Pokud jsem měl toto léto mezi vycházejícími deskami powermetalového rybníčku nějakého favorita, byla to vcelku neznámá norská kapela TRIOSPHERE. Jejich aktuální album vyšlo 28. srpna, tj. ve stejný den jako novinka od amerických KAMELOT. S těmi jsem se recenzentsky chtěl popasovat nejdříve. Jenže KAMELOT a TRIOSPHERE, to je nebe a dudy. Nijak tím nenarážím na to, že u TRIOSPHERE je za mikrofonem zpěvačka. Jde především o přístup k nahrávání materiálu. Zatímco KAMELOT preferují vyumělkované a produkčně přearanžované dílo, TRIOSPHERE sází na živelnost, kterou jsou schopni naplno předvést i naživo. To nakonec zvládli už před více jak deseti lety v Praze. Za svůj výkon i odehraný set si zasloužili dokonce i drobné uznání od kolegy Darkmoora, a to je co říct. To se však týkalo desky materiálu z prvních dvou desek. O dva roky později vydali album „The Heart Of The Matter“, která je dodnes zajímavým materiálem. TRIOSPHERE však nejsou žádnou velkou kapelou a její členové kromě záliby v hraní mají i civilní zaměstnání a životy a nový materiál nahrají, až prostě nadejde ten správný čas.

Čas nadešel až letos a kapela z norského Trondheimu se odhodlala oživit svůj živelný power-prog. Pochopitelně platí, že živelný byl v dobách svého mládí a současná podoba už má hrany notně ohlazené, ale v porovnání třeba se zmíněnými Američany v úvodu je to stále solidní metalová jízda, která očekávání nezklamala. Největší nápor přichází hned v úvodu se singlem „Of Tyrants“. Zpěvačka Ida Haukland má stále v hrdle dynamit a díky jejímu stodesetiprocentnímu nasazení má tahle skladba energii rozbouřeného moře. Druhý singl „Oceans Above, Stars Below“ už ukazuje méně dravou tvář, zato má větší důraz na instrumentální kreace.

„Monster's Ball“ je další skladba, která opět rozproudí krev v žilách, částečně i díky ostrým thrashovým riffům. Ovšem jako skoro u všech věcí z dílny této party, i tady přichází volnější pasáže a hravá sólová kytara. Zařazení těchto prvků je na místě, ale není to nijak nečekané. I přes všechnu kvalitu se ani TRIOSPHERE nevyhýbají žánrovým klišé. Z divokých položek bych ještě vypíchnul „Lightning in a Bottle“, „Embers“ nebo „Orpheus' Bane“. Tady je kapela silná a přesvědčivá. Naproti tomu baladická poloha jí moc nesluší („Encore“). Ida Haukland je dobrá zpěvačka, ale své přednosti má především v těch pasážích, kdy pořádně tlačí na pilu a šponuje své hlasivky, co to jde. Naštěstí jsou takto pojaté dobré dvě třetiny desky. Zajímavé je samotné zakončení desky v podobě skladby „Gjenklang“. Ta je hraná na violoncello a prolínají se v ní známé melodie z tvorby TRIOSPHERE. Kapela už tradičně využívá služeb studiového mága Jense Bogrena. Zvuk nahrávky je tak patřičně plný, našlapaný, zároveň však krásně čistý

První zmínky o komponování nového materiálu přišly už před deseti lety. Nakolik je aktuální album soubor nápadů za poslední dekádu a nakolik bylo složeno znovu, k tomu nemám informace. Hlavní je, že to neuspěchali. „Oceans Above, Stars Below“ tak očekávání naplnila, ale buďme upřímní, o mnoho ta očekávání nepřekročila. Materiál v podstatě pokračuje tam, kde skončilo album „The Heart Of The Matter“.