Když se moderní služební vůz britské tajné služby žene vysokou rychlostí řečištěm nočních silnic, okamžitě víme, že tentokrát to má svůj opodstatněný důvod. Že tentokrát za hazardem v podobě rychlé jízdy nestojí jen zbytnělé ego. Upravený Aston Martin DBS V12 řídí neklidný James Bond. Je hnán láskou k Vesper Lynd. Je natolik umanutý touhou vytrhnout svou vyvolenou ze spárů pronásledovaných padouchů, že ztrácí pud sebezáchovy. Jenže obnažené city jsou přesně tím, s čím počítá i zákeřná protistrana. Spoutaná, na dechtově černém asfaltu ležící kráska je ekvivalentem kluzké olejové skvrny. Pastí, do které se Bond musí nevyhnutelně chytit. Stržený volant uvrhne Aston Martin do série tvrdých přemetů. Ve zcela zdemolovaném vraku sedí dobitá fiktivní postava, která tentokrát nejednala chladně racionálním způsobem, ale řídila se srdcem. Tím, že byl agent 007 ochoten obětovat svůj život ve jménu lásky, pocítil letitý fanoušek špionážní série závan něčeho zcela nového a nečekaného.

Staronová legenda

Jakmile se do veřejného prostoru dostaly propagační fotografie zasmušilého Daniela Craiga, nemohlo být počáteční rozčarování fanoušků větší. Z některých předsudečných výroků dodnes nevyprchala hořkost vyvěrající z klasického, v současné době stále častějšího zklamání nad střetem mezi představami a castingovou realitou. „Tohle má být ten nový agent 007? Vždyť vypadá jako ošklivější brácha Putina, není dostatečně vysoký a tváří se jako kakabus.“ A to jde opravdu o ty jemnější z výčtu jedovatých poznámek, které se na hlavu britského herce snášely. Radikální odklon od idealizovaného stereotypu ústředního hrdiny, na němž příznivci Jamese Bonda stavěli svá očekávání, byl však pouhou špičkou ledovce, pokud jde o sadu změn, které režisér Martin Campbell a tým scenáristů chystali. Letitá série filmů zrozená ze stránek poválečných špionážních thrillerů spisovatele Iana Fleminga měla s příchodem novinky dostat zcela nový impuls. Opus Casino Royale (2006) se stal v mnoha ohledech revizionistickým dílem. Nikoliv ve smyslu popření bondovské tradice, ale spíše v razantním přehodnocení a částečném restartu značky.

V případě Casina Royale nemůžeme hovořit o remaku nebo snad přímém pokračování, jelikož ve světě Jamese Bonda nikdy neexistovala žádná pevná časová provázanost. Každý z hereckých představitelů - mužným Seanem Connerym počínaje a vtipkujícím playboyem Piercem Brosnanem konče - zastupoval určité časové období bez jakékoliv hlubší kontinuity spojující jednotlivá filmová dobrodružství. Pokud si film Martina Campbella zasluhuje nějaký přívlastek, pak bych osobně zvolil prequel, protože vůbec poprvé sledujeme zrod slavného agenta s povolením zabíjet. Původem novozélandský režisér si ostruhy uznání vysloužil již za zábavnou bondovku Zlaté oko (1995), ale teprve Casino Royale, čerpající inspiraci ze stejnojmenné předlohy, dokázalo posunout špionážní franšízu na další úroveň. Zatímco po právu zapomenutá parodie Casino Royale (1967) utopila potenciál v křečovitých pokusech o humor, verze s Danielem Craigem bodovala emocemi a na poměry série nevídaným příklonem k realismu. Kritické střílení do dobrodružných eskapád agenta 007 kvůli explicitnímu sexismu, promiskuitě a mnohdy přílišné odlehčenosti se definitivně rozplynulo ve vizi, která uvedené stereotypy utlumila. Místo toho nabídla modernizovaný upgrade pro publikum odkojené ostřeji řezanou tváří tehdejší akční kinematografie.

