Kolikrát vás už zachvátil chvilkový nával úzkosti z toho, že je rockový žánr vyčerpaný a jenom stěží natrefíte na interpreta, jenž by vás dokázal osvěžit? Sice nejde o žádnou zásadní otázku „být osvěžen či nebýt osvěžen“, protože těch vašich rockových stálic, co pořád vydávají nové a dobré desky je celá řada. Každopádně uspokojit to niterné nutkání poznat něco trošku jiného s možným potenciálem nové stálice je třeba neskromné, ale snad i přirozené.

Všechny rockové cesty vedou do Nashville, kde v roce 2012 vzniklo momentálně kvarteto ALL THEM WITCHES (ATW) a „House Of Mirrors“ je jejich sedmou dlouhohrající deskou. Už debut „Our Mother Electricity“ si hodně pohrával s prolínáním různých rockových vyznění. Já této činnosti říkám „hybridace“ a v ní se stali ALL THEM WITCHES skutečnými experty. Prvotina s valivostí sludge byla nadnášená nesvázaností hippie muzicírovaní. Druhé album „Lightning At The Door“ onu hybridaci pozvedlo na ještě vyšší „level“. Jedná se o skutečně poutavou mixturu syrových odkazů LED ZEPPELIN, CREAM, ROLLING STONES (i s tou foukací harmonikou), nadto napěchovanou dávkami blues, americany a psychedelie. Třetí řadovka tu někde přidala o něco více síly, jinde zase zjemnění a vlastně fešně učesala tvůrčí nápady svého předchůdce. Následovník „Sleeping Through The War“ objevil „tribe“ a šamanské vibrace, čímž porodil desku nanejvýš oddechovou, které však neschází spirituální jiskra.

O páté kolekci ATW se dá prohlásit, že je finální fází v procesu formovaní DNA této kapely, na které vyrostla až do dnešních dnů. „ATW“ čerpá znalostí od všech svých starších sourozenců a jako šikovný učedník navíc přináší vitální, ostřejší kolikrát až metalové otřesy. I ona se nebojí komplikovanějších jammingově pojatých pasáží, které jsou opět ozdobou stopáže. Konečně šestka „Nothing As The Ideal“ přidává do soundu i cosi mystična. Toto ohlédnutí do evoluční historie mělo za úkol popsat skladatelský perimetr souboru a hlavně pak posloužit k pochopení střípků atmosféry recenzované novinkové kolekce.

„House Of Mirrors“ je jednoznačně nejuhlazenější sbírkou, ale zároveň se přímo vnucuje ten děsně erudovaný obrat „nejsofistikovanější“. Pokud máte naposlouchány předchozí opusy, tak vám desatero nových skladeb zcela bezbolestně zapadne do mozaiky, kterou Američané skládají již od svého vzniku. V opačném případě se připravte na intimní odhalování půvabné, avšak poněkud melancholické duše desky. Tato, přestože zpočátku může zapůsobit těžkopádně až nezáživně, má i dostatek charisma k tomu, aby se postupem času čím dál tím více zarývala pod kůži. Album vyšlo už před třemi měsíci a bylo jen otázkou času, kdy si sedne do správného rozpoložení a definitivně uzraje. Mě tyto dlouhé námluvy vždy bavily Jsou totiž ve většině případů předzvěstím hlubšího budoucího vztahu.

Už úvodní táhla skladba nervovaná doprovodem houslí a kytarovým kvílením otevírá dveře do domu smutku, kde je na stěnách zavěšeno deset různě vypouklých nebo vydutých zrcadel a v těch se odráží směsice vašich vnitřních chmur. Je to v podstatě osvobozující pocit vidět svůj žal zdánlivě vyjmutý z těla a abstraktně zobrazený v zrcadle. A přesně takový účinek má desatero písní naaranžovaných do velmi kompaktního hudebního soustrojí, ze kterého vyzařuje specifická přitažlivost, a to právě díky té ulevující reflexi vlastní ponurosti.

Je tu opět několik chutí americany. Šouravou ležérností disponuje „Culling Line“, která vyvrcholí na hardrockových hammondech. Vrzavost se vtísnila do „Aethernet“, jež umí pěkně rozhoupat country motivy. Zajímavou folkovou inkluzi s akustickou kytarou nabízí „Starting Line“, ve které opět nechybí patřičně husté hudební napětí. „Hold Up, Say What?“ je střihnutá svižnějším kvaltem nadopovaným rockabilly a čaruje s riffy a nápadně zkreslenou basovkou. LED-ZEP flashback decentně nasvítí odzbrojující „Angel On The Wayside“ s krásnou pointou o jistém druhu nerozřešení.

Deska „House Of Mirrors“ doslova voní velmi osobitým pojetím hardrocku očarovaného duchem blues. Nikam se neženě na sílu, ani nedává průchod okázalým instrumentálním exhibicím. Mistrovsky pracuje se změnami temp, tak aby trpělivě rozkreslilo pestrou paletu odstínů temných hudebních barev. V tomto značně vypomáhá se svým hlasem i Charles Michael Parks Jr., který jako správně vybraný štětec rozvážně překresluje zašlou malbu na letitém rockovém plátně.

Z ALL THEM WITCHES vyloženě sálá láska k rockové magii a svými kouzly rozhodně nešetří!