BRUTAL ASSAULT 2026 - Sobotní poznámky z fotokoridoru + galerie

RIP
20. srpna 2026
0
11 Min.

RIP
20. srpna 2026

0
11 Min.

BRUTAL ASSAULT 2026 - Sobotní poznámky z fotokoridoru + galerie

Nečekej report. Úsečné. Subjektivní. Z koridoru. Občas zaprášené. Občas zpocené.

DESERTED FEAR - je vidět, že si to užívají. Úsměvy všude, nakažlivé nadšení kapely, která je ráda, že vůbec může stát na pódiu festivalu Brutal Assault i když je lehce po snídani. Hudebně poctivý death metal bez velkých překvapení, ale energie fungovala.

VULVODYNIA - po všech těch historkách a personálních turbulencích člověk docela chápe, proč dneska mají zpěvačku Mayu, která se nesnaží zbytek kapely zabít. A musím říct, že to funguje výborně. Její vokál je naprostá bestie a slyšel jsem i poznámky o tom, že by si tato megatalentovaná pěvkyně zasloužila lepší kapelu. Kytarista s pokérovaným andělským babyfacem Luke Haarhoff tedy už není hlavní fotoatrakcí souboru. Jeden z nejlepších slam/deathcorových setů festivalu.

DJERV - byli tím typem koncertu, od kterého jsem zdaleka nečekal to, co přišlo. Hlavní zásluhu na tom měla samozřejmě Agnete Kjølsrud, ležérně kouřící doutník po čas setu. Zatímco zbytek kapely poctivě a velmi energicky odváděl svou práci, ona si bez větší námahy ukradla veškerou pozornost pro sebe. Většina lidí jejího věku řeší, jak přežít festivalový den bez bolesti zad, ona se bez váhání vrhla do publika a nechala se nosit nad hlavami fanoušků. Když se k tomu přidá její nezaměnitelný hlas a přirozené charisma, není těžké pochopit, proč se po koncertě mluvilo víc o zpěvačce než o samotné kapele, byť v rámci stylu do toho zbytek dal energii a živelnost, jakou bych očekával spíše u nějakého hardcoru než u okultně pojatého stoner rocku. Velká paráda.

VULVODYNIA

HEAVY//HITTER - moderní beatdownový hardcore, který přesně ví, co chce dělat. Těžké breakdowny, nasraná energie a neustálý tlak na publikum. Pod pódiem to fungovalo výrazně lépe než ve fotokoridoru, kde jsem měl chvílemi pocit, že sleduju koncert, který už jsem někde viděl. A možná i v lepší formě.

REVOCATION - technicky úplně jinde než většina kapel kolem nich. Dave Davidson zase předváděl věci, které vypadají, jako by pro běžné smrtelníky měly být fyzicky nemožné. Na druhou stranu je REVOCATION přesně ten typ kapely, který člověk obdivuje možná víc hlavou než srdcem. Skvělé. Precizní.

SACRED REICH - velmi příjemné překvapení dne. Phil Rind se na pódiu tvářil, jako by právě přijel na zahradní grilovačku a někdo mu omylem postavil před nos několik tisíc metalistů. Žádné velké manýry, žádné křečovité dokazování vlastní důležitosti. Prostě parta veteránů, která ví, že nejlepší argument stejně vždycky přinese riff.
Na SACRED REICH je sympatické hlavně to, jak přirozeně působí. Z některých starších kapel bývá cítit snaha dohnat dobu. Tady ani omylem. Přišli, zahráli svoje songy, odvedli poctivou thrashmetalovou práci a publikum jim to sežralo i s navijákem. Byl to ale přesně ten typ vystoupení, po kterém odcházíte s úsměvem a říkáte si, že stará škola má pořád co nabídnout.

THE 3RD AND THE MORTAL - příjemné zklidnění dne. Právě oni patřili mezi průkopníky kombinace doom metalu s éterickými ženskými vokály dávno předtím, než se z podobného přístupu stala víceméně samostatná disciplína. Na pódiu nepůsobili jako muzeální exponát, oprášený pro festivalovou sezonu. Naopak. Celé vystoupení mělo zvláštní klid. Fotograficky trochu tragédie, plná lehce statických figur, ale to se dalo čekat.