To vše, aniž by se z bondovského vesmíru vytratily tradiční fičury, jakými jsou Aston Martin, exotické lokace, notoricky známé hlášky či svůdná, leč zrádná femme fatale. Právě způsob, jakým film Casino Royale s těmito povinnými prvky zacházel, byl onou modernistickou přísadou, svěžím průvanem v muzeu zastaralých exponátů. Okouzlující žena vamp se pro drsného agenta stala vůbec poprvé objektem pravé nefalšované lásky, přičemž suverénní výkon Daniela Craiga dokázal diváky přesvědčit, že za jeho modrýma očima se toho odehrává daleko více než pouhé pomyšlení na další skleničku oblíbeného drinku a ložnicovou avantýru. Interpretačních zvláštností a castingové neotřelosti nabízí Casino Royale daleko více, nehledě na seznam pozoruhodných zákulisních trivií. Pojďme tedy společně oslavit dvacetileté výročí filmu, který dokázal nános letitých klišé zpochybnit jen proto, aby postavu Jamese Bonda vrátil blíže ke svým původním literárním kořenům a současně nastavil tón celé série na dalších patnáct let.

Krize identity

Píše se rok 2002 a část fanoušků, včetně filmových kritiků, se při sledování poslední bondovky nepohodlně ošívá. Dnes neumírej servíruje na stříbrném podnose neviditelné auto, pohádkový palác z ledu i křiklavé CGI efekty, které vyvolávaly smích již v době uvedení. Nešlo přehlédnout analogii s filmem Moonraker (1979), jehož laserové přestřelky v beztížném stavu byly ovlivněny globálním úspěchem Star Wars stejně jako nastupující trend digitálních efektů v případě epitafu za sedmiletou jízdou Pierce Brosnana. Oba dva filmy se z určitého hlediska staly oběťmi své doby a v obou případech producentům došlo, že změna kurzu bude to jediné, co sérii dokáže vrátit na správnou kolej. Přípravy nadcházejícího dobrodružství, které se mělo od Dnes neumírej lišit ve všech ohledech, však nespočívaly jen v hledání jiného tónu. Producentský/sourozenecký tandem Barbara Broccoli a Michael Wilson musel vyřešit nejzapeklitější otázku vůbec. Sehnat agentovi 007 zbrusu novou tvář, jež by dala jasně najevo, že odlehčená sci-fi podívaná ustupuje do pozadí ve prospěch nefalšovaného špionážního thrilleru.

Ve stínu netopýra

Práva na první román Iana Fleminga Casino Royale (1953) ležela od konce 80. let u Sony Pictures. Jejich spletitá cesta napříč studii by vystačila na samostatný článek, ale pro nás je důležité, že společnost MGM (dlouholetý spoluvlastník distribučních a produkčních práv k bondovkám) získala nárok na adaptaci románu již v roce 1999 výměnou za licenční smlouvy k postavě Spider-Mana. Tedy doslova - Sony Pictures získalo pavoučího muže a studia Metro-Goldwyn-Mayer společně s Eon Productions mohla zase slavit ukořistění posledního kousku rodinného stříbra. Na sklonku milénia však ještě nikdo pořádně netušil, jak by Casino Royale mělo vlastně vypadat. Jednu chvíli se dokonce rýsovala možnost, že zrod agenta 007 si pro sebe ještě stihne urvat Pierce Brosnan, přičemž režijní post by obstaral Quentin Tarantino, velký fanoušek Bonda, který si chtěl po Jackie Brown (1997) zkusit něco jiného. Britská společnost Eon Productions, jakožto výhradní producent série o Jamesi Bondovi, počítala s Brosnanem opravdu do poslední chvíle. Pořád se navíc mělo jednat o relativně uvolněnou dobrodružnou pohodovku překypující nadsázkou, jenže pak přišlo 11. září, které změnilo celý svět.

