BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zleteli anjeli z nebies, aby aspoň na chvíľu pohladili smútiacich, povzbudili trpiacich a vykresali aj z najčiernejšej beznádeje drobnú nádej. Ako to len títo mladí Briti robia? Pri každom aktuálnom albume sa poslucháč musí zaoberať tým, či budú vôbec ešte niekedy v budúcnosti schopní momentálny, subjektívny vrchol prekonať. Každým albumom sa posunuli smerom k väčšej jemnosti a prístupnosti, napriek tomu ich vždy nasledovala početná masa tých, ktorým svojou hudbou prehovorili do duše.
Po vypočutí novinky „A Natural Disaster“ sa opäť objavujú dobre známe otázky – môže byť vôbec ešte niečo lepšie? Priamočiarosť a jednoduchosť „A Natural Disaster“ je v ostrom protiklade so skladbami z „A Fine Day To Exit“ ukrývajúcimi postupne odhaľované poklady pod zdanlivo popovým povrchom. Nové skladby idú priamo na vec a omračujú okamžite. V popredí je Vincentov dych vyrážajúci hlas, zasnívané klávesové/klavírne plochy a množstvo efektov. Skladby začínajú veľmi jemne až krehko, aby sa postupne popridávali ostatné nástroje. ANATHEMA znie miestami tak prirodzene, akoby Cavanaghovci len znenáhla zobrali do rúk nástroje a úplne prirodzene zo seba vydali všetky bezprostredné i nahromadené pocity. Nájde sa aj rýchlejšia záležitosť, výstižne pomenovaná „Pulled Under At 2000 Metres A Second“ a pokiaľ ste si obľúbili veci „Panic“ alebo „Judgement“, nebudete sklamaní. Pri všeobjímajúcej „hitovke“ „Are You There?“ sa povážlivo zahrávajú s poslucháčom, keď mu dávajú pocítiť naraz neodmysliteľnú melanchóliu i ťažko definovateľné záchvevy radosti. Vrcholom je trestuhodne krátka „Electricity“, plynulo prechádzajúca do záverečnej desaťminútovej inštrumentálnej dohrávky „Violence“, natlačenej všetkými pocitmi pre ktoré už slová nestačia.
ANATHEMA univerzálnym jazykom pomenúva emócie a skúsenosti, ktorými prechádza každý a možno aj v tom spočíva zázračnosť ich tvorby - ich hudba a texty pohnú aj najväčšími hrdinami. Kým u „A Fine Day To Exit“ žila každá skladba vlastným životom, „A Natural Disaster“ najlepšie charakterizuje kompaktnosť porovnateľná s ich vysoko hodnoteným počinom „Eternity“ z roku 1996. Je stále príjemne šokujúce počuť, ako používajú pár akordov na vytváranie silných momentov prenikajúcich hlboko pod kožu poslucháča. „A Natural Disaster“ je zrkadlo života, so všetkými jeho vrcholmi, sklamaniami, krivdami a bolesťami. Hudba k spomienkam žijúcim len v snoch. Hudba k snom, ktoré sa budú snívať.
Zleteli anjeli z nebies, aby aspoň na chvíľu pohladili smútiacich, povzbudili trpiacich a vykresali aj z najčiernejšej beznádeje drobnú nádej. A Natural Disaster je zrkadlo života, so všetkými jeho vrcholmi, sklamaniami, krivdami a bolesťami. Hudba k spomienkam žijúcim len v snoch. Hudba k snom, ktoré sa budú snívať.
10 / 10
Daniel Cavanagh
- kytara, klávesy
Vincent Cavanagh
- vokály, kytara
James Cavanagh
- basa
John James Douglas
- bicí
Lecter
- klávesy
1. Harmonium
2. Balance
3. Closer
4. Are You There?
5. Childhood Dream
6. Pulled under at 2000 meters per second
7. A Natural Disaster
8. Flying
9. Electricity
10. Violence
The Optimist (2017)
Distant Satellites (2014)
Weather Systems (2012)
Falling Deeper (orchestrální album) (2011)
We're Here Because We're Here (2010)
Hindsight (kompilace) (2008)
A Moment In Time (DVD) (2006)
Were You There? (DVD) (2004)
A Natural Disaster (2003)
A Vision Of A Dying Embrace (DVD) (2002)
Resonance 2 (kompilace) (2002)
A Fine Day To Exit (2001)
Resonance (kompilace) (2001)
Judgement (1999)
Alternative 4 (1998)
Eternity (1996)
The Silent Enigma (1995)
Pentecost III (EP) (1995)
Serenades (1993)
Crestfallen (EP) (1992)
Datum vydání: Pondělí, 3. listopadu 2003
Vydavatel: Music For Nations
Stopáž: 55:23
ANATHEMA si i přes veškeré žánrové přerody, kterými její tvorba prošla, vždy zachovala svoji tvář a charakteristickou stavbu skladeb a to je patrné i z novinky. Proměna započatá na "Alternative 4" dosahuje na "A Natural Disaster" kulminačního bodu. Výsledkem je kolekce velice příjemných náladových písní vyždajucích však soustředěný poslech. Jinak se opravdu může lehce stát, že vás tito Angláni začnou nudit.
