Po minulé desce „The Sciences“ (2018) to s legendou SLEEP nevypadalo moc růžově. Přerušení činnosti v roce 2019 ještě skupina ustála a základní trio to nějakou dobu táhlo dál. Ale exit, přesněji vyhazov bubeníka Jasona Roedera, a následný odchod i zakládajícího kytaristy Matta Pikea postavily basáka Ala Cisnerose do nezáviděníhodné pozice, ze které nakonec šikovně vybruslil angažováním bubeníka Dalea Crovera (MELVINS) a zajímavým faktem může být, že ačkoli nový kytarista Bubba Dupree působil v hardcore/punkové skupině VOID, nijak se to neprojevilo na základním stylovém zaměření SLEEP. Ostatně by to asi nikdo nečekal a ani nechtěl, aby se tahle legenda stoner metalu zpronevěřila svým kořenům a začala hrát něco jiného než těžký a dusivý stoner/doom.

Nicméně jistá změna je cítit. Pikeova nervní kytarová hra pochopitelně chybí, Bubba Dupree je trochu jiný typ a jde mnohem přímočařeji vpřed. Nedočkáme se proto tak výrazných a specifických kytarových sól (s výjimkou titulní skladby). Výsledkem je trochu jiný pocit z nahrávky, ale základní koncepce těžkopádných riffů se nijak nenabourává. Skladby jen jako by získaly větší groove. Místy by se mohlo tvrdit, že se tím ztrácí pro skupinu pověstná atmosféra, ale mně se chvílemi naopak zdá, jako by „Hempispheres“ disponovalo ještě větší dávkou psychedelie než minulý počin „The Sciences“. Přesto je cítit kontinuita a mnohé skladby nového alba jako by vycházely z konceptu toho předchozího. Na mysli mám především sabbathovsky vedené riffové kolotoče. Možná to nepůsobí tak okázale jako ve skladbě „Sonic Titan“ z minulého alba, kde se posluchači přímo vnucovala představa vokálu Ozzyho Osbourna. Ale základního charakteru a klasického stylu SLEEP se Al Cisneros drží zuby nehty. Jeho basa diktuje a tím pádem se projevuje jako dominantní prvek.

Pokud jsem zmínil psychedelii, k té vlastně odkazuje i samotný název alba, jakási slovní hříčka s konopnou tematikou (hemp = konopí). Cisneros navíc v souvislosti s deskou stvořil sci-fi komiks „The Marijuanaut“. V něm dál rozvíjí svět a motivy, které budoval už v rámci textů SLEEP.

Rytmika na nové desce zůstala základním stavebním prvkem, ale zároveň jako by se stala i hlavním tvůrcem nálady. Dale Crover totiž přinesl silovější dynamiku a jeho hra je znatelně energičtější než bývalo u SLEEP zvykem. Ve dvojici s Cisnerosovou basou to vytváří zdánlivě přímočarý drive, který místy až nečekaně zavání jeho druhým působištěm OM. Trochu to protrhává pro skupinu dříve typickou dusivou těžkopádnost, ale naštěstí se stále pohybujeme v bezpečné rovině tradičně těžkého výrazu. Jsou to totiž pořád ty hypnotické repetitivní postupy, na které jsme od SLEEP zvyklí. Výše popsané se projevuje hned v úvodní „Have Spacesuit Will Travel“, která je postavena na přímočarém riffování a výrazné rytmice, nicméně kytarové pokusy o sóla a vyhrávky vyznívají ploše. Pak se Bubba Dupree trochu nesměle projeví v následné „The Morrisist“, ale jeho psychedelické vlnky ve středu skladby rychle prošumí a působí dost nevýrazně. V titulní „Hempispheres“ se konečně objevuje kreativnější rozvíjení motivů a kytara začne tvořit i pěkné psychedelické linky. Zde si posluchač konečně uvědomí, že poslouchá stále ty známé SLEEP s jejich specifickým rukopisem.

Zbývající dvě skladby už toho víc nenabídnou. Hypnoticky rotující motivy „Arrival Of The Industry Ships“ doplácejí na přílišnou roztahanost aranže a tuhý rytmický tah závěrečné „Whole Wheat Mountain/Well Baked“ jako by se vracel zpátky na začátek alba. Energičtější rytmický drive dělá na mnoha místech spíš medvědí službu, protože neposkytuje místo na náladová zpomalení s důrazným dozníváním riffů, které jsem měl na předchozích počinech skupiny tak rád. Nahradila ho roztřesená psychedelie a až monotónní riffový kolotoč. Album se tak pro mě vlastně stalo záležitostí jedné výborné skladby „Hempispheres“ a poněkud nevýrazného zbytku, při jehož poslechu se až příliš projevuje absence Matta Pikea. A jistá nevýraznost se projevuje nejen z pohledu kytary, ale i vokálů, které působí až příliš ospale a unaveně. Cisnerosovy vokály navíc často nepůsobí ani jako klasický zpěv, ale spíš jako hypnotická recitace. Často se přímo rozbíjejí v prostoru a z pohledu mixu jsou podle mě až příliš vytažené dopředu. Ale je třeba ocenit, že se Al nevzdal a táhne tu káru dál. Současně je fajn, že zachoval typickou tvář skupiny a „Hempispheres“ tak jsou jednoznačně SLEEP, jak je známe z minula, jen už ne tak výrazní a s menší invencí. Prostě se tu neobjevuje žádný další „Dragonaut“ nebo „Sonic Titan“. Ale titulní skladbu jsem si zařadil celkem vysoko. Takže žádný propadák se neděje a SLEEP tak mohou hledět do budoucnosti se vztyčenou hlavou.