Z reality vytržené nářezy jako Con Air (1997), Tváří v tvář (1997) nebo Mission: Impossible II (2000) náhle připomínaly utichající ozvěny putovního cirkusu. Nevhodné výkřiky uprostřed kostela. Komerční kinematografie procházela další významnou proměnou. Diváci začali projevovat zájem o psychologicky uvěřitelnější hrdiny, jak dokazoval úspěch neotřelého špionážního thrilleru Agent bez minulosti (2002). Právě Jason Bourne (Matt Damon), agent bojující s amnézií i svými bývalými zaměstnavateli, se stal jedním z hlavních inspiračních zdrojů pro rozvoj zbrusu nového scénáře. Ten dostali na starost Neal Purvis a Robert Wade. Jejich verze z roku 2003 již obsahovala prvky, které reflektovaly nové trendy i smíšené reakce na Dnes neumírej, ale výchozím bodem byl kromě knižní předlohy nadále Pierce Brosnan. Scénář obsahující únos výletní lodi v Kapském Městě a řadu slunných exotických lokací, skončil na dva roky v šuplíku. Producenti Barbara Broccoli a Michael Wilson došli mezitím k rozhodnutí, že režisérem se s definitivní platností stane Martin Campbell. Strategicky prozíravý tah, jemuž daly posvěcení špičky z Eon i MGM, vycházel z úspěchu filmu Zlaté oko. Když už Campbell natočil jeden výborný start, proč by se stejnou lehkostí nezvládl i počátek další éry?

Ostřílený režijní veterán sice bez otálení souhlasil, ale po prvním přečtení scénáře si vynutil rozsáhlý přepis. Na palubu se tedy nalodil oscarový scenárista Paul Haggis, který během šesti týdnů výrazně přepracoval stěžejní body příběhu, aniž by popřel podstatu knižní předlohy. Haggis citelně zesílil komplikovaný vztah mezi Bondem a jeho osudovou ženou Vesper Lynd, zapracoval na členitější psychologii postav, odstranil některé archaismy zdrojového materiálu a přetavil do příběhu inspirační vliv snímku Batman začíná (2005). Osobně se domnívám, že Casino Royale je v mnohém ekvivalentem zásadního díla Christophera Nolana, jelikož i nesmělé začátky netopýřího muže jasně demonstrovaly, že restart ikonické postavy lze provést se vší seriózností. Pokud vezmeme v potaz existenci frašky Batman a Robin (1997), dojdeme k pozoruhodnému závěru. Oba filmy - Casino Royale i Batman začíná - vrátily potřebnou jiskru do značek, které již delší dobu balancovaly na hraně sebeparodie.

Jen pro tvé oči

Za finální výběr hlavní a tedy té nejdůležitější role vděčíme zatvrzelosti Barbary Broccoli. Vítězná trofej v podobě jmenovky 007 však setrvávala poměrně dlouhou dobu v epicentru produkčních bitev. Henry Cavill, Sam Worthington, Hugh Jackman, Michael Fassbender, ale třeba i tehdy oblíbený Clive Owen a další pozoruhodná jména. Seznam adeptů byl opravdu dlouhý. Dle střízlivých odhadů obsahoval přes dvě stě jmen. Někteří z herců absolvovali kamerové zkoušky, jiní zůstali jen v teoretických vizích bulvárních pisálků. Bezpečně dnes víme, že nejdelší kus cesty v pořadníku ušel Henry Cavill. Budoucí Superman podstoupil úspěšné kamerové zkoušky, přičemž velkou míru spokojenosti projevil i samotný režisér Martin Campbell. Se špetkou nadsázky můžeme říci, že Cavill měl roli v kapse. Jenže! Jenže tu byly dvě obrovské překážky. Tou první byl nízký věk (během castingových kolotočů měl Cavill bezstarostných dvaadvacet let), jelikož aktualizovaný Bond měl být na první pohled mužem ošlehaným zkušenostmi života. Druhá překážka nesla jméno Barbara Broccoli.