DJERV

DEMOLITION HAMMER - některé kapely stárnou a jiné prostě dál vraždí. Newyorští veteráni nepřišli předvádět nostalgickou vzpomínku na devadesátky. Přišli ukázat, proč je jejich jméno dodnes vyslovováno s respektem všude tam, kde thrash přechází v regulérní násilí.

Od prvních tónů nebylo moc co řešit. Žádné dojemné vzpomínání na staré časy. Jen jedna riffová palba za druhou. To, co před třiceti lety znělo extrémně, nepůsobilo ani dnes o moc mírněji. A publikum naštěstí pochopilo zadání velmi rychle.

COFFINS - sprint přes půl areálu. Nelituju ani sekundu. Žádné moderní pózy, žádná snaha vypadat cool, žádné podbízení publiku. Jen parta Japonců, která už více než čtvrt století vyrábí ten nejodpornější mix death metalu a doomu, jaký si lze představit. Je vlastně fascinující, jak málo toho potřebují. Pár riffů, které se valí rychlostí tektonických desek, vokál, připomínající poslední výdech něčeho, co mělo dávno zůstat pohřbené, a občasný d-beat výpad, který celé publikum probere z doomového transu. Zatímco spousta kapel se snaží publikum přesvědčit, jak jsou extrémní, COFFINS to berou jako samozřejmost.

COFFINS

Na jejich hudbě je cítit láska ke starému death metalu, crustu i nejšpinavějšímu doomu. A možná právě proto znějí tak autenticky. Když posloucháte COFFINS, nemáte pocit, že sledujete kapelu. Máte pocit, že se na vás pomalu sesouvá betonový bunkr.

WORMED - byli jednou z těch kapel, u kterých se člověk po pár minutách přestane snažit chápat, co se vlastně děje, a raději se nechá unášet proudem. Španělští mistři kosmického brutal death metalu totiž nehrají skladby. Oni spíš otevírají mezidimenzionální portály a nechávají jimi proudit velmi obhroublý hluk.WORMED totiž operují v prostoru, kde se běžný death metal dávno rozpadl na subatomární částice. Kytary, bicí i pigsquealy létaly všemi směry, tempa se měnila bez varování a člověk měl občas pocit, že v kapele hraje každý člen trochu jinou skladbu. Zázrakem to ale celé drželo pohromadě.

CONJURER - ještě před začátkem koncertu mě odchytává šéf ochranky u Octagonu. Viditelně nervózní. Prý dostali varování, že na CONJURER mají být připravení na crowd surfery. Ukazuje na svoje lidi rozestavěné pod pódiem a vysvětluje, že tentokrát už nechce nic nechat náhodě. Pak se trochu rozpovídá. Den předtím u MORTAL SIN žádné varování nedostal. Výsledek? „Těch zkurvených plaváčků bylo přes čtyřicet!“ rozčiluje se ještě skoro po čtyřiadvaceti hodinách. Upřímně jsem ho docela chápal. Octagon je skvělé pódium na spoustu věcí, ale zrovna na příval lidských těl, letících směrem k zábranám, úplně navržený není.

Samotní CONJURER pak udělali přesně to, co se od nich čeká. Masivní hutná stěna mezi sludge metalem, post-metalem a hardcorem. Riffy těžké jak cihlové masivní stěny josefovské pevnosti, občasné výbuchy agrese a atmosféra, která člověka postupně semele, spíš než okamžitě přejede. Publikum naštěstí tentokrát ochrance úplný infarkt nepřipravilo. A zatímco securiťáci sledovali první řady, já si užíval jednu z nejintenzivnějších zvukových mas soboty. Některé kapely vás rozsekají rychlostí. CONJURER vás rozdrtí vahou.

