Ani pro dlouhodobě sloužící kapelu, které v žilách koluje progresivně-technická krev, není jednoduché neustále se někam posouvat, a přesto zůstávat na první poslech jasně rozpoznatelnou. S každým dalším albem je tenhle úkol stále těžší a těžší. Protinožci ale moc dobře vědí, jak na to. Kouzelný příběh o novozélandském zjevu ULCERATE (snad) známe všichni… Velmi podobně se věci mají i u PSYCROPTIC. Už téměř tři dekády dlouhá jízda sestavy z Hobartu se dá bez přehánění charakterizovat jako zcela unikátní. Bratři Haleyové zahájili kariéru hodně zhurta, a to hodně hrubozrnným debutem „The Isle Of Disenchantment“. Následující nahrávky ale stále více obrušovaly ostří násilí a současně zvyšovaly technickou náročnost a komplexitu. To, že se Australané začínají pomalu otevírat, nejprve lehce naznačilo čtvrté album „Ob(Servant)“ a naplno rozbalilo přelomové „Psycroptic“ z roku 2015. Kapela zůstala stále stejně hravá a technická, leč tentokrát už naplno otevřela dveře přístupnějšímu směrování a začala mnohem více pracovat s melodikou, atmosférou a mnohem výraznějšími refrény. To jí vydrželo i na dalších deskách „As The Kingdom Drowns“ a „Divine Council“, v jejichž tracklistech jste rovněž mohli najít vyloženě „rádiové“ kompozice.

Přesto PSYCROPTIC zůstali sami sebou a nikterak nezanevřeli na své hluboké tech/deathmetalové kořeny. Oním pojítkem starých a nových časů nemůže být nic jiného než výjimečný kytarový rukopis Joea Haleyho, který se vine napříč dekádami od „The Isle Of Disenchantment“ až po „Divine Council“. Na nové kolekci trvá přesně osmatřicet sekund, abyste mohli bezpečně konstatovat, že tohle album nahráli PSYCROPTIC. Lehce atmosférický začátek úplnou jistotu ještě nedává, ale jakmile se zpoza rohu poprvé vynoří ona tolik typická trylkující a nakadeřená Haleyho kytara, je hned jasno. A když se poté k mikrofonu postaví další zásadní maskot, dlouholetý zpěvák Jason Peppiatt, a nechá rezonovat svůj suchý, tučnou vrstvou rzi pokrytý vokál, musí být doma i ten největší pochybovač. Ano, tohle přece nemůže být nikdo jiný než PSYCROPTIC.

Nová deska logicky pokračuje v linii definované posledními třemi sbírkami. Nezapomíná na progresivní přístup, technické kudrlinky, ale ani na výrazné skladby. U těch teď zůstaneme. Zatímco s/t mělo „Echoes To Come“, „As The Kingdom Drowns“ svoji „We Were The Keepers“ a následující „Divine Council“ zase „Enslavement“, nová nahrávka má „Our Pillars Fall“. Záliba PSYCROPTIC v až epicky-atmosférických pasážích a líbivějších refrénech pokračuje i nadále, ba co více, je mnohem silnější než dříve. Zmíněná „Our Pillars Fall“ totiž není v seznamu skladeb ani zdaleka osamocená. To je první z řady změn, kterou nám devátá řadovka PSYCROPTIC přináší. U přístupnosti si tedy značíme šipku nahoru a stejným symbolem označíme i atmosféričnost, groove a thrashově zabarvené pasáže (zejména druhá „Gathering The Venomous Herd“). Čistá deathmetalová hrubost už z Australanů tolik nedýchá, nicméně pořád za to dokážou poměrně zásadně vzít, nejvíce patrné to je ve vysypaných pasážích předposlední „To Embrace This Curse“.

Pokud se podíváte na aktuální promo fotku, musí vás zarazit, že sestava na ní čítá pět členů. PSYCROPTIC nikdy nebyli nic jiného než kvarteto. Oním přidruženým je Jason Keyser, nezbedný vokalista ORIGIN nebo (ex)SKINLESS. Nutno podotknout, že s kapelou je už dlouhá léta spojen jako studiový host či rovnou jako občasná náhrada Jasona Peppiatta při koncertech (pamatuji si, že už před deseti lety při památném vystoupení mocných GORGUTS na Chmelnici zpíval s PSYCROPTIC právě Keyser). Tentokrát se však Jason podílel i na samotném skládání. Po vokální stránce je „The Pulse Of Annihilation“ velmi propracovaná nahrávka, a to se tentokrát nahrávání neúčastnila Amy Wiles, která svými čistými vokály jemně dochutila předchozí dvě alba. Oba dva Jasoni, Peppiatt s Keyserem, se hezky střídají, občas pějí současně a doručují celou paletu rejstříků; od growlingu, přes rezavou thrashovou rašpli, schuldinerovsky zabarvené „štěkání“ až po vypjatě-melodický zpěv („Our Pillars Fall“ nebo „No Blade Of Grass“).

Ani na devátém řadovém albu nezůstali PSYCROPTIC přešlapovat na stejném místě. Opět udělali celou řadu změn, které rozhodně nejsou jen symbolické. Kapela se neustále vyvíjí už skoro třicet let a přes četné úpravy kursu pořád zůstává sama samou. I když už to není tak divoké jako v časech „The Scepter Of The Ancients“, stále zde musíme okamžitě identifikovat nezaměnitelného ducha PSYCROPTIC. Sestava, která zraje jako víno a současně stárne s velkou grácií.