Režisér a scénárista David Robert Mitchell má za sebou zajímavé, ale nepříliš komerčně úspěšné filmy jako Neutečeš nebo Záhada Silver Lake, tedy snímky, které nikdy nešly úplně vyšlapanou cestou. Konec Oak Street je vlastně lehkou výjimkou, protože staví na tradičnějších základech. Mitchell bere na pomoc dinosauří blockbuster, osmdesátkovou nostalgii a rodinné drama, které funguje překvapivě dobře i ve chvílích, kdy kolem domu pobíhají opeření predátoři.

Už od prvních minut je jasné, že nejde jen o další variaci na poslední verze Jurského světa, byť srování se přímo nabízí. Atmosféricky je to spíš něco mezi Spielbergem z konce osmdesátých let, rodinným dobrodružstvím z raných devadesátek a mysteriózní televizní sci-fi. Mitchell se netají tím, že miluje staromilské vyprávění a výsledkem je film, který působí skoro jako ztracený blockbuster z videopůjčkové éry. Děj zasazený do osmdesátek tomu navíc pomáhá na maximum. Nejde jen o kulisy či kostýmy, ale o celkový feel filmu. Přiznaně nostalgický, poctivě odvyprávěný a vlastně až odzbrojujícím způsobem nevinný.

Začátek přitom překvapivě připomíná zombie apokalypsu. Rodina se probouzí do světa, který se přes noc změnil. Nejde proud, neteče voda a za hranicí známého světa číhá něco nebezpečného. Právě tyto pasáže, kdy hrdinové postupně zjišťují, v jakém průšvihu se ocitli, patří k nejsilnějším momentům celého filmu. Je proto trochu škoda, že se scénář později nevydává ještě výrazněji směrem k survival thrilleru. Potenciál pro syrovější boj o přežití tady rozhodně byl.

Místo toho dostáváme mix dobrodružství, thrilleru, lehkého hororu a rodinné podívané. A funguje to překvapivě dobře. Přestože tu sledujeme dinosaury požírající lidi, film si zachovává relativně bezpečné, skoro až rodinné ladění. Není to horor, který by chtěl diváka zničit psychicky, ale spíš popcornový mainstream s několika velmi intenzivními momenty.

A právě v tom spočívá jeho síla. Dokáže být nečekaný. Některé scény působí téměř absurdně, vtipně nebo úplně „random“. Jenže pak se během dvou minut situace převrátí a ze zdánlivě odlehčeného momentu vznikne brutální, emocionálně drtivá sekvence.

Velkou pochvalu si zaslouží také dinosauři. Konečně jsme se dočkali tvorů, kteří reflektují modernější vědecké poznatky a nejsou jen recyklací třicet let starých představ. Opeření dinosauři vypadají skvěle a dodávají filmu vlastní identitu. A ano, konečně jsme se dočkali i scény, ve které dinosauři souloží. Věta, kterou jsem nečekal, že někdy napíšu do recenze blockbusteru roku 2026.

Pak jsou tu scény, které jsou jako vystřižené z osmdesátek a dodávají filmu dobovost. Dětská parta na kolech mi dala vzpomenout na Kingovské To, případně jinou osmdesátkovou klasiku podobného ražení. Je to další důkaz, jak moc si Mitchell užívá dobové inspirace a tak trochu vzpomíná na dobu, kdy byl sám dítě. Naštěstí z toho nikdy nevzniká laciná kopie. Spíš upřímný milostný dopis éře, v níž podobné filmy vznikaly.

Příjemným překvapením jsou i herecké výkony. Anne Hathaway i Ewan McGregor prodávají rodinnou krizi natolik přesvědčivě, že jejich linka nepůsobí jako povinná vata mezi útoky dinosaurů. Naopak. Rodinné drama zde není nějakou plytkou přísadou navíc. Má vlastní váhu a dává příběhu emocionální ukotvení. Jen zamrzí, že několik vedlejších postav nedostalo více prostoru a hlubší rozpracování. A rozhodně tu jsou figury, u kterých by se nějaká hloubka hodila. Stejně jako v již zmíněném To tu je ta „ostrá banda“ kluků ze sousedství, kteří nahánějí jednu z hlavních postav, ale celé to vyjde úplně do prázdna. Skoro jsem měl pocit, že nějaké scény z filmu někdo omylem vymazal.

Po vizuální stránce sice Konec Oak Street nemůže soupeřit s rozmáchlostí posledních jurských blockbusterů, ale paradoxně mi přišel funkčnější. Skvělá kamera Mikea Gioulakise dodává filmu osobitost a několik záběrů patří k tomu výrazně lepšímu, co letos v rámci žánru vzniklo.

A co ten příběh? Upřímně řečeno, některé věci úplně nedávají smysl. Jenže zvláštním způsobem mi to vlastně nevadilo. Buď vám nelogičnosti dojdou až po skončení filmu, nebo jsem je možná úplně nepochopil. V obou případech jsem neměl potřebu rozebírat je do posledního detailu. Film mě totiž bavil natolik, že jsem mu podobné přešlapy bez problémů odpustil.

Konec Oak Street pro mě představuje lepší dinosauří film než většina novodobých Jurských světů. Není větší, dražší ani výpravnější. Je ale osobitější, srdečnější a zábavnější. Nabízí spoustu vtipných detailů, výbornou kameru, sympatické postavy a poctivou dávku dobrodružství. Není to mistrovské dílo ani nový Jurský park z devadesátého třetího. Je to však velmi solidní, nadprůměrná popcornovka, která mě bavila od začátku do konce. A v době, kdy i mnohem dražší blockbusterové mašinérie často selhávají právě v tom nejdůležitějším jako jsou postavy a příběh, to rozhodně není málo.