Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nečekej report. Úsečné. Subjektivní. Z koridoru. Občas nefér.
BELZEBONG - Mám pocit, že jsem zhulenej, a přitom jsem jen čekal ve fotokoridoru na kapelu. První den festivalu potřebuje bandu, která člověka netlačí do sprintu hned po průchodu branou, a BELZEBONG tuhle roli splnili dokonale. Pomalé stonerové valení, hypnotické riffy a atmosféra, ze které má člověk pocit, že se čas zpomalil na polovinu. Fotograficky vděčný kvarteto pózuje s kytarami a jsou příjemně pomalý, takže to chytá fotit i lenochod. Přesně ten typ koncertu, u kterého neřešíte jednotlivé skladby, ale prostě se necháte unášet proudem hutných riffů a pomalu se nalaďujete na několikadenní festivalový režim.
ONSLAUGHT - Tady se to zrychlilo. Čistá thrashová radost. Člověk po pár minutách přestane řešit, kolik je hodin, a jen pobaveně sleduje, jak kapela sype jeden ostrý riff za druhým. Největší respekt ale budil basák Jeff Williams. Zatímco spousta o generaci mladších muzikantů působí na pódiu, jako by šetřili síly na cestu domů, tenhle šedovlasý veterán fungoval jako neutuchající motor celé kapely. Pobíhal po scéně, hecoval publikum a vypadal, že by bez větších problémů zvládl ještě jeden set navíc. ONSLAUGHT možná nepřivezli nejoriginálnější vystoupení festivalu, ale občas člověk přesně takovou dávku poctivého, nekomplikovaného thrashe potřebuje. A publikum to evidentně cítilo stejně.
UNEARTH - Technické problémy s kytarou zastavily rozjetý set dřív, než se vůbec stihl pořádně rozběhnout. Chvíli to vypadalo na nervózní přešlapování a nepříjemnou pauzu. Říkal jsem si: dojde na vyprávění vtipů? Došlo. A Trevor Phipps rozhodně není standup komik. Slabé. Jakmile se kytarový aparát vyměnil, všechno se vrátilo na koleje. Riffy řezaly vzduch s chirurgickou přesností, breakdowny fungovaly přesně tak, jak mají, a kapela připomněla, proč patří mezi veterány metalcorové scény.
H2O - Někdy stačí vyjít na pódium, začít hrát a nedělat kolem toho zbytečný cirkus. H2O přesně vědí, jak na to. Žádný okázalý nástup, žádné pózy, prostě parta veteránů, která rozdává dobrou náladu rychleji než festivalové stánky pivo. Celý koncert měl nakažlivě pozitivní energii. Místo permanentního vyhrožování a machrování se tu jelo na vlně respektu, sounáležitosti a radosti z toho, že se tisíce lidí sešly na jednom místě kvůli hudbě. Zpěvák Toby Morse má 56 let, ale to mu nebránilo strávit s hláškou „mějte respekt ke starším“ část koncertu uprostřed pitu, případně dát si dát pár breadance tanečků na scéně. H2O nepřijeli předvést technickou dokonalost ani revoluci v hardcore punku. Přijeli připomenout, proč si tenhle styl získal tolik lidí. A na necelou hodinu proměnili Josefov v místo, kde byl člověk prostě rád, že je.
VENDED - Vlastně přesný opak. Evidentně stárnu. Čím dál častěji zjišťuji, že když na mě z pódia dvacetiletí kluci během každé druhé věty řvou „fakyou madrfakrs“ a tváří se, že právě objevili vzpouru proti systému, nechává mě to překvapivě chladným. VENDED sází na moderní metalcorovou a nu-metalovou estetiku včetně masek, image a přepáleného pódiového vystupování. A vlastně, čemu se divím. Kapela, jejíž členové (Griffin Taylor a Simon Crahan) mají za své otce pány ze SLIPKNOT, k tomu trochu svádí. Na publikum kolem mě to fungovalo, ale já jsem měl po většinu koncertu pocit, že forma vítězí nad obsahem.