CONJURER

SLIFT - člověk po prvních dvou minutách řekne že, tohle nebude o jednotlivých skladbách. Tohle bude o stavu mysli. Tři Francouzi a zvuk, který měl objem masivní černé díry, co vás pohlcuje. Hudebně se to celé točilo kolem repetitivních motivů, které se vracely, nabalovaly a postupně rostly do obřích rozměrů. Chvílemi stoner, chvílemi space rock, jindy skoro noise bažina. A pak zase něco mezi tím. Jedna skladba plynule přerůstala v druhou. Fotograficky to byla radost. Muzikanti se na pódiu nezastavili. SLIFT nebyli nejtvrdší kapelou dne. Ani nejhlasitější. Přesto patřili k těm vystoupením, která člověka semelou nejspolehlivěji. Ne agresí. Prostě tím, že ho na hodinu zavřou do obrovské zvukové vlny a nepustí ven.

DOODSESKANDER - jsou přesně ten typ kapely, u které po deseti minutách vzdáte snahu zařadit ji do nějaké škatulky. A než si stihnete udělat pořádek v hlavě, dostanete další basovou ránu do hrudníku. Nejvíc mě bavilo, jak obrovský zvuk dokáže vytvořit v podstatě jen dvojice muzikantů. Baskytara Tima De Gietera místy zní jako stavební stroj, který se rozhodl založit kapelu. Do toho neúprosné bicí, elektronické podkresy a neustálé přepínání mezi vztekem, neurózou a zvláštní melancholií. Člověk vlastně nikdy neví, jestli se na něj za další minutu vyvalí sludgeový riff, industriální hluk nebo něco, co připomíná nejnasranější verzi nu-metalu devadesátých let. Jedna z těch kapel, u kterých si po koncertě nevybavím konkrétní skladbu, ale naprosto přesně si pamatuju pocit. A ten byl asi takový, jako stát půl hodiny pod černým mrakem a čekat, kdy konečně začne padat beton.

DOODSESKANDER

THE GHOST INSIDE - na jednu stranu jim člověk nemůže upřít vůbec nic. Muzikanti makali a publikum reagovalo přesně tak, jak se od zavedené metalcoreové značky očekává. Všechno fungovalo. A možná právě v tom byl trochu problém. Po dni naplněném kapelami, které mě něčím překvapily, zaskočily nebo přinejmenším donutily přemýšlet, působili THE GHOST INSIDE skoro až příliš spořádaně.

Paradoxně nejzajímavější na celém vystoupení byla skutečnost, že za sebou mají jeden z nejsilnějších příběhů moderní hardcoreové scény. Když člověk ví, čím si kapela po tragické nehodě před lety prošla a že se vůbec dokázala vrátit na pódia, automaticky k nim cítí respekt.

RAGANA - anarchoblack se západem slunce. Sympatická kombinace. Najednou to celé dostalo atmosféru, kterou by ve dvě odpoledne prostě nemělo. Maria a Coley se zakousnou a drží. Na začátku spíš melancholie, následně vztek a zvláštní druh smutku, který není poraženecký, ale spíš vzdorovitý. Žádné pózy. Žádné snahy být za každou cenu temnější než ostatní. Jen dvě muzikantky a hudba, která působí překvapivě upřímně. V době, kdy část black metalové scény stále buduje image s pečlivostí marketingového oddělení, je to vlastně docela osvěžující. A možná právě díky tomu fungovalo i prostředí. Pevnost se pomalu nořila do večerního světla, vzduch konečně přestal připomínat fén namířený do obličeje a najednou všechno zapadlo na své místo. Fotograficky nic extravagantního. Atmosféricky ale přesně ten druh vystoupení, kvůli kterému si člověk občas přestane hlídat expoziční čas a prostě jen chvíli poslouchá. A to bývá většinou dobré znamení.

