Dnes je tomu přesně 16 let od vydání hry Limbo, nezávislého klenotu od dánského studia Playdead, který 21. července 2010 debutoval a postupně si vydobyl místo mezi nejvýznamnějšími indie hrami všech dob. O víkendu jsem si Limbo zase zahrál. Už počtvrté. A bylo to stále stejně silné. Kolik dalších takto starých her takové fluidum má? Limbo je hra, která nestárne.

Když jsem Limbo hrál poprvé, nemohl jsem se ubránit srovnání s legendární sérií Oddworld: Abe's Oddysee, kterou jsem si zamiloval téměř před třiceti lety. V obou případech sledujeme osamělého hrdinu v nepřátelském světě plném pastí, smrtelných nástrah a logických hádanek. Obě hry také staví na metodě pokus-omyl, kdy cesta vpřed často vede přes několik nevyhnutelných úmrtí. Podobnost však končí ve chvíli, kdy se podíváme na atmosféru. Zatímco Abe's Oddysee kombinuje temná témata s groteskním humorem a satirou, Limbo je mnohem abstraktnější, tišší a znepokojivější. Hádanky nejsou založené na komunikaci či interakci s ostatními postavami, ale především na fyzice, prostředí a pozorování světa kolem vás.

Vizuální styl Limba patří i po šestnácti letech k tomu nejpůsobivějšímu, co v herním průmyslu vzniklo. Celá hra je vykreslena v odstínech černé, bílé a šedé. Postavy jsou pouze siluety bez detailů a většina objektů se vynořuje ze tmy až v poslední chvíli. Hustá mlha, rozmazané pozadí a práce se světlem i zrnem v obrazu vytvářejí dojem snu nebo noční můry. Limbo dokazuje, že realistická grafika není potřeba k vytvoření silného vizuálního zážitku. Naopak, právě díky své jednoduchosti působí jeho svět nadčasově i po více než dekádě.

Příběh Limba je vyprávěn téměř výhradně obrazem. Hráč se ujímá role malého chlapce, který se probouzí v temném lese a vydává se hledat svou sestru. To je v podstatě vše, co vám hra explicitně řekne. Zbytek si musíte domyslet sami. Cesta vede od strašidelného lesa přes opuštěná průmyslová zařízení až do podivných, téměř surrealistických lokací. Absence dialogů i vysvětlování dává prostor vlastní interpretaci a právě díky tomu se o významu Limba diskutuje dodnes.

Hudba je v Limbu zvláštní kapitolou. Vlastně ji ani nelze označit za tradiční soundtrack. Místo melodií nebo výrazných skladeb slyšíte především ambientní ruchy, industriální šumy, vzdálené kovové ozvěny, skřípání konstrukcí a neurčité zvukové plochy. Zvuková kulisa neustále pracuje s tichem, které je mnohdy děsivější než jakákoliv hudba. Výsledkem je pocit osamění a nejistoty, který dokonale podporuje atmosféru celého dobrodružství.

Pokud víte přesně co dělat, lze Limbo dokončit zhruba za tři až pět hodin, zkušený hráč možná ještě rychleji. Existují speedruny kolem půl hodiny. Pro mnoho hráčů však Limbo představovalo mnohem delší zážitek. Ne kvůli délce samotné hry, ale kvůli neustálému přemýšlení. Každá nová obrazovka nebo v tomto případě možná spíše lokace představuje hádanku, past nebo mechaniku, kterou je potřeba pochopit. Budete experimentovat, zkoušet různé přístupy a hlavně umírat. Hodně. Limbo je v mnoha ohledech hrou o kreativních způsobech smrti. Ať už vás rozdrtí padající objekt, propíchnou obří pavoučí nohy, zasáhne elektrický proud nebo skončíte pod koly mechanismu, neúspěch je zde přirozenou součástí postupu. Každá smrt vás ale zároveň posouvá blíž k řešení.

Za Limbem stojí dánské studio Playdead, které založili Dino Patti a Arnt Jensen v roce 2006. Studio si od začátku vybudovalo pověst vývojářů, kteří dávají přednost atmosféře, uměleckému zpracování a promyšlenému designu před přebujelou produkcí. Po úspěchu Limba vydali v roce 2016 jeho duchovního nástupce Inside, který mnoho fanoušků dodnes považuje za ještě silnější zážitek. Přesto právě Limbo položilo základy stylu, díky němuž je Playdead jedním z nejrespektovanějších nezávislých studií na světě.

Šestnáct let po vydání zůstává Limbo ukázkou toho, že k vytvoření nezapomenutelného herního zážitku nejsou potřeba stovky hodin obsahu, filmové cutscény ani fotorealistická grafika. Stačí silná vize, jedinečná atmosféra a odvaha nechat část příběhu v rukou hráče. A právě proto se na cestu malého chlapce temným světem stále vzpomíná.