NOVEMBERS DOOM - První minuty koncertu jsem strávil tím, že jsem se snažil přijít na to, jestli se dívám na správného člověka. Paul Kuhr totiž zhubl tak výrazně, že byl nepoznání. Povislá kůže na rukách ale jednoznačně dokazovala, že ten, kdo zpívá, rozhodně prošel celkem drastickou změnou hmotnosti. Když Paulovi spadly sluneční brýle, tak se pro ně sehnul. Kdo tuhle kapelu sleduje delší dobu, ví, že ještě před pár lety by podobný pohyb byl možná i nemožný.
Samotný koncert byl ale trochu obětí okolností. NOVEMBERS DOOM jsou kapela, která potřebuje šero, déšť, mlhu nebo alespoň pocit, že se nad Josefovem právě stahují mraky. Jejich hudba stojí na melancholii, atmosféře a pomalu budovaném smutku. Odpolední slunce a rozpálené hradby tomu zkrátka nepomáhají. Přesto bylo slyšet, jak silné skladby mají v rukou. Kuhrův hlas neztratil nic ze své naléhavosti a kapela po hudební stránce odvedla přesně to, co se od ní čeká.
GUILT TRIP - Ten typ moderního hardcoru, který funguje i bez toho, aby vám každých třicet vteřin někdo vysvětloval, jak moc je naštvaný. Žádné přehnané pózy, žádné nekonečné vyvolávání circle pitů nebo soutěž o největší počet prostředníčků za minutu. Tlak a energie. Spíš příjemně uštěkaný, intenzivní set, který na chvíli zvedl tepovou frekvenci celému areálu a pak zase zmizel, aniž by po sobě nechal jedinou hluchou minutu. Právě v té přímočarosti byla jeho největší síla.
ELDER - Po několika energetických nářezech přišel čas na nadechnutí. Ne že by ELDER hráli klidnou hudbu, ale jejich koncert působil jako příjemný ostrov rozumu uprostřed festivalového chaosu. Žádné neustálé povely publiku, žádné "are you ready?", žádné vynucené burcování davu po každé skladbě. Kapela prostě vyšla na pódium a nechala mluvit hudbu. A ta mluvila výmluvně.
Dlouhé kompozice se přelévaly jedna do druhé s přirozeností, která člověka nenápadně vtáhla dovnitř. Jinak toho ELDER fotograficky moc nenabízeli. Jenže to je vlastně pochvala. Veškerá energie totiž směřovala do samotných skladeb. V přehlceném festivalovém programu působili ELDER skoro terapeuticky.
DOM ZŁY - Budu pamatovat hlavně ten pot, co z kapely sjížděl po malých slaných vodopádech. Vedro v Josefově bylo neúprosné a polská parta vypadala, jako by během svého setu doslova odpařovala tělesné tekutiny. Vyfásli čas, kdy je Octagon nejméně příjemný a slunce se kapele vypaluje přímo do ksichtu. Po muzikantech tekly proudy potu, ale nikdo nepovolil ani o krok. Naopak. Čím déle koncert trval, tím víc působil autenticky. Jejich post-blacková směs vzteku, melancholie a existenciální bolesti často balancuje na hraně mezi pózou a upřímností. Tentokrát nebylo o čem pochybovat. Nebyla to stylizace, ale fyzicky odžitý koncert.
COVEN - Podle mě museli chodit k BigBossovi na lekce jeho magického „óóóó“ zpěvu, protože ho tady bylo opravdu hodně. Začátek vizuálně vděčný. Na scéně je rakev, ze které vystupuje Jinx Dawson, zpěvačka, která je tu s námi 76 roků, a rozjíždí se psychedelicky rocková show. Okultní image, teatrální prezentace a záměrně starosvětská estetika vytvářejí dojem, že se člověk neocitl na metalovém festivalu roku 2026, ale na nějakém zvláštním výletu o několik dekád zpátky. A nějakou dobu to funguje opravdu dobře, ale rychle se to přejí. Spoluhráči v kapele povětšinou vypadají, že jsou minimálně o padesát let mladší, což tomu dodává trochu perverzní podtón, ale to k tomu asi tak trochu patří.
CRIPPLING ALCOHOLISM - Jeden z těch koncertů, od kterých člověk předem moc neočekává, a právě proto nakonec zasáhnou nejvíc. Slunečné odpoledne by podle všech festivalových pouček mělo být pro podobně laděnou hudbu spíš nevýhodou, ale tady to fungovalo překvapivě dobře. Kapela vzala post-punkovou melancholii, nervozitu a neklid, zahodila většinu klišé, spojených s žánrem a doplnila energií, která působila svěže a neokoukaně. Místo pózy unavených existenciálních hrdinů přišel koncert plný života.