Neústupnou producentku už delší dobu fascinoval Daniel Craig. Zaujal ji vedlejší rolí v historickém filmu Královna Alžběta (1998), ale definitivně si náklonost producentky získal výkonem v kriminálním thrilleru Po krk v extázi (2004). Světlovlasý herec měl dle mínění Broccoli soupisku naprosto všeho, co novodobý Bond potřeboval: mužnost, tvrdost, inteligenci, charisma a současně i nenápadnou, leč nepřehlédnutelnou zranitelnost vepsanou do blankytně modrých očí. Navzdory námitkám z vedení MGM si Broccoli stála za svým. Dokonce ani její polorodí sourozenec Michael G. Wilson (společnou matkou producentské dvojice byla Dana Broccoli, druhá manželka legendárního producenta bondovek Alberta R. Broccoliho) nedokázal se sestrou pohnout. Během první schůzky, od které si producentka slibovala mnohé, ale nadšení poněkud opadlo, neboť anglický herec nebyl z nabídky zrovna nadšený. Craig žil jednak v domnění, že další bondovka bude pokračovat v odlehčeném trendu nastoleném Dnes neumírej, což mu příliš neimponovalo, ale především si moc dobře uvědomoval, co by získání role znamenalo. Absolutní ztrátu soukromí, mnohaletý závazek, dodržování určitých pravidel vyplývajících ze smluvních podmínek a nezanedbatelné riziko, že bude po zbytek kariéry spojován s jednou jedinou rolí.

Barbara Broccoli však neztrácela hlavu. Obšírně a s trpělivou důsledností představila britskému herci celou ideu. Nový začátek, příklon k realismu, důraz na psychologickou hloubku agenta 007 i zohlednění jeho nedokonalého charakteru, který může chybovat. Herec naslouchal a po předání kopie scénáře doslova pookřál. Bonda náhle viděl jako otevřenou knihu překypující prázdnotou nedopsaných kapitol. Možnost aktivně formovat osobnost jedné z nejslavnějších fiktivních postav vůbec mu přišla nesmírně lákavá. I Craig absolvoval kamerové zkoušky. První čistě dialogovou, druhou zaměřenou na akci, během které zaujal fyzickou připraveností. Přijetí role mělo podobu přísně utajeného obřadu. Ani značná část vedení z MGM neměla do poslední chvíle tušení, kdo si nového Bonda střihne, přičemž Craig si zachoval nic neříkající masku zaměstnaného muže a v klidu natáčel jiné rozpracované projekty. K oficiálnímu představení došlo až v říjnu 2005.

Made in Czech

Ačkoliv scénář zahrnoval lokace jako Miami, Madagaskar, Benátky a především Černou Horu - středobod celé zápletky - vlivem zvýhodněných finančních nákladů se dobrých 80 % filmu natočilo v České republice. Vnitřní prostory hotelu v Benátkách byly ve skutečnosti interiéry Národního muzea, letiště v Miami suplovalo Letiště Václava Havla (tehdy ještě Ruzyně), Karlovy Vary a historické město Loket zase Černou Horu atd. Zbylé dotáčky, zahrnující převážně interiéry, se dokončily v britských Pinewood Studios. V Británii na testovacím okruhu Millbrook Proving Ground vznikla i strhující nehoda Astona Martina. Anglický výrobce je pověstný nízkým, skvěle uspořádaným těžištěm u svých luxusních sportovních automobilů. Dostat takového krasavce na lopatky tedy není jen tak. Pokusy s nájezdem na klasickou rampu, která by se později v postprodukci vymazala, vzaly rychle za své. Aston na silnici držel jako přibitý. Klíč k úspěchu poskytlo až speciální dusíkové dělo. Nebezpečný kousek provedl britský kaskadér Adam Kirley usazený ve vyztuženém modelu DBS V12. Dusíkové dělo si pomocí tlačítka odpálil sám Kirley ve zhruba stokilometrové rychlosti. Jeden záběr, plných sedm přemetů. Po nejvyšším filmovém bungee seskoku z pevné stavby v bondovce Zlaté oko si režisér Martin Campbell připsal další zápis do Guinessovy knihy rekordů.

