Dystopický sci-fi příběh zaslouží náležitě košaté zpracování. A Britové REDSHIFT jako by si při práci na „Down the Wire“ řekli, že když už žánrový mix, tak na svůj progmetalový základ naroubují snad vše, co je aspoň trochu použitelné. Skladby tak pulzují od klasického heavy přístupu a technického death metalu přes jazz a fúzi až po další avantgardní bizarnosti. Zapomenout je tedy třeba na hudební přímočarost, protože progmetal REDSHIFT je v neustálém pohybu a nad hrubým kytarovým základem se odehrává pořádná hudební divočina. Ostatně sama skupina říká, že „hodili jsme do toho všechno kromě kuchyňského dřezu“.

Již předchozí dvě desky jasně ukazovaly, kam pánové stylově směřují a že jim je vlastní progresivní metal. „Down the Wire“ jde ale o kus dále a jistý vliv na to zřejmě má i změna na postu kytaristy. Tiago Martins se projevuje jako hodně kreativní instrumentalista a evidentně si libuje i ve střídání zvukových barev a aranžérských postupů. Nová deska tak skupinu posunula o kus dále především v rozsahu použitých forem a doširoka se rozvinuly i technické dovednosti, které se pánové nijak nestydí ukazovat. Zatímco na předchozích albech kreativitu REDSHIFT naznačovali, na „Down the Wire“ ji rozvinuli a i díky rozšířené paletě využitých nástrojů (trubka, křídlovka, klávesy) zde jejich hudba vybuchla do bohatého hudebního ohňostroje.

Hledání stylového opěrného bodu by mohlo být v oblasti progresivního death metalu. Liam Fear ostatně umí jít s vokálem i do drsného growlu, viz třeba důrazně vedená skladba „The Singer“, ale typické pro jeho zpěv je střídání poloh a svůj přednes dokáže modulovat a přizpůsobovat momentálnímu charakteru skladeb. Dočkáme se tak přirozeně plynoucích linek, vypjatějších poloh i úmyslně přepálených až parodických projevů. To když skupina spustí kabaretně pojatou aranži „The Clown“, kde se objevuje cosi jako banjo, na křídlovku zde hostuje britský multiinstrumentalista John Hare a naplno tak propukají stylizované jazzové tendence. To už jsme od death metalu hodně daleko. Pestrost podporují neustálé vyhrávky a častá sóla, různorodě pojatá jak z hlediska struktury, tak zvuku. Dává jim vyniknout poměrně čistý a čitelný zvuk, kdy mix je založen na celkem masivním, přesto spíše jasně znějícím projevu kytar, dominanci precizně divokých bicích a i díky zřetelné base je projev nakonec dostatečně plný, takže se ve výsledku ztratí, že skupina funguje jako pouhé trio.

Plnost projevu ostatně skupina podporuje i zapojením syntezátorů a dalších méně typických nástrojů. Výrazná je z tohoto pohledu skladba „The Rogue“, asi nejpestřejší a stylově nejrozdováděnější položka alba. Z metalové síly zde REDSHIFT přechází do instrumentální ekvilibristiky, objevují se funky a latinskoamerické rytmy, další jazzfusion kreace Johna Hareho, tentokrát na klasickou trubku, a kontruje klávesové sólo dalšího hosta Dereka Sheriniana (DREAM THEATER). Vyvrcholením alba je majestátní více než třináctiminutový opus „The Redemption“. Zde skupina jako by zvláčněla a přešla do emotivnější a náladovější polohy. Předchozí divoká žánrová roztěkanost zde dostává konvenčnější strukturu, a přestože se objeví kombinace čistého vokálu a growlu, celkové vyznění spěje k tradičnější podobě progresivního metalu. Navíc REDSHIFT v jedné části skladby zjemňují projev až na úroveň zasněného progresivního rocku. Na závěr tedy posluchač dostane i emotivní a uvolněnější chuťovku.

S textovým námětem, který se zabývá dystopickou vizí světa, kde bylo lidské umění zakázáno a umělá inteligence ho nahradila vlastní tvorbou sloužící k propagaci poslušnosti, si skupina pohrála opravdu na výbornou. Ve výsledku tak REDSHIFT stvořili hodně pestré a kreativní album.