Nejvíc mě bavilo, jak přirozeně působili. Nebyla v tom snaha za každou cenu šokovat ani budovat image kapely, která nenávidí svět víc než ostatní. Skladby měly tah, rytmus neustále popoháněl dění dopředu a celé vystoupení vyzařovalo zvláštně pozitivní energii, přestože hudba samotná stojí na poměrně temných základech.
KYLESA - Neustále jsem čekal, že se to zlomí a kapela se dostane do provozní teploty. Nestalo se. Problémy s kytarou a celkově trochu rozklížený dojem se do vystoupení propsaly víc, než by bylo zdrávo. Nebyl to průšvih, nikdo se vyloženě neutápěl v katastrofě, ale po většinu setu visel ve vzduchu pocit, že sledujeme něco, co nefunguje úplně podle plánu. O to větší škoda, že právě KYLESA patří mezi kapely, jejichž hudba stojí na určitém tahu a hypnotickém proudění. Když všechno zapadne do sebe, umí jejich sludgeově psychedelický zvuk člověka postupně semlít a odnést pryč. Tentokrát se ale ten vítr, který měl koncert pohánět, někam vytratil.
SÓLSTAFIR - Přesně v okamžiku, kdy se nad Josefovem začíná pomalu stmívat, přichází čas SÓLSTAFIR. Některé kapely si musí publikum získávat, Islanďané naopak působí dojmem, že si atmosféru přivezli s sebou. Zvuk byl tentokrát překvapivě v pořádku, vokál tolik netahá za uši. Jenže pak tu byla světla. Respektive jejich absence. Černá, šero, černá a občas trochu jiné šero. Podpořené červenou barvou, kterou všichni milují. Fotografická noční můra, hudebně ale stále velmi silný zážitek.
Nicméně, vem to čert. Čím déle hráli, tím víc se okolní ruch festivalu vytrácel a člověk se nechával vtahovat do jejich zvláštní kombinace post-rockové melancholie, islandské rozlehlosti a metalové naléhavosti. V jednu chvíli jsem nadával na světelného technika, v druhou už jsem na focení skoro zapomněl. A to je většinou známka toho, že kapela dělá něco velmi dobře.
PERIPHERY - Hudebně jim vlastně není moc co vytknout. Technická jistota, přesnost a schopnost plynule přecházet od komplikovaných progmetalových konstrukcí k agresivním výpadům fungovala přesně tak, jak člověk od PERIPHERY očekává. Vokál sem tam mimo, ale při těch jejích linkách to jde přežít.
KIM DRACULA - Přiznávám bez mučení, že po několika minutách jsem si nebyl jistý, jestli sleduji koncert, divadelní představení, internetový meme nebo všechno dohromady. KIM DRACULA míchá metal, industriál, nu-metal, elektroniku, muzikálovou přepjatost i věci, které se zdráhám vůbec žánrově pojmenovat. Výsledkem je totální informační přetížení. Každou chvíli se změní tempo, nálada, vokální poloha nebo styl a mozek sotva stíhá zpracovávat, co se právě děje. Na jednu stranu mě to fascinovalo. V době, kdy řada kapel hraje na jistotu a po třech skladbách už přesně víte, co přijde dál, působili KIM DRACULA jako řízená srážka několika kamionů, naložených odlišnými hudebními styly. Na druhou stranu jsem se během koncertu několikrát přistihl, že vlastně nevím, jestli mě to baví, nebo jen zvědavě sleduji pokračující chaos. Každopádně energie tomu nechyběla ani na vteřinu.
TRIPTYKON – Po všech možných moderních výstřelcích, překombinovaných aranžích a žánrových kotrmelcích působili TRIPTYKON dost konzervativně. Tom G. Warrior už dávno nemusí nikomu dokazovat, že je legenda, a podle toho taky koncert vypadal. Žádné zbytečné pobíhání, žádná snaha za každou cenu strhnout pozornost. Jen pomalu se valící riffy, těžká atmosféra a hudba, která člověka drtí spíš vahou než rychlostí.