Vraťme se ale ještě na chvilku k Praze, která kromě falšování cizokrajných lokací řešila řadu dalších problémů. Zodpověděla například otázku ohledně hlavní záporné role. V rodném Dánsku milovaný, Evropou oblíbený a v Americe zcela neznámý herec Mads Mikkelsen získal vstupenku do vyšší ligy jen díky tomu, že si v našem hlavním městě shodou okolností plnil své pracovní závazky. Debbie McWilliams, castingová režisérka a znalkyně rolí dánského herce, jednoduše využila situace. McWilliams zjednodušeně řečeno popadla Mikkelsena za límec, nechala ho navléct do kostýmu a postavit před kameru. Splňoval vše, co padouch Le Chiffre vyžadoval. V první řadě popíral klasické pojetí megalomanského oportunisty se soukromým ostrovem a armádou fanaticky oddaných posluhovačů. Chiffre měl být chladnokrevný, elegantní, nenápadný a fyzicky znepokojivý. Mikkelsen tohle vše zvládal prodat s nenucenou samozřejmostí, byť o pravidlech pokeru nevěděl absolutně nic.

Obsazení ve stylu „last minute“ čekalo i na mladou Evu Green, což zní s odstupem let poněkud zvláštně, pokud uvážíme, že postava bondgirl Vesper Lynd měla tvořit emocionální základ filmu Casino Royale. Potíž spočívala v tom, že oslovená Green roli zpočátku odmítla. Tento nepříjemný fakt nesl těžce hlavně režisér Campbell, kterého herečka doslova uhranula v historickém opusu Království nebeské (2005). Produkce tedy počítala s tím, že představitelku Vesper seženou takříkajíc za pochodu. Čas však plynul a ideální herečka nikde. Belgičanka Cécile de France měla výrazný akcent, Michelle Ryan pokazila konkurs, Angelina Jolie odmítla. Vlivem časové tísně Campbell znovu oslovil Evu Green a nechal jí přes agenturu zaslat hotový scénář. Sotva nabídku přijala, už seděla v letadle a z New Yorku zamířila rovnou do Prahy, či lépe řečeno na plac, kde absolvovala kamerovou zkoušku s Danielem Craigem v kostýmu Bonda. Bylo to mimochodem poprvé, co se ti dva setkali naživo. Pokud pomineme obsazování vedlejších rolí na poslední chvíli, bylo natáčení filmu Casino Royale poklidnou a inspirující záležitostí. Začalo 27. ledna 2006 v Praze a skončilo 20. července v Pinewood Studios. Produkční kolektiv odvedl prvotřídní práci a na výsledku je to znát i po téměř dvou dekádách.

Ostré piky a krvavé káry

Daniel Craig nemá odzbrojující šviháctví Seana Conneryho a možná ani sexappeal Pierce Brosnana. Nepotřebuje ani jedno, neboť jeho uchopení ikonického agenta vystihuje živočišná intenzita, která z hláškujícího svůdníka v černém smokingu činí podstatně hlubší figuru. Charakterové vrstvy revitalizovaného Bonda se ukrývají v úsporné mimice, pronikavých očích, ostře řezaných rysech a především v bolestí obalené duši. O něco podobného se koncem 80. let pokoušel Timothy Dalton, trestuhodně nedoceněný představitel Bonda. Snaživý Brit s havraními vlasy dojel na střet dvou protichůdných proudů a nepřipravenost publika. Herecký pokus o polidštění agenta 007 narážel na staromódní stereotypy zkostnatělého produkčního týmu, který nechtěl ze zajetých kolejí vybočit. Nezvykle moderní Bond ztvárněný Daltonem zůstal uvězněn ve scenáristických kleštích minulosti. Režiséři John McTiernan či Richard Donner nechali své čerstvě zrozené akční hrdiny vyrůst a vymanit se z okovů tradičních žánrových klišé, což bylo privilegium, které Dalton nikdy nedostal. Daniel Craig ano. Vzdušně pojatý scénář a velkorysý prostor vyhrazený hereckému experimentování umožnily organický růst živé a osudové postavy. Craigův Bond není ztělesněním letitého mýtu, ale člověkem, kterého mýtus drtí.