RAGANA

CANDLEMASS - tahle kapela je trochu jako oblíbená hospoda, která stojí na stejném místě už třicet let. Všichni vědí, co tam dostanou, a právě proto se tam pořád vracejí. Už při příchodu na pódium bylo jasné, že žádné revoluce nebudou. A naštěstí ani nemusely. Tohle je jedna z kapel, která si svoje místo v metalové historii vybojovala v druhohorách, ze kterých dnes přežívá jen pár zjizvených kovových dinosaurů. Na pódiu z nich zároveň vyzařovala ta sympatická forma veteránství. Žádné zoufalé dohánění mladších kapel. Prostě muzikanti, kteří vědí, co umí, a nemají potřebu komukoliv cokoliv dokazovat. Takové to dědkovství v tom nejlepším slova smyslu.

DEAFHEAVEN - ty vole. Byl jsem připravený na zasněné pasáže, blackgaze stěny a tradiční střet krásy s hlukem. Místo toho jsem dostal koncert, který měl místy blíž k upocenému hardcoreovému attacku. George Clarke byl úplně všude. Když zrovna neběžel z jedné strany pódia na druhou, visel nad publikem, máchal rukama nebo se tvářil, že z něj každou chvíli vyletí duše. Fotograficky to byla chvílemi trochu válka. Modrá. Ještě víc modré. Stroboskopy jedou sprinty. Pak zase tma. Na druhou stranu, přesně tenhle vizuál vytvářel fantastickou atmosféru i pro lidi pod pódiem. Hudebně fungovalo všechno. Nejtvrdší pasáže měly drtivou sílu, a když kapela přešla do těch svých typických melancholických ploch, nepůsobilo to jako odpočinek, ale jako nadechnutí před další ranou. Právě ten kontrast mezi agresí a krásou je něco, co DEAFHEAVEN umí lépe než většina jejich následovníků.

AFSKY - sice se částečně kryli s DEAFHEAVEN, ale stylově skvěle navazovali. Byli přesně tam, kde měli být. Večer, ubývající světlo a melancholický dánský black metal, který funguje mnohem víc atmosférou než silou. Žádné velké divadlo. Jen smutek, chlad a velmi dobré skladby. V době, kdy část blackmetalové scény soutěží o největší hřebíky na rukou a nejtemnější promo fotku, působí AFSKY až odzbrojujícím dojmem. Prostě přijdou, zahrají a nechají hudbu dělat svou práci.

DEAFHEAVEN

WARDRUNA - je jedna z mála kapel, u které člověk během koncertu skoro zapomene, že stojí na metalovém festivalu. Najednou je kolem ticho, lidi koukají na pódium s neobvyklou soustředěností a nikdo se nesnaží někoho loktem dostat do první řady. Bohužel jsem si část koncertu neužíval jako posluchač ani jako fotograf, ale jako servisní technik. Z nějakého důvodu se mi v pitu neustále resetovalo nastavení a zatímco WARDRUNA budovala atmosféru dávných časů a severské mystiky, já vedl nerovný boj s tlačítky a menu. Myslím, že jsem během prvních tří skladeb změnil nastavení víckrát než za celý zbytek festivalu. Když se mi konečně podařilo techniku přesvědčit ke spolupráci, už nás securitas vyhání z pitu a já běžím na DER WEG EINER FREIHEIT.

DER WEG EINER FREIHEIT - už dávno nehrají black metal, který by stál jen na rychlosti a neohrabané agresi. Naživo to působí spíš jako pečlivě budovaná lavina. Začne nenápadně, nabere objem a než si to uvědomíte, stojíte pod několika tunami emocí. Pro fotografa žádný med. Muzikanti existovali spíš jako obrysy než jako skutečné osoby a za nimi svítí největší kamarád objektivu. Sytě rudá.

HEALTH - dystopický hutný brutální industriální soundtrack k pochodu na konci světa, nad kterým se vznáší až nemístně přeslazené vokály. Živě je to mnohem tvrdší než z desky. Z fotokoridoru první tři skladby působí skoro jako návštěva nočního klubu, uvězněného uvnitř pevnosti Josefov, kde světelný park řídí někdo, kdo se dostal ze svěrací kazajky a nádavkem dostal epileptický záchvat. Rudá barva, protisvětla a stroboskopy. Frontman Jake Duzsik nepůsobil jako typická rocková hvězda. Žádné velké pózy ani heroické postoje na odposleších. Spíš dojem člověka, který se náhodou ocitl uprostřed vlastní apokalyptické vize a rozhodl se ji odzpívat nějakým netradičním způsobem.

