaint, občas vypláznout jazyk, ukázat paroháče a přitom se tvářit zle (čti roztomile). Srdce fanoušků hned pookřejí.
U SIGH však absolutně nemá smysl oddělovat show od muziky. Těch známých japonských kapel zase až tolik není a vtěsnání tradiční východní kultury do metalového koncertu je rozhodně osvěžující. Mika mění nástroje (saxofon!) i oblečení, řve, tančí jako o život a u toho ještě povzbuzuje malou trumpetistku. Nepřístupně působící vlasatý démon Mirai řádí v kimonu a kytarista – japonský Gene Simmons v samurajském brnění – tam hází jedno sólíčko za druhým. Do toho hromada dalších zvukových elementů a jako zpestření i dětské vystoupení s nunčaky.

Kapela zrovna čerstvě vydala desku „Goh-Ka“, kterou jsem si před koncertem stihl asi dvakrát poslechnout a tušil, že to bude stát za to. Mix blacku, heavíku a dalších tradičních SIGH elementů zní velice sympaticky a stejně tak vyznělo i celé vystoupení. Začátek obstaraly „Unputenpu“ a „Jigoku-Zoshi 1“ z novinky a dále se pokračovalo průřezem diskografií. Zazněly fláky z „Hail Horror Hail“, „Ghastly Funeral Theatre“, „Imaginary Soniscape“, „In Somniphobia“ (skvělá “Transfiguration Fear“), „Shiki“, „Scorn Defeat“, „Hangman´s Hymn“... Diskografie je bohatá, plná japonského folkloru, démonů a teatrálnosti a takový byl i celý koncert. Lehce bizarní obraz, který nedokážu úplně vymazat z hlavy. Nejsem schopen úplně posoudit, zda se setlist či celé hudební divadlo nějak zásadně liší od předešlých vystoupení, ale s chutí bych si jej zopakoval znovu. Vlastně klidně ihned, jelikož po nějakých 50 minutách, kdy ještě pár minut z toho strávíme divadýlkem, jsem odcházel z koncertu nenasycen. Raději bych se pořádně přežral, až by mi to teklo ušima, tak jak se tomu děje při poslechu desek. Opakovat!

Co další kapely? Páteční program jsem musel bohužel vynechat, ale minimálně HELLRIPPER, TAAKE nebo CULT OF FIRE by stáli určitě za zvážení. Sobotní thrashový dvojblok EXORCIZPHOBIA/E-FORCE (se setem zaměřeným na alba „Negatron“ a „Phobos“) je fajn, jen by si jistě zasloužil více fanoušků pod pódiem. Ti v souladu s ostravskou zvyklostí dávají v hojném počtu přednost řezničinám v podání GENERAL SURGERY a HAEMORRHAGE, já však preferuji precizní řezy skalpelem a oceňuji tak spíše chirurgicky přesný výkon DECAPITATED, kteří nás také provedou průřezem svou tvorbou. Byť poslední inkarnace kapely není z nahrávek až tak uspokojivá, živě to stále klape. Vynechávám set postarších německých thrashers DARKNESS, kdy volím občerstvovací stanici. A těším se na SETH, kapelu, kterou jsem hojně poslouchal cca čtvrtstoletí nazpátek, kdy nabízeli docela dobré, odlidštěné podání black metalu a nevybavuji si, že by vlastně kdy v ČR vystupovali. Poslední alba jsou spíše takový gotický black, ale jsou to Frantíci, tak jim tuto stylizaci můžeme odpustit a vlastně i věřit. Ale jo, poslední nahrávky jsou popravdě celkem fajn, i když naživo vyznívá vystoupení Francouzů místy trošičku úsměvně. Není to sice to pravé zlo, které člověk vyžaduje, ale odsýpá to solidně. A solidně sype i bubeník, byť poněkud zvláštně nazvučený. Po začátku setu VOMITORY musím bohužel běžet, a tak vynechávám SUICIDAL ANGELS (neva) a 1349 (celkem i va, zvlášť pokud s sebou vzali i Frosta).

Tento festivalový ročník byl již sedmým, a už v minulosti na něm vystoupila celá řada známých jmen (např. CARCASS, NAPALM DEATH, MARDUK…). Vzhledem ke stylovému zastoupení jsem poprvé nad účastí vážněji uvažoval až vloni, kdy se na pódiích objevili např. ATHEIST či SAMAEL, ale díky pro mě lákavější nabídce se tedy poprvé účastním až letos. Akce je celkově moc dobře zorganizována, koná se v pěkném prostředí hradu, se spoustou zákoutí a míst k sezení, kde se dá na chvíli složit zchátralé tělo. Vše organizačně klape, nejsou žádné prostoje a i počasí je ideální. Myslím si, že festival nemá ambice velikostně příliš růst, byť prostoru je celkem dost, vzhledem k účasti možná až příliš. Velmi fajn závěr festivalové sezóny, zvlášť pro ty, kteří neholdují mega akcím.

Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.
Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.





