Na poli psychedelického stoner/prog metalu to má letos Francie rozjeté do značně vysokých obrátek. Ještě jsme pořádně neutřídili dojmy z posledního alba SLIFT a už jsou tady jejich krajané PELEGRIN se svou třetí řadovou deskou. Toto trio se prozatím prezentovalo dvojicí koncepčních nahrávek ovlivněných blízkovýchodní historií a ta letošní nehodlá být v tomto směru žádnou výjimkou. Zatímco předchozí velmi dobré album „Ways of Avicenna“ z roku 2023 bylo zasvěceno středověkému perskému polyhistorovi Ibn Sínovi alias Avicennovi, o tři roky později se skupina nechává ještě více vést na vlně fantazie a přichází s dílem pojednávajícím o mytické tajemné černé kouli (Nephtaru), která ožívá v hlubinách pravěkého oceánu Tethys.

Na PELEGRIN se mi v první řadě velmi líbí jejich schopnost důkladně a bez křeče propojit své koncepční a textové fantazie s neméně fantaskní hudbou, která však v jádru nepřestává být především „poctivým“ tvrdým rockem s výraznou příměsí psychedelie. Textové poselství je zde spouštěčem a řekněme i garantem velmi specifické a kouzelné atmosféry, kterou nahrávka dýchá. Francouzi dokážou být stejně tak dostatečně zemití a ostří, jako vzletní a nezřídka i rozjuchaně radostní („Drawn To Nephtar“).

Jejich muzika funguje na spojení na první pohled nepříliš zřetelných protikladů. Nejedná se o žádné emocionální gradace zpočátku klidněji znějících písní. Skupina nikdy nepřekročí práh vymezený pro tvrdší rock a z metalové muziky si bere jen velmi titěrnou inspiraci. Tíha zmiňovaných kontrastů stojí hlavně na hlase Françoise Roze. Umí být hravý, milý a přívětivý, ale stejně tak ostrý a naléhavý, kdy i původně nenápadnou skladbu postupně a cílevědomě navede až ke strhujícímu vyznění („Plenty“).

I díky této pestrosti a neuchopitelnosti je jasné žánrové zařazení PELEGRIN lehce komplikované. Francouzi se nebojí ani „progovějšího“ pojetí, ale nijak to s ním nepřehánějí. Není jim cizí rocková psychedelie a její ozvěny ze 70. let, ale ani s ní to nepřehánějí. Záchvěvy hrubého grunge? Jasně, i těch se tady pár vyskytuje. Spokojme se s tím, že „The Curse Of Nephtar“ je jednou z těch v současnosti již poměrně vzácných „ortodoxních“ rockových desek. I tohle zařazení však může připomínat chůzi po tenkém ledě, protože pokud si pod pojmem rocková deska představíte kolekci přímočarých a chytlavých válů, tady se nic takového nekoná.

Na to je tato sbírka sedmi písní svou stavbou, a především stopáží některých skladeb, stále spíše poslechem pro fanoušky rozmáchlejšího a „artového“ provedení rockové muziky. Ne že by se zde nenacházely posluchačské háčky či motivy, které se vám usadí v hlavě, jsou však často součástí větších písňových celků. Vše je zde podřízeno konceptuálnímu pojetí, respektive snaze vyprávět příběh formou stále dostatečně divácky či posluchačsky vstřícných písní, které si však žádají přece jen o něco vyšší pozornost a zájem posluchače.

Pro mnohé bude určitě atraktivní i nenápadný, leč přesto zřetelný blízkovýchodní feeling některých skladeb. Ač tito muzikanti žijící ve Francii nehodlají zastírat původ svých předků, ani v tomto případě se tak neděje zbytečně na sílu a efekt. Nenápadné záchvěvy arabských harmonií v „The Price To Pay“ skladbu osvěží příjemným nádechem, aniž by ji vychýlily z jasně vytyčeného tvrdě kytarového směru.

PELEGRIN jsou zruční muzikanti a neméně zruční skladatelé. V této kombinaci máte předpoklady tahat ty nejlepší karty a je skvělé, že se skupině „poštěstilo“ i potřetí v řadě. Máme tu album, které mě svou kombinací atmosféry, čirého muzikantství, promyšlené kompozice, a přesto stále živelného a místy i syrového provedení (především ve vokálních partech) neustále vtahuje do svého fantaskního nitra, abych v něm pokaždé objevil něco nového.