Švédská gothic a death/doommetalová scéna byla v devadesátých letech zajímavá a trochu odlišná od okolního světa. Vedle rostoucího vlivu melodického deathu by se nemělo zapomínat na tamní pop-rock, který v sobě onu severskou melancholii měl rovněž zakořeněnou. Zlomový byl nepochybně rok 1994, kdy vyšlo album „Wildhoney“, které na death/doomovou scénu vneslo nový směr, vnitřní, intimní, osobní. Ale těch polozapomenutých klenotů je nepochybně mnohem více. Jmenujme třeba fenomenální „Forever Autumn“ od LAKE OF TEARS. Osobně bych neváhal do této kategorie zařadit i tvorbu BESEECH. Ti svého tvůrčího vrcholu dosáhli na svém třetím albu „Souls Highway“. To už vyšlo v době, kdy se mnoho gothicmetalových kapel původně vzešlých z death/doomového podhoubí zhlédlo v symfonických aranžích. Tak tomu bylo třeba v Bergenu („World of Glass“, nebo „At Sixes And Sevens“). BESEECH byli tou dobou kapela na vzestupu a také trochu i na rozcestí, jakým směrem se vydat. Klíčové pro ně nakonec bylo angažování Erika Molarina a Lotty Höglin.

Aktuálním album vychází deset let po svém předchůdci. Co se za tu dobu změnilo? BESEECH byli od počátků v raných devadesátkách dítkem kytaristů Roberta Vintervinda a Klase Bohlina. Bohlin byl i původní zpěvák, který se za mikrofon vrátil na minulém albu. Jenže tihle dva pamětníci prvních zkoušek ve studiu kdesi ve švédském městě Borås (mimochodem odtamtud pochází právě i LAKE OF TEARS i dnes už skoro zapomenutí CEMETARY) odešli před dvěma lety, aby se věnovali svým jiným projektům a vlastním životům a na nové desce se už nepodíleli. Je to znát? Ani moc ne. Minulé album skládal spolu s Bohlinem Manne Engström. U novinky se na komponování podílela celá kapela a za ty roky (byť mnoho let bylo v hybernaci) jim vlastní hudba natolik přirostla k srdci, že i bez původní dvojice zakladatelů tvoří dál podobný styl. Z původní sestavy tak nezůstal nikdo. Paradoxně se tak s kapelou nejdéle spjatým členem stává bubeník Christian Silver, který sice jako plnohodnotný člen naskočil až nyní, ale jako producent je s BESEECH od samotných počátků, včetně nahrávání dema z pětadevadesátého.

Na předchozím albu zpívala Angelina Sahlgren Söder spolu s Bohlinem. Nebylo to špatné, jen možná nevýrazné. Pro aktuální reinkarnaci se k mé velké radosti vrací Erik Molarin a Lotta Höglin. Za této konstelace se nedá říct nic jiného, než že to jsou opět staří dobří BESEECH, kteří mě zcela dostali na počátku tisíciletí. Vokální harmonie tak navazují hlavně na jejich původní stará alba. Lotta a Eric sice spolu v BESEECH skoro dvacet let nezpívali, ale spolupracovali v rámci jiného projektu, a tak ta vzájemná chemie nevychladla. Jen uplynulo mnoho let. Erikův projev je více uvolněný a snad ještě hlubší, zatímco Lotta pěvecky vyspěla. I hudba samotná se vrací zpět. Aktuální poloha mnohem více prohlubuje styl, který bych nazval přerušovanou dynamikou. Opakované zrychlení a zvolnění v rámci několika taktů nezávisle na tom, kdo je zrovna u mikrofonu. Zpěváci u této kapely nejsou v kontrastu, ale v harmonii. Není to klasický duet či alternování dvou interpretů. Je to vyjádření významu slov dvěma hlasy. První hlas potřebuje ten druhý, aby dokončil myšlenku. Ostatně tohle bylo jejich předností už kdysi, vzpomeňme třeba slavný singl „Between the Lines“. Oproti tehdy oblíbené podobě gothic metalu, protipólu krásky a řvoucího zvířete vzešlého z dílny THEATRE OF TRAGEDY, byla tahle neotřelá poloha BESEECH zajímavá alternativa. Jediný kontrast pro aktuální odlehčenou rockovou polohu přináší kytara, které je ostrá se zvukem typické švédské scény. Riffy jsou vlastně jediné, co aktuální tvář kapely pojí se žánrem metalu. Nutno však podotknout, že oproti starým albům je kytara výraznějším elementem, hutnější a se zvukem sypajícího se štěrku.