Potěšilo i to, že došlo na starší materiál. Právě v těch chvílích bylo vidět, jak silné kořeny tahle kapela má. Publikum reagovalo okamžitě a bylo znát, že řada lidí si přišla připomenout dobu, kdy podobná hudba vznikala doslova za pochodu.
TRIPTYKON zkrátka nepřivezli nejdynamičtější ani nejdivočejší koncert dne. Přivezli něco jiného. Jistotu. Sebevědomí kapely, která přesně ví, co umí, a nepotřebuje to každých pět minut připomínat. Možná jednoduché vypalovačky, jak jsem si poznamenal do bloku, ale vypalovačky od člověka, který podobný typ hudby pomáhal definovat. A to je přece jen trochu jiná liga
PROTEST THE HERO – Hudebně naprostá jistota. Kanaďané sypali jeden rytmický kotrmelec za druhým, technická ekvilibristika fungovala bezchybně a člověk si znovu připomněl, jak přirozeně dokážou spojovat progresivní komplikovanost s okamžitým tahem. Přesto jsem většinu prvních minut koncertu nestrávil přemýšlením nad hudbou, ale nad tím, kdo u pultu schválil to osvětlení. První dvě skladby byly prakticky nepřetržitá směs stroboskopů a protisvětel, ze kterých fotograf vidí asi tolik jako horník při výpadku proudu.
A když už jsem si myslel, že horší to být nemůže, přišla opačná varianta. Občasná téměř absolutní tma. Taková, že člověk chvíli váhá, jestli se kapela stále nachází na pódiu. Místy to působilo, jako by intenzita světel překvapovala i samotné muzikanty. Naštěstí PROTEST THE HERO mají dost silný repertoár na to, aby podobné věci přežili bez úhony. Jakmile jsem přestal bojovat s foťákem a začal poslouchat, koncert mě okamžitě vtáhl. Jeden z nejlepších hudebních zážitků dne a zároveň jeden z nejfrustrujících fotografických.
AMENRA - Jsou kapely, které člověk poslouchá. A pak jsou kapely, které na něj prostě spadnou. AMENRA patří do té druhé skupiny. Už při příchodu bylo jasné, že fotograficky půjde o beznadějný případ. Nestihnul jsem se dostat do fotokoridoru kvůli PROTEST THE HERO. Tma. Kouř. Tma v kouři. A pak ještě trochu víc tmy. A ok, vzadu projekce. Objektiv zoufale hledal světlo a nacházel maximálně obrysy postav. Jenže přesně takhle to má být. Dalas má tele, takže spoléhám na to, že to vystřílí z dálky.
Po několika minutách jsem přestal řešit fotky. U AMENRA je to vlastně jediná rozumná strategie. Jejich koncert není postavený na tom, aby vypadal dobře na snímcích. Je postavený na atmosféře, která člověka postupně semele a vtáhne dovnitř.
A po nich už nemám energii vůbec na nic. Chvíli si připomínám to, že WITCH CLUB SATAN, DIE KRUPPS a VIOLENT MAGIC ORCHESTRA mě budou mrzet (a mrzeli), ale baterky jsou prostě vybité.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s gotickým-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.
Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.
Řácky agresivní techno thrash z Bay Area, může tohle dopadnout blbě? Kdepak. Tuhle Frolíci používají své kovové hole zručně a pálí rovnou pod víko. Ostře útočný zvuk, Edgarův zuřivý štěkot a dostatek fines k udržení pozornosti. Doručeno!
Monumentální a neústupná deska, která osloví fanoušky extrémního metalu hledající jak brutalitu, tak silnou atmosféru. Švédi berou to nejlepší ze své deathmetalové školy a hardcoru, aby z těchto přísad ukuli sebevědomý a soudržný materiál.
Po čertech „toolovský“ mix hutných riffů, melodií a nekonečné atmosféry. Brutální zvuk vás mele jako nezkrotná přírodní síla, ale vy jste rádi, protože konečně zažíváte splynutí s univerzální jednotou. Téměř transcendentální post-metal.
Nová autorská hudba VITACITu po třiceti létech od té poslední? JAKO VÁŽNĚ? Sním či bdím nebo je nutno mi jen prostě a jednoduše nafackovat, abych se probral? Takovými skladbami, byť na nich jistě lze hledat mouchy, vždy znovu a znovu jen ZASE DÁL, prosím!