Pochopitelně, že k uvědomění si vlastních limitů, smrtelnosti, ale i faktu, že za kódovým označením 007 nezbyl takřka žádný prostor pro osobní život, dojde agent postupně během následujících filmových dobrodružství. I Casino Royale však stačilo naznačit mnohé. Již zde je Bond vykreslen jako poněkud vzpurný, leč postradatelný nástroj mocné vládní agentury, který pro jistotu dostane i podkožní čip. Pomyslný obojek, kdyby chtěl pejsek náhodou zlobit. Craigův dominantní výkon je přesně tím, co vyvažuje nezbytný patos, jelikož v mnoha jiných ohledech jde o klasickou bondovku. Tedy minimálně v pro sérii nezbytných záchytných bodech. Je tu chladnokrevný záporák Le Chiffre (v komerční kinematografii tehdy neokoukaný dánský herec Mads Mikkelsen), soukromý bankéř a hazardní hráč s matematickým nadáním, spravující finanční síť mezinárodního terorismu. Chybět nemůže ani dívka v nesnázích Vesper Lynd (goticky vyhlížející Eva Green), agentka britského ministerstva financí. Nad tím vším se vznášejí propracovaná akční čísla, stylová hudba, rychlá auta a samozřejmě Bond, který musí zneškodnit padouchy a zachránit dívku svých snů.

I s odstupem dvaceti let zní tento narativní syžet povědomě, ale jen v hrubém popisu. Při ostré premiéře muselo každému dojít, že příběh se navzdory parkourovým honičkám na kovových ramenech jeřábů a explozím bere nečekaně vážně. Svěží uchopení ústřední postavy šlo ruku v ruce s příklonem k realismu. Přesněji řečeno realismu v přímé konfrontaci s ostatními filmy série. Puls snímku Casino Royale je jednoznačně drsnější a četnost odlehčených atrakcí utlumená na minimum. Craigův Bond je dokonale zbaven závislosti na šílených technických vychytávkách. Nepotřebuje raketový jetpack, hodinky s laserem ani rentgenové brýle. Stačí mu mobilní defibrilátor, ostrá munice, hrubá síla a přesný úsudek. Jeho klasická arogance a štiplavé poznámky jsou přítomny i zde, ale nyní tyto vlastnosti připomínají spíše štít ochraňující pochroumané city nežli povrchní ventil na vypouštění vtipných frků. Bond dokonce přišel o sklon k bezbřehé promiskuitě. Důležitost mise je nadřazena sexu. V první třetině sice jednu ženu svádí, ale jen proto, aby získal potřebné informace. Jediný objekt touhy, který Bond opakovaně svádí je Vesper Lynd. A nejen to. Oba dva jsou do sebe zamilovaní. Bond není o nic menším hrdinou než jeho předchůdci. Rozdíl spočívá v tom, že Craigův agent 007 je pravý nefalšovaný gentleman (minimálně ve svém prvním filmovém dobrodružství).

Adaptace prvního Flemingova románu byla ideálním bodem pro restart série, neboť nám umožnila poznat Bonda jako nováčka, který si privilegium 00 (licenci zabíjet) musel vydobýt. K získání licence potřebuje každý agent dvě potvrzená zabití. Hned v úvodu jsme s nimi seznámeni. Skrumáž černobílých obrazů ukazuje brutální potyčku na záchodcích končící špinavou smrtí, následovanou chladnokrevným zastřelením další nepohodlné postavy. Jak Bond suše konstatuje: „Napodruhé je to snazší.“ Sám Ian Fleming Bonda nikdy nezamýšlel jako oslnivého sympaťáka. Měl to být od počátku obhroublý nástroj v rukou vládní chobotnice. Člověk definovaný sbírkou efektivních dovedností, nikoliv přehlídkou chvályhodných ctností. Craig uvedené předpoklady bezezbytku splňuje. Oproti předloze je decentně potlačen jeho sklon k pití, jelikož produkce nechtěla zbrusu nového Bonda představit jako alkoholika, jinak je ovšem Craig dokonalý. Při pozorování fyzického herectví modrookého Brita člověku dojde, jak mimo byl ve své době Roger Moore se svým ležérním vystupováním a sebeironickým vtipem na rtech. Pro Craiga zabíjení není žádná sranda. Z vysportovaného těla, šrámů a únavy vepsané v obličeji doslova čiší dlouhý seznam náročných osobních soubojů a mimořádně těžkého života pod zástavou britské MI6.