Tahle hudba není o hledání nových postupů ani o kompoziční propracovanosti. Tato hudba je o emocích a pocitech a záleží jen na vás, jestli ji dovolíte nechat na sebe působit.
Pro mě osobně skvělá nahrávka.
Nová ANATHEMA: Nedjříve vás uspí v každé písni se opakujícím jedním, maximálně dvěma motivy. Aby se neřeklo, přihodí trochu samplovaného ruchu v pozadí. Když už začnou hrát kytary a bicí, jde o stále stejné tempo i motiv, takže oživení nehrozí, pokud tedy za živou vodu náhodou nepovažujete pískání kytary otočené do bedny. Až do šesté skladby je to utahané, bohužel i svižná "Pulled Under..." pokračuje v mustru nastíněném zpočátku, ale pánbůh zaplať alespoň za nějaké to oživení. Další jiskřičku naděje vzkřísí "A Natural Disaster", i když největší zásluhu na ní má rozhodně dívčí vokál a vkusný refrén, možná ještě klidná "Flying" a část závěrečné suity "Violence", jenže to je skutečně vše přátelé a těžká letargii trvá. Takže co? Takže nic moc...(zív)
Album to věru špatné není, leč je nutno konstatovat, že vrcholným dílům ANATHEMY se zdaleka nevyrovná. Dříve útočili Britové na emoce nukleárními zbraněmi, nyní požívají jen AK-sedmačtyřícítku - obojí sice spolehlivě zabíjí, ovšem samopal přece jen může při rozechvělé ruce střelce někdy minout svůj cíl.
Bezmála po tuctu krutých zim jsme se konečně dočkali. Gang Cavanaghů vypustil do světa druhé album 21.století, přesně takové, které odráží hanebnou dekadenci hudebníků konce minulého věku. ANATHEMA se vřítila do studia s mozky silně nasáklými moderní vlnou britského pop/rocku a "A Natural Disaster" tak čpí až do jádra strun "hitovým" minimalismem. Bohužel ani barvitým, ani zajímavým, natož originálním. Jen tu a tam vyplave na povrch příjemná harmonie, ale je jí na albu zatraceně málo. ANATHEMA znenadání prudce klesá ke dnu a v temné hlubině se už rýsují první kontury Titanicu…
Tak mě nová deska ANATHEMY zasáhla jako nečekaná bolest zubů. A věřte, že vím o čem mluvím, protože s bolestí zubů mám z nedávné doby velmi nemilé zkušenosti. A téměř stejně nemilé pocity ve mně bohužel vyvolává i „A Natural Disaster“. Zatímco však na bolest zubů zabral prášek a posléze zubař, prokousat se (byť už se zdravými zuby) novou deskou Anathemy mi i po nevím už kolikátém poslechu činí značné potíže. Problémem se mi jeví to, že kromě u ANATHEMY známé náladovosti se objevuje jedna nepříjemná příměs, a tou je častá monotónní jednoduchost až nudnost, kterou jsem dříve u ANATHEMY nezaznamenával. Mnohé skladby se tak pro mě stávají stereotypně ubíjející a ať se snažím sebevíc, nenacházím v téhle hudbě žádný prvek překvapení nebo ohromujícího hudebního nápadu. I když pravda, o nějaké překvapení nebo ohromení ANATHEMĚ zjevně nešlo. Přesto se na albu najdou mnohé silně působivé momenty, jako například náladový úvod „Are You There?“, který se však dál nijak nerozvíjí a skladba bohužel brzy sklouzne v nudně plynoucí líný tok. To že ANATHEMA stále umí i trochu přitlačit na pilu dokumentuje svižnější a ostřejší „Pulled under at 2000 meters per second“. Schopnost tvořit silnou hudbu pánové zjevně neztratili, o to víc zamrzí jak často sklouzávají k tomu, co je dle mého názoru nezáživné až nudné – například mnou zcela nepochopená „Electricity“. Jako příznivec v podstatě veškeré předchozí tvorby ANATHEMY zažívám neuvěřitelné zklamání.
Silná doska, ktorej pôsobivosť však stojí na trochu prvoplánovom spôsobe vyvolávania emócií. S narastajúcim počtom rotácií placky v prehrávači došlo k akémusi šumienkovému efektu -- osviežujúce bublinky sa z pôvodne lahodného nápoja pozvoľna vytrácajú a album tak stráca na presvedčivosti.<br/>
Práve to Natural Distaster chýba k naplneniu pojmu "masterpiece". Takto je to u mňa len za slušných osem.
Povinna desiatka :) krása
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.