Občas člověk narazí na film, od kterého nečeká vůbec nic. A pak ho zasáhne přesně tam, kde je nejzranitelnější. Pozoruhodně bystrá stvoření jsou přesně ten případ. Přiznám se bez mučení, na romantická a hřejivá lidská dramata mě moc neužije a to je asi všem našim čtenářům jasné z toho, jaké filmy recenzuji. Jenže adaptace stejnojmenného románu Shelby Van Pelt mě dostala způsobem, který jsem nečekal.

Kniha Remarkably Bright Creatures vyšla v roce 2022 jako autorčin debut a stala se obrovským hitem. Shelby Van Pelt, rodačka z Washingtonu, přišla s originálním nápadem. Nechala vyprávět část příběhu očima inteligentní chobotnice jménem Marcellus. K těmto stvořením jsem si získal vztah hlavně poté, co jsem viděl dokument Moje učitelka chobotnice, takže to byl takový první háček, který se do mě zabodl a už nepustil.

Děj se odehrává ve fiktivním přímořském zapadákově ve státě Washington. Není to žádná turistická destinace z katalogů cestovních kanceláří. Takový ten typ maloměstečka, kde se všichni znají, všichni vědí všechno o všech a kde komunita představuje stejně důležitou postavu jako samotní herci. Právě maloměstská atmosféra je jednou z nejsilnějších stránek filmu a dá se říci, že je svým způsobem takovým vedlejším hercem.

Hlavní hrdinkou je osamělá vdova Tova Sullivanová v podání Sally Field. Ta pracuje jako uklízečka v místním akváriu, kde žije také chobotnice Marcellus. Ten ze svého „vězení“ v akváriu pozoruje lidské životy, jejich trápení, tajemství a nevyřčené pravdy. A přestože má osm chapadel a žádné sociální sítě, rozumí lidem často lépe než oni sami sobě. Marcellus je přitom úžasně napsaná postava. Sarkastický, inteligentní, lehce misantropický komentátor lidských absurdit.

Prakticky každá postava si nese nějakou bolest. Někdo ztratil partnera, jiný rodiče, někdo celý život hledá své místo na světě. Mohlo by to působit jako katalog životních neštěstí, ale filmu se většinou daří levitovat na hladině sentimentu, aniž by se potopil. Příběh je poskládaný až podezřele dokonale. Všechny dílky skládačky do sebe nakonec zapadnou s přesností švýcarských hodinek a to je samozřejmě trochu pohádkové, nicméně co čekat od příběhu, který vypráví chobotnice. Krom té pohádkovosti je to občas možná i trochu manipulativní. Jenže právě proto to funguje. Divák od určité chvíle přestane řešit pravděpodobnost jednotlivých náhod a nechá se prostě unášet příběhem.

Zajímavá je i vizuální stránka. Film má chladnou barevnou paletu, spoustu šedých, modrých a zelených odstínů. Odehrává se na podzim. Občas jsem měl pocit, že sleduju něco ze Skandinávie.

Herecky je to radost. Sally Field podává skvělý výkon a člověk si vzpomene, proč je držitelkou dvou Oscarů (byť ano jsou z osmdesátých let). Pro fanoušky Spider-Mana je navíc zajímavé připomenout, že právě ona hrála tetu May v obou filmech série The Amazing Spider-Man. Pak je tu Colm Meaney, kterého mám navždy spojeného především se Star Trekem a rolí Milese O'Briena. Ať hraje kohokoliv, vždycky ve mně vyvolává pocit, že se za chvíli začne řešit nějaká porucha transportéru. Lewise Pullmana, který hraje druhou hlavní roli, mám zase čerstvě zařazeného jako Boba Reynoldse alias Sentryho ve filmu Thunderbolts*. A když už jsme u marvelovských souvislostí, film nabízí jednu krásnou kuriozitu. Chobotnici Marcelluse namluvil Alfred Molina - muž, který se nesmazatelně zapsal do historie komiksových filmů jako Doctor Octopus ve Spider-Manovi 2.

Takže ano. Máme tu film o osamělé vdově, ztraceném mladíkovi a mluvící chobotnici. Na papíře to zní jako něco, co by mě mělo minout obloukem. Ve výsledku jsem ale dostal jeden z nejmilejších filmových zážitků poslední doby. Pozoruhodně bystrá stvoření jsou sice možná až příliš precizně zkonstruovaná, ale současně hřejivá, vtipná a lidská. A občas je přesně takový film potřeba.