Dřívější aura nedotknutelnosti vzala rovněž za své. Kdykoliv se Bond v předchozích snímcích dostal do pasti, skončilo to sáhodlouhým popisem dokonalého plánu z úst záporáka a mělkým příslibem nebezpečí, spočívajícím v detailním záběru na mučící nástroje vyskládané na stole. Casino Royale nepotřebuje chodit kolem horké kaše. O peníze svých klientů obraný Le Chiffre je zoufalý slaboch, hledající nejisté východisko v bolesti druhých. Bond je tím, kdo obávaného zločince oškubal o miliony při napínavé partičce pokeru, tudíž musí trpět. Vidět agenta bezmocného, nahého a spoutaného na židli, kterak inkasuje jednu bolestnou ránu za druhou, je zvláštní pocit. Někdejší opar nesmrtelnosti se ztrácí pod náporem otevřených ran a pramínků krve. Naopak vztah mezi Bondem a jeho nadřízenou M (Judi Dench) má nádech komplikovaného pouta ve stylu matka - syn, který se postupně vyvíjí, aby ve snímku Skyfall (2012) nabral osudový odstín řecké tragédie. Je zřejmé, že M v životě Bonda vyplňuje prázdné místo po chybějících rodičích, ačkoliv její práce spočívá v manipulaci, lhaní a obětování lidí pro vyšší dobro. M je matkou přísnou, chladnou, autoritativní. Přesto mezi ní a Bondem existuje zvláštní, nahlas nikdy nevyřčená náklonnost. Oboustranná důvěra, která několikrát projde vzájemnou zatěžkávací zkouškou. Ranit dokáží i matky, nehledě na jejich nezbedné potomky.

Ze všech pěti filmů s Danielem Craigem je Casino Royale nejvíce usedlé, v rámci akčního žánru střízlivé, uvěřitelné, takřka komorní. Tím vším se zásek Martina Campbella vzdaluje nejen od minulosti, ale do určité míry i budoucnosti, která poctivou práci s rozvojem charakterů hlavních postav universa lemovala opulentně přepálenou akcí, nadsázkou a návratem k megalomansky pojatým záporákům. Údernou akční pasáž zvládá bez problémů vykouzlit i Campbell, o tom není nutné polemizovat, avšak ještě větší procento napětí se mu daří vměstnat třeba do zdánlivě obyčejné pokerové hry, postavené na tom, že na sebe Bond a Le Chiffre stoicky hledí, zatímco agent francouzské tajné služby Mathis (Giancarlo Giannini) celé klání šeptem komentuje a zdůrazňuje, kolik milionů je zrovna v banku. Skvělé. Přesně to jsou stále platné vysoké karty, které spolehlivě fungují i dnes. K dobru musíme přičíst i orchestrální hudební variace Davida Arnolda a titulní pecku „You Know My Name“, v níž chraplák Chrise Cornella symbolicky podtrhává mužnou fasádu filmu. Casino Royale má vše, co má dobrý špionážní thriller mít. Funkční dialogy posouvající děj, napětí, řemeslně zvládnutou akci a živé postavy. V historii kinematografie téměř vždy, jakmile nějaký představitel Bonda pověsil své sako na věšák, spekulovalo se o tom, zdali má smysl pokračovat. Zdali již agent s povolením zabíjet není příliš staromódní, aby obstál v té a té době. Daniel Craig veškeré pochybnosti rozemlel na prach.

