Říct, že nová deska MASTODON byla nesmírně očekávaná, je klišé jako hrom – nota bene, když se to samé dalo prohlásit o všech předchozích. Jistě ale uznáte, že tentokrát stála před skupinou nebývale těžká výzva. O událostech předcházejících dramatickému odchodu Brenta Hindse a jeho následném tragickém skonu při motocyklové nehodě se toho napsalo už více než dost. Samozřejmě, že jeho skladatelský rukopis a typická kytarová hra budou skupině z Atlanty už napořád chybět, je tu však zbylá trojice kmenových členů, jejíž otisk je v dosavadní tvorbě kapely rovněž nezaměnitelný a jednoznačný. To stále dávalo docela solidní vyhlídky k další práci.

Už si asi úplně přesně nevzpomenu, co se mi prohánělo hlavou, když jsem před více než dvaceti lety psal recenzi na debutové album tehdy mladé metalové senzace. MASTODON se tehdy prezentovali úplně jiným stylem, než kterým si získali většinu současných posluchačů o několik let později. Sludgemetalovou neotesaností poháněná divoká směs drsných riffů a komplikovaných temp rozhodně příliš neprozrazovala, že se o nějaké dvě dekády později budu rozplývat nad tvorbou skupiny, která umí takto organicky zkombinovat tvrdý metal s progresivními postupy a nepředstíranou zálibou v psychedelickém rocku kytarového dávnověku.

Angažmá brazilského klávesisty Joãa Nogueiry nebylo jen za účelem přidělení role statisty. Naopak, přínos tohoto nového elementu v momentálně již pětičlenné sestavě americké kapely je až nečekaně výrazný. Jednotlivým skladbám dodává nadýchanou konzistenci a v kombinaci se stále více či méně hrubým základem tvoří až neuvěřitelně lehce se poslouchající hudební pochutinu. A když dostane prostor vystřihnout svým hammondem sólo, svoji šanci využije naplno, jako například v singlové „Snakes for Dinner“. Tato skladba zároveň dokonale demonstruje sílu i charakter „starých mazáků“. Ti na ploše jedné písně dají velkorysý prostor rovnou oběma novým posilám. Takže kromě klávesového sóla si užijeme i sólo kytarové v podání Nicka Johnstona, coby nové akvizice na postu sólového kytaristy.

Žánrově se MASTODON ustálili už někdy na desce „Once More 'Round The Sun“ (2014) a vše ostatní po ní už jsou především variace na dané téma a snaha jej rozvíjet dál. Že to pro kapelu neznamená žádnou těsnou svěrací kazajku, dokázala už na předchozím, epicky pojatém albu „Hushed & Grim“ z roku 2021. Pro některé šlo tehdy možná o trochu zbytečně natahovanou nahrávku, jejíž stopáž se přehoupla přes hranici 80 minut. Zároveň to však byla nahrávka, která přinesla do tvorby skupiny nebývalý závan psychedelie a místy až relaxačně znějících ploch. Novinka se v tomto ohledu trošku navrací proti proudu času. Snaží se najít vyvážený poměr mezi „dřevorubeckou“ minulostí skupiny, kterou prostě stále nehodlá zapírat, a „dospělým“ přístupem, spočívajícím v demonstraci léty nabitých zkušeností i kompoziční a muzikantské síly.

Ačkoliv je stopáž opět velkorysá, těch 65 minut je tentokrát mnohem sevřenějších a podstatně svižněji se poslouchajících. Byť hlavně v prostřední části nahrávky to možná lehce začíná drhnout – mluvím zde především o dvojici skladeb „In the Ruins“ a „They're Coming for You“ –, závěr proběhne za zvuků monumentálních ozvěn rockových let sedmdesátých v až nečekaně silném vyvrcholení. Ne snad, že by zmiňovaná dvojice písní z vysokého průměru alba nějak negativním způsobem vybočovala, ale přichází přesně v momentě, kdy si sluch posluchačů pod palbou silných předchozích skladeb už žádá trošku změny.

Ta postupně nastává hned s následující „Golden Spires“. Zde se mísí vše uvedené v předchozích větách. Skladba je ve sloce jemná, místy snad až zasněná. Žádný sen však netrvá věčně a z tohoto konkrétního vás neurvalým způsobem probudí typicky nakřáplý vokál Troye Sanderse, jenž vám za zvuků mohutných kytarových riffů patřičně vysvětlí, že se prostě máte „osvobodit k životu“. Skladba však kromě tohoto kontrastu nabídne i skvělé ozvěny rozmáchlého předchozího alba a symbolicky rekapituluje tu dlouhou cestu, kterou skupina od svých úplných počátků dokázala ujít.

To si pak hned v následujícím kousku „Moth and Bone“ může dovolit na své kořeny zapomenout úplně a místo toho rozjet nefalšovaný psychedelický trip. Že k tomu výrazně asistují i Nogueirovy klávesy, je snad už zbytečné jakkoliv dál rozvádět. Možná ještě o pomyslný krůček dál jde velmi stylová pocta raným BLACK SABBATH v podobě skladby „The Vanishing“. Efektem zvaným Leslie speaker protažený vokál Branna Dailora nepokrytě odkazuje k písni „Planet Caravan“ z alba „Paranoid“, které legendární kapela z anglického Birminghamu natočila v roce 1970. Že si v ní střihl basovou linku i samotný Geezer Butler, je pak už jen finálním razítkem na tento demonstrativní vzkaz směrem ke svým inspiračním zdrojům.

Album „Marrow Deep“ zůstává silnou nahrávkou i v těch místech, kde předchozí, a za mě taktéž vynikající, „Hushed & Grim“ trochu doplácelo na svoji roztaženou stopáž a možná až příliš doširoka pojaté žánrové rozkročení. MASTODON se těchto svých cílů nehodlali vzdát ani nyní, ale vše je teď mnohem sevřenější, možná i lehce přímočařejší, a přesto kompozičně pestré, monumentální a v neposlední řadě posluchačsky stále velmi přívětivé. Devátá studiová deska americké skupiny tak pro mě představuje lahodný kus „feel-good“ poslechu, kde žádná ze zastoupených vrstev nevytlačuje druhou. Vše je v až nečekané rovnováze. Jsou zde hity, chytlavé motivy, bujaré muzicírování i nekompromisní songwriting, který se nehodlá omezovat pouze požadavky líbivosti. Je to zároveň deska tvrdá i jemná, melodická v silných momentech a adekvátně neurvalá tam, kde je to potřeba. Je to prostě deska skupiny, která se tímto způsobem obdivuhodně vyrovnala s nepříjemnými a těžkými událostmi z nedávné minulosti. No prostě, je to deska skvělá!