S KAMELOT je to z pozice recenzenta potíž. Formálně jim nelze nic vytknout. Svůj status osobité kapely s pevnou pozicí na powermetalové scéně si na každém albu obhájí. Jenže když máte na kontě díla jako „Karma“, „Epica“ a „The Black Halo“, nevyhnete se neustálému srovnávání. Za posledních dvacet let měli své světlejší i temnější momenty, ale v zásadě se jejich tvorba nijak nezměnila. Mají svůj zažitý mustr, který jim funguje. Nějaký ten hit vždy vypotí, takže koncertní soupis nemusí obsahovat jen staré věci. A pokud jste si snad (bláhově) mysleli, že novinka „Dark Asylum“ přijde s něčím neotřelým, asi tuto kapelu ještě moc dobře neznáte.

Před deseti lety jsem v recenzi psal: „S „Haven“ mají očividně vyšší ambice, než „jen“ natočit další placku. „Haven“ se ohlíží zpět, ale současně hledí do budoucna. Drobná mezihra v půlce alba je oním momentem, kdy by měl posluchač otočit hlavou a zadívat se vpřed.“ Za tím tvrzením si stále stojím a „Haven“ považuji za nejlepší počin od dob „The Black Halo“. Jen ta věštba mi nevyšla. Písně „Beautiful Apocalypse“ nebo „Liar Liar (Wasteland Monarchy)“ mohly být předzvěst zajímavých zítřků, ale Thomas Youngblood ze své komfortní zóny nevystoupil. Na každé pozdější album nějaký drsnější počin umístil (aktuálně třeba „Sanctuary“), ale schéma započaté na přelomu tisíciletí se příliš nemění. Stále ale platí, že KAMELOT mají svůj charakteristický styl, který je činí poslechově atraktivní. Jejich typická ponurá atmosféra vycházející z hutného kytarového podkladu páně kapelníka a vrstev symfonických aranží provázaná s emotivním zpěvem frontmana i četných hostů, místy až melancholické zabarvení a pěkné, přesto ne zcela vtíravé melodie, naštěstí zůstávají esencí jejich projevu.

Pro KAMELOT bylo vždy typické využít ženského elementu a některé skladby pojmout jako duety. Výběr zpěvaček byl pestrý a, neodpustím si jedovatou poznámku, vždy pochopitelně byl i spoluurčován vydavatelem či producentem. To ale nijak nesnižuje funkčnost některých výběrů: Simone Simons na excelentním albu „The Black Halo“ nebo dle mého soudu nejlepší kombinace a hlasové kreace v podobě Alissa White-Gluz na albu „Haven“. V této tradici pochopitelně pokračují a pro pilotní singl nasazují Ignacii Fernández. Výběr byl v tomto případě zřejmě dost ovlivněn vizuální potřebou pro video. Ignacia je zpěvačka, ale především je modelka s titulem Miss World Chile. Klipy, které mnohdy připomínají krátké filmy, jsou další devízou této party. Vzpomeňme třeba na dystopická videa k albu „Haven“. Zmíněný pilotní singl „Ashen World“ je podobného ražení, jen je situován do jakéhosi sanatoria o století nazpět. Propojení hudby a vizuálu je natolik silné, že si nejsem jist, co vlastně bylo dříve. Jestli Thomas Youngblood složil píseň, nebo dostal od režiséra hotový klip a jen ho měl ozvučit (režisér je slavný Patric Ullaeus ze společnosti rEVOLVER). Tomu by odpovídal i výběr zpěvačky, která vlastně ani moc prostoru nemá (pěvecky).

Lépe to dopadlo v písni „Sanctuary“, kde hostuje Clémentine Delauney z VISIONS OF ATLANTIS, která už je poctivým duetem. Svým pochodovým rytmem pak odkazuje ke slavnému pochodu Mefista (ale podobnou mrdu už tahle kapela nikdy nesloží). Ve skladbě „One Last Masquerade“ hostuje Tobias Sammet. Během poslechu už si nejsem jist, jestli poslouchám KAMELOT feat. Tobias Sammet nebo AVANTASIA feat. Tommy Karevik. Ono ale není divu. Obě uskupení již po více jak dvě dekády svírá ve svých producentský otěžích Sasha Paeth. Další singl „Godlike Alchemy“ je takový nemastný neslaný. Profesionální výkon od všech interpretů i bombastický zvuk, ale tak nějak je to jen prázdná slupka. Možná skvěle vyvedená slupka přesně dle tradičních ingrediencí této party, ale pořád tomu něco chybí. Podobné je to i třeba se skladbou „Kaleidoscope“. Vlastně na tom není nic špatně, má to energii, Tommy Karevik je borec, o tom žádná, ale je tu stále ta pachuť již hodně krát převařené polévky. A jak se album přehoupne přes desátou skladbu, už začíná ztrácet i dynamiku.

Jestli se na aktuálním albu dočkáme nějakého překvapení, pak je to až před samotným závěrem. Poklidná, melancholická píseň (bohužel dost krátká), které dominuje hlas islandské zpěvačky Rannveig Sif Sigurðardóttir (s kapelou mimochodem spolupracovala už v roce 1999 na albu „The Fourth Legacy“) a kouzelné houslové partie v podání Lea-Sophie Fischer, která je nedávnou posilou ELUVEITIE. Finální skladba „The Puppet King“ je opět hudebně trochu generická, které slušivý kabát oblékne producentská úprava ve studiu. Ještěže tahle kapela má Tommyho Karevika, který se stále snaží dávat do svého hlasu všechnu svou sílu i emoce. Obal má na svědomí maďarský černokněžník Péter Sallai (hraje v blackové kapele BORNHOLM), který je v současnosti v kurzu a spolupracuje s řadou předních power metalových uskupení (POWERWOLF, SABATON a další).

Současná tvorba KAMELOT mi však trochu připomíná NIGHTWISH. Zvuková i vizuální dokonalost, která zakrývá obsahovou prázdnotu. Obě party svého času chrlily skvělé písně jak na běžícím pásu, ale oběma studnice inspirace vyschly. Aktuálně se mohou opřít o své zkušenosti i zažité postupy. Nová alba mohou na chvíli pobavit, ale do kolen nás už nedostanou. Poslech alba „Dark Asylum“ byl příjemně strávený čas, ale stejně si znovu pustím Mefistův pochod.