Jsou kapelou, která po možná i poněkud překvapivém návratu po více než dvou dekádách hibernace nadále vydává v pravidelných intervalech nové desky, se kterými si zároveň dává načas. Spěch a stres je to poslední, co by tato banda z New Yorku měla zapotřebí. Možná i díky tomu lze s úspěchem říct, že comeback QUICKSAND zůstává jednou z nejpříjemnějších událostí na alternativní hudební scéně. Právě díky nesporné kvalitě již trojice desek, které tento návrat přinesl.

Tu aktuální dělí od předchůdce „Distant Populations“ z roku 2021 dlouhá pětice let, ale během ní se z pohledu tohoto tria zas tolik zásadního nezměnilo. Pravidla byla vcelku jasně stanovena již s „debutovou“ ponávratovou nahrávkou „Interiors“ (2017), která elegantním způsobem modernizovala kompoziční postupy skupiny z raných devadesátých let a upravila je pro potřeby druhé dekády dvacátého prvního století. V tomto režimu QUICKSAND přicházejí s již třetí nahrávkou, aby nás opět nechali v údivu a s otevřenými ústy nad tím, jak to všechno dokáže stále tak dobře fungovat.

Jestliže někde platí ono otřepané „Proč měnit něco, co funguje?“, tak je to přesně v tomto případě! Jakmile zazní první tóny úvodní „Get To It“, začíná být víceméně jasné, že to opět půjde. Ostrá skladba se v úderném refrénu rytmicky překlopí do skákavého rytmu, přímo dělaného pro živé performance. Vinit však tuto kapelu z chladné vypočítavosti rozhodně nemůžeme. Každé její (byť na první pohled lehce předvídatelné) počínání má svoji jasnou logiku a slouží především jako akcelerátor mnohem většího celku, než jsou jednotlivé detaily té či oné skladby.

Tím celkem mám namysli kolekci skvěle šlapajících písní, jež (opět) žánrově oscilují mezi melancholickým alternativním rockem a zemitým (post)hardcore. Stylová směsice, se kterou se QUICKSAND narodili a se kterou pravděpodobně i umřou. Vše mezi tím však jasně demonstruje správnost tohoto rozhodnutí. Americká kapela sice na svém pátém albu z hlediska vývoje nepřináší nic nového, ale když se podíváme pod povrch této nahrávky, najdeme dostatek argumentů ke tvrzení o postupném zrání a pilování vlastních kompozičních postupů k dokonalosti.

Jestli svého pomyslného Olympu dosáhli QUICKSAND už na této desce, si tvrdit netroufám a raději budu doufat, že jejich postupné zrání ještě stále nemá konce. Když si srovnám trojici jejich posledních řadovek, tak mě každá další baví vždy o něco víc, a to tedy rozhodně nehodlám tvrdit, že ty předchozí měly nějaká hluchá místa. Ne, jen ten (uznám, že čistě subjektivní) pocit spokojenosti je s každou další deskou silnější. Newyorské trio baví právě schopností přinášet další bohatou várku silných melodií a skladeb, které fungují jako samostatné celky i jako součásti dramaturgické koncepce celého alba. Přitom tato dramaturgie je vcelku jednoduchá – dejme tam ostřejší kousek, pár hutných riffů, ale ne zas příliš, ať tam pořád dýchají nějaké melodie a po nich zase upusťme páru prostřednictvím jemnějšího kousku, kde naplno předvedeme svůj talent pro skládání kouzelně chytlavých a chytlavě kouzelných melodických linek.

ČTĚTE TAKÉ

QUICKSAND - Interiors

Vlna návratů kapel z devadesátých let neutichá. Po tom, co jsme si loni v létě užili velmi pěknou desku britských SLOWDIVE, nám na druhé straně Atlantského oceánu ohlásila prostřednictvím nového alba návrat další, tentokrát už poměrně pozapomenutá skupina. Post-hardcoroví QUICKSAND pocházející z největšího amerického města měli doposud na svém kontě toliko 2 desky, které jim vyšly v rozmezí let 1993 a 1995.

QUICKSAND - Interiors

Vlna návratů kapel z devadesátých let neutichá. Po tom, co jsme si loni v létě užili velmi pěknou desku britských SLOWDIVE, nám na druhé straně Atlantského oceánu ohlásila prostřednictvím nového alba návrat další...

Vy tuto hru přijímáte a vůbec neřešíte, že coby znalec i starších nahrávek skupiny vcelku jednoduchým způsobem odhadnete následující dění. Prostě to vůbec není takové to odzívnutí ve stylu „Ježišmarja, už zase klidnější skladba. To jsem věděl!“. Naopak, vy se i navzdory přesnému odhadu dramaturgie nahrávky neustále těšíte na další a další kreativní způsoby, kterými QUICKSAND z této vlastní pasti dokážou vybruslit. Navíc ten zvonivý hlas Waltera Schreifelse! Tu mladickou jiskru a charisma by mu mohli závidět i mnohem mladší vokalisté. Ta schopnost hbitě proplouvat od ostřejších výpadů až do hladivé melancholie („Days You Run To“) výrazným způsobem povznáší jednotlivé skladby (nejen) tohoto alba.

Již potřetí v řadě od návratu QUICKSAND mohu zkonstatovat, že každá nová deska těchto Američanů je pro mě takovou nenápadnou událostí. Bez velkých fanfár a bez masivní propagace, zato s pořádnou porcí skvělé a oduševnělé muziky.