Úvodní song „Ambiguous Mind“ je nejen začátkem velmi povedeného alba, ale i představením aktuální formy a stylu. Kapela až na jednu výjimku neopouští poklidnou rytmiku. Mají svůj věk, a tak nespěchají. Soustředí se na kresbu emocí. Emocemi prodchnutá hudba byla vždy jejich předností. Hutné sekané riffy udržují povědomí o doommetalovém základu, ale výraznější instrumentální partie má na svědomí klavír, respektive klávesy. O poznání hutnější podklad má následná „Hesitation“, která tak lavíruje na pomezí současné odlehčené rockové polohy a dávných počátků postavených na riffových základech. Skladba „Boundless Space“ je ona jediná výjimka, která se pustí do trochu kvapného rytmu. Ve slokách vynikne rychlé frázování Molarina, v intermezzech a refrénech se napětí uvolní. Píseň „End This“ vynikne především v hlasových harmoniích obou zpěváků, hudebně ustupuje do pozadí. Album nese jméno skladby „Future. Present. Past“. Ta je velmi pěkná, něžná a má v sobě silný závan nostalgie. Ač je význam toho názvu vcelku jasný, porce minulosti je tam největší. Osobně jakožto pamětník vydání alba „Souls Highway“ si však nestěžuji. Je jako melancholické pohlazení, při kterém proběhne mráz po zádech.

V písni „You Bleed. You Dream. You Breathe“ krásně na povrch probublává basa a vokální partie se střídají s hoblováním zemitého riffu, který na chvíli rozřízne zasněnou atmosféru. Onu atmosféru, která halí celou desku jako mlžný opar hlubokých švédských lesů. Když už jsme zmínili tu nostalgii, tak „Álamos Sunset“ má v sobě hodně z esence alba „Souls Highway“. Mimo to je i pěknou ukázkou toho, jak Lotta pěvecky vyspěla. Její čistý znělý hlas vynikne ve slokách na pozadí minimalistického doprovodu, refrény jsou naopak svižnější. Postupem času se tahle skladba stala jedním z mých favoritů alba. Na desce „Souls Highway“ se objevil cover „Gimme! Gimme! Gimme! (A Man After Midnight)“. I nyní se pustili do nahrání popové písničky. Byť nyní se ani nemuseli snažit o přepracování do svojí melancholické polohy, „The Sweet Hello, the Sad Goodbye“ od ROXETTE je pro aktuální desku BESEECH jak stvořená. „Future. Present. Past“ čerpá hodně z minulosti, trochu to napravují v závěrečné „Between Worlds“. Jinak pojali elektronický doprovod, přidali na tempu a zpěv je postaven čistě na frázování Erika Molarina.

Abum má velmi povedený zvuk a všechny nástroje jsou krásně čitelné. Tomu jde pochopitelně naproti poklidné ztvárnění. Významné nepochybně je, že producent Christian Silver sedí za škopkama a rytmickou sekci tak nenechá utopit. A v neposlední řadě je to i jeho profesionální práce ve studiu, nahráváním alb se věnuje už tři dekády. Za grafikou stojí Rafael Sales. Jeho kresby a koláže provázely vydání singlů i originální unikátní odpočet vydání alba na facebookových stránkách kapely. Z jeho grafiky a z podnětů kapely pak finální coverart vytvořil Fulton Hobbs. To je umělec, jehož tvorbu osobně moc nemusím. Využívá kombinaci grafiky a fotografie, většinou ale v dost výrazných, kontrastních barvách (někdy hodně na hraně kýče). V poslední době využívá i animování ústřední postavy na obrazech pomocí AI (Facebook). Pro album „Future. Present. Past“ se naštěstí držel zadání a vytvořil onu působivou kompozici - dívku uprostřed švédských lesů se zakrytými ústy. Významů se tam dá najít více, ale svou náladou se obraz k albu velmi hodí.

Není třeba závěrem dodávat, že deska „Future. Present. Past“ je určena především nám starším ročníkům, kteří tvorbu BESEECH sledujeme už od přelomu tisíciletí. Není to však deska, která by jen citovala starší díla. Jen to nový materiál s citelnou nostalgickou notou. Podařilo se jim navázat na jejich typickou zasněnou melancholii a povedené melodie zabalit do mlžné atmosféry. Krásná nahrávka, která asi není pro každého.