Bond blond

Ještě před tím, než si film Martina Campbella uzmul zasloužené vavříny, musela se s tlakem veřejnosti vypořádat jeho největší hvězda. Památná tisková konference na břehu řeky Temže, kam Daniel Craig připlul na člunu britského námořnictva, spustila okamžitě stavidla pro ostrou kritiku, kterou jsou britští novináři pověstní. Záchranná vesta na těle Craiga prý vůbec nekoresponduje s podstatou agenta 007. Fakt, že se herec pouze držel povinného bezpečnostního pravidla na lodi, nikoho nezajímal. Proč se tváří tak nervózně? Proč si nenechal obarvit vlasy na tmavo a proč neměří dva metry? Dle očekávání se rýpavých řádků otištěných v bulvárních plátcích okamžitě chytla početná fanouškovská základna, sdílející svou jedinou správnou představu o vzhledu Jamese Bonda. Dokonce i běžná britská veřejnost, která se o kinematografii zajímala okrajově, začala Craiga vnímat jako toho, kdo narušuje ideál národního pokladu. Elegance Pierce Brosnana byla pryč a místo ní měl nastoupit strohý drsný vzhled. Vrcholem petic a výzev k bojkotu filmu se stala webová stránka „danielcraigisnotbond.com“. 

A Daniel Craig? Po letech přiznal, že to v něm vnitřně poněkud vřelo a obával se komerčního fiaska. Během tehdejších internetových bouří se však choval jako dokonalý profesionál. Nezapojoval se do veřejných sporů, nereagoval na nepatřičné otázky, věnoval se čistě své práci. Ve všech ohledech byl oddán tezi, že za něj musí hovořit pouze film samotný. Satisfakce v podobě nadšených recenzí pak pochopitelně nemohla být sladší. Casino Royale bez nadsázky zavřelo klapačky všem pochybovačům. Nikdo nečekal tak dospělý film, postavený z větší části na dialozích a perfektní práci s postavami. Premiéry se film dočkal 16. listopadu 2006. Do USA zamířil hned následující den. Celosvětově utržených šest set milionů dolarů hovořilo za vše. Daniel Craig se stal novodobým Jamesem Bondem a jeho invenční přístup tvořil stěžejní středobod takřka všech recenzí. Málokterá série se může pyšnit tak oslnivým startem. Následující filmy vkusně rozvíjely osobnost agenta 007. Některé sázely na oslnivou akci, jiné dávaly přednost audiovizuální preciznosti, prohlubování vztahů, rozvíjení mytologie či kombinaci všeho se vším. Martin Campbell, Marc Forster, Sam Mendes, Cary Joji Fukunaga. Co režisér, to mírně odlišné pojetí. Jednotnou konstantou však zůstával Daniel Craig.

Klasika

O dvacet let staré Casino Royale se ostří času otřelo jen minimálně. Film zůstává stejně strhující a pohlcující záležitostí jako tehdy. Může za to jednak éra, která přála reálněji pojatým hrdinům, ale i sázka na praktické efekty bez razantních vstupů digitálních triků. Každý, kdo se o kinematografii zajímal, si tehdy nesporných kvalit snímku všiml na první dobrou, jak ostatně dokazuje i dobová recenze mého redakčního kolegy Marigolda. Vzhledem k nadcházejícímu výročí tohoto výjimečného filmu se možná konečně dozvíme i konkrétní podobu dalšího Bonda. Je zřejmé, že herec, který si nakonec perfektně padnoucí sako obleče, bude mít co dělat, aby se svému předchůdci alespoň vyrovnal. Já osobně se těším, čímž zároveň zodpovídám na otázku, zdali má smysl oživovat Bonda i v dnešní době. Samozřejmě, že má. Žádná historická etapa se neobejde bez globálních bezpečnostních hrozeb, konfliktů a záškodnictví. Filmy světový mír sice zaručit nedokáží, ale přinášejí příjemnou dávku opia. Naivní, nesmírně přitažlivé naděje. My všichni zkrátka potřebujeme věřit v hrdinu, který všechny problémy světa vyřeší. James Bond je v tomto ohledu tou největší jistotou ze všech.