PERTURBATOR - opět potvrdil, že na Brutal Assaultu už dávno není místo jen pro kytary. Jakmile James Kent spustil svůj set, pevnost se na chvíli proměnila v kulisy futuristického thrilleru, kde se něco pokazilo už před několika desetiletími a od té doby je pozdě to opravovat. A dovolím si tedy říci, že v této kategorii měl PERTURBATOR na headline slotu vyzyvatele. A dle mého s CARPENTER BRUT neuhrál ani remízu.

Víc už toho dnes nezvládnu. Jsme u konce. Tak snad zase za rok!

Fotografie: RIP

DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR DESERTED FEAR VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA VULVODYNIA DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV DJERV HEAVY//HITTER HEAVY//HITTER HEAVY//HITTER HEAVY//HITTER HEAVY//HITTER HEAVY//HITTER HEAVY//HITTER HEAVY//HITTER HEAVY//HITTER REVOCATION REVOCATION REVOCATION REVOCATION REVOCATION REVOCATION REVOCATION REVOCATION REVOCATION REVOCATION SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH SACRED REICH THE 3RD AND THE MORTAL THE 3RD AND THE MORTAL THE 3RD AND THE MORTAL THE 3RD AND THE MORTAL THE 3RD AND THE MORTAL THE 3RD AND THE MORTAL THE 3RD AND THE MORTAL THE 3RD AND THE MORTAL DEMOLITION HAMMER DEMOLITION HAMMER DEMOLITION HAMMER DEMOLITION HAMMER DEMOLITION HAMMER DEMOLITION HAMMER DEMOLITION HAMMER DEMOLITION HAMMER DEMOLITION HAMMER COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS COFFINS WORMED WORMED WORMED WORMED WORMED WORMED WORMED WORMED WORMED WORMED CONJURER CONJURER CONJURER CONJURER CONJURER CONJURER CONJURER CONJURER CONJURER SLIFT SLIFT SLIFT SLIFT SLIFT SLIFT SLIFT SLIFT SLIFT SLIFT SLIFT DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER DOODSESKANDER THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE THE GHOST INSIDE RAGANA RAGANA RAGANA RAGANA RAGANA RAGANA RAGANA RAGANA RAGANA CANDLEMASS CANDLEMASS CANDLEMASS CANDLEMASS CANDLEMASS CANDLEMASS CANDLEMASS CANDLEMASS CANDLEMASS CANDLEMASS DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN DEAFHEAVEN AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY AFSKY WARDRUNA WARDRUNA WARDRUNA WARDRUNA WARDRUNA WARDRUNA WARDRUNA WARDRUNA WARDRUNA WARDRUNA DER WEG EINER FREIHEIT DER WEG EINER FREIHEIT DER WEG EINER FREIHEIT HEALTH HEALTH HEALTH HEALTH HEALTH HEALTH HEALTH HEALTH HEALTH HEALTH PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR PERTURBATOR

Diskuse: zatím žádná - buďte první

Tagy:

Brutal Assault 2026

DALŠÍ INFORMACE

brutalassault.cz

TEAR DUNGEON - Squirm

Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.

RIP
včera

DIMHAV - Ondine

Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.

Noisy
včera

TO THE GRAVE - LIBERATION FRONT

Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.

Schizmo
před 2 dny

東京酒吐座(TOKYO SHOEGAZER) - Remains

Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.

RIP
před 2 dny

SCIMITAR - Scimitarium II

Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.

RIP
před 2 dny

SELENOPLEXIA - Beneath The Lunar Tyrant

Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.

Reaper
před 3 dny

GODFLESH - Decay

Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.

RIP
před 3 dny

METALOPOLIS

METALOPOLIS