Není to žádná novinka, ale občas je myslím fajn upozornit na nějaký skrytý zapadlý klenot. A mě už dlouho žádný jihoamerický film nepobavil tak, jako tento argentinský poklad. Damián Szifron se v Divokých historkách představuje jako autor, který dokonale chápe, jak křehká je lidská trpělivost. Po úspěchu seriálu Los Simuladores natočil film, který mu otevřel dveře do Cannes, přinesl nominaci na Oscara a nakonec i vítězství na britských cenách BAFTA. Je to povídková mozaika, která se nesnaží o psychologickou hloubku, ale o přesnou, často krutě trefnou karikaturu situací, v nichž se člověk ocitá na hraně.

Šest samostatných příběhů má jednoho společného jmenovatele. Co se stane, když už člověk opravdu nemůže dál. Szifron pracuje s černým humorem a přesnou gradací, díky níž každý zpracovaný lidský osud působí jako malý výbuch nahromaděné frustrace. Ať už jde o byrokratické peklo, sociální nerovnost, partnerské lži nebo obyčejné každodenní ústrky. Režisér je umí přetavit v dramatickou spirálu, která je zároveň zábavná, velmi přestřelená, ale i nepříjemně povědomá.

Nejlépe vystavěnou povídkou je jednoznačně třetí. Z banálního dopravního konfliktu se stane boj, který postupně nabírá na intenzitě, absurditě i brutalitě. Jako velmi intenzivní a komprimovaná verze seriálu Beef. Je nejčistší ukázkou toho, co Szifron umí opravdu skvěle. Vzít drobný konflikt a přetavit ho v neřízenou bouři chaosu. Dva muži, dvě auta, jeden moment podráždění. To vše se zvrhává v duel, který postupně ztrácí jakýkoli kontakt s civilizovaným chováním. Je to povídka vystavěná s chirurgickou přesností, kde každá další eskalace přichází ve správný okamžik. Právě tady jsem si vzpomněl na Volný pád. Stejně jako Michael Douglas v dopravní zácpě i tady sledujeme, jak se člověk během pár minut promění v někoho, kdo už nehraje podle pravidel. Rozdíl je v tónu. Zatímco Volný pád je existenciální drama, Szifron volí grotesku, která je o to děsivější, že se v ní člověk pozná. Je to povídka, která zůstane v hlavě dlouho po skončení filmu, protože ukazuje, jak tenká je hranice mezi běžným dnem a naprostým šílenstvím.

Fascinující je i samotný závěr. Svatební příběh je ukázkou toho, jak dokáže Szifron vzít zdánlivě obyčejnou situaci a během několika minut ji proměnit v emocionální demolici. Sledujeme nevěstu, která během hostiny zjistí, že její čerstvý manžel není tak úplně ten, za koho ho měla. To, co začíná jako drobná trhlina v dokonalém dni, se postupně mění v nekontrolovatelný výbuch, v němž se střídá ponížení, vztek, pomsta i nečekaná něha. Je fascinující, jak přesně režisér pracuje s tempem. Každá další eskalace je logická, přesto překvapivá, a finální katarze je tak absurdní, že se člověk směje i kroutí zároveň. Je to povídka, která ukazuje, že když se naruší společenský rituál, může se z něj stát aréna, kde se bojuje o důstojnost i o poslední zbytky sebeúcty.

Ostatní povídky drží vysoký standard. Úvodní letecká povídka je brilantní v tom, jak rychle a efektivně vystaví pointu. Příběh o restauraci je jedovatý, ale přesně mířený. Szifronův režijní rukopis je konzistentní, energický a přesně ví, kdy přitlačit na nadsázku a kdy naopak nechat diváka znejistět. Je to film, který se nebojí přehánět, ale zároveň nikdy neztrácí kontakt s realitou. Právě tahle kombinace, znalost lidských slabostí, satirická nadsázka a výborné řemeslo, dělá z Divokých historek jednu z nejvýraznějších jihoamerických filmových událostí posledních let. A především dílo, které ukazuje, že když nervy rupnou, může být následná katarze stejně děsivá, jako osvobozující.