Chilští HESSE KASSEL patří k těm jménům, která se nespokojí s jednoduchým zařazením a na svém druhém albu „Morir Saltando“ znovu dokazují, že hranice mezi post-rockem, hardcorem, jazzrockem a progresivní hudbou jsou jen velmi orientační záležitostí.

Po osmdesátiminutovém debutu „La Brea“ přichází „jen“ třičtvrtěhodinová nahrávka. Rozhodně to ale neznamená méně hudby nebo méně nápadů. Spíše naopak. HESSE KASSEL tentokrát působí soustředěněji, a přitom neztrácejí nic ze své divokosti. Materiál neustále překvapuje prudkými změnami nálad, temp i žánrových poloh.

Občas si při poslechu vzpomenu na THE MARS VOLTA. Ne proto, že by zněli podobně. HESSE KASSEL mají vlastní identitu a jejich hudba se neopírá o psychedelickou vyhrocenost texaské legendy. Spřízněnost vidím spíše v instrumentální ambicióznosti a schopnosti nechat skladby každou chvíli explodovat jiným směrem. Jednou se album propadá do přepjatého screama, podruhé uhání po post-rockových dálnicích, aby o pár minut později rozjelo téměř rozjařený jazzrockový rej. Přesto celek nepůsobí jako slepenec. Naopak. Deska má mimořádně osobitý ksicht právě v tom, jak proměnlivě a nevyzpytatelně funguje.

Veškeré artrockové a progresivní nánosy navíc zakrývají něco podstatného. V samotném jádru této hudby bije hardcoreové srdce. Nepřekvapí, že několik členů působí také v post-hardcorové/noise rockové formaci CÓCLEA. Právě odsud si HESSE KASSEL přinášejí pocit neustálého napětí, urgentnosti a jisté syrovosti, kterou nelze vyčíst jen z notového zápisu. Často mám dojem, že i ty nejsložitější aranže jsou jen převlekem pro velmi přímočaré emoce.

Velkou roli hraje také původ kapely. Jihoameričanství se z této desky doslova valí ven. Ne nějak folklórně prvoplánově, ale v samotném rytmickém cítění hudby. Skladby mají zvláštní pohyb, temperament a teplokrevnost, které evropské či severoamerické party často postrádají. Když HESSE KASSEL přitlačí na pilu, nepůsobí akademicky ani vypočítavě. Všechno je živé, vášnivé a trochu nebezpečné.

Výborně funguje také španělština. V mnoha případech může posluchač neznalý jazyka vnímat vokál především jako další nástroj, ale zde to nevadí. Naopak. Zpěv přirozeně zapadá do hudebního proudu a dodává skladbám další vrstvu autenticity. Španělština zní v kontextu této nervní, emocionálně rozkolísané hudby naprosto skvěle. Textově se kapela věnuje tématům chilské identity, generační nejistoty, společenských rozporů i osobních pochybností. Není to aktivistické ani mentorské. Spíše citlivé pozorování světa kolem sebe prizmatem generace, která vyrůstala v úplně jiném Chile než jejich rodiče.

Hudebně se HESSE KASSEL hlásí jak k domácím ikonám typu SUPERSORDO nebo FULANO, tak k experimentálním velikánům typu SWANS. Odkazy tam skutečně najít lze, zejména v práci s gradací a intenzitou. Jenže SWANS nikdy nezněli takhle latinsky. Tohle není severní trans a repetice. Tohle je hudba, která se potí, gestikuluje a s každým obratem mění výraz ve tváři.

Samostatnou pochvalu zasluhuje zvukový obal. Především výrazná, šťavnatá basa, která drží celý kolos pohromadě. Často právě ona funguje jako vodicí linie ve chvílích, kdy se kytary, klávesy a vokály rozbíhají do několika směrů najednou. Bez jejího pevného ukotvení by některé skladby mohly působit až příliš chaoticky. Důvod, proč album působí tak živě a spontánně, je přitom jednoduchý. Kapela většinu materiálu nahrávala společně v jedné místnosti, bez zbytečného lepení jednotlivých stop. Šest muzikantů hrajících současně dokázali zachytit energii, kterou studiově sterilní přístup často zabíjí. A je to slyšet téměř v každém taktu.

„Morir Saltando“ není album, které by se snažilo posluchači zalíbit. Chce ho pohltit. Ať už do něj vstoupíte skrze post-rock, progresivní rock, hardcore nebo jazzové odbočky, velmi rychle zjistíte, že HESSE KASSEL hrají především sami sebe. A právě v tom spočívá jejich největší síla.