Minulé album, které vyšlo před pouhými dvěma lety, bylo svým způsobem překvapivé. Staří pardálové na něm chytili druhý dech. Teda použít výraz „druhý dech“ u kapely, která těch druhých dechů za svou historii chytla už hodně, je úsměvné. Ať už to bylo při četných personálních přestavbách v sedmdesátých letech, případně při reinkarnaci na počátku osmdesátých let nebo po definitivním odchodu Blackmoora a angažování Steva Morse. Každopádně jsem se při minulém albu podivil, že z obsáhlé diskografie této legendy nemáme na našem webu ani jeden článek (čestná výjimka je Louisův koncertní report a Noisyho krátká zmínka o minulém albu v nadílce). A určitě to není tím, že bychom neměli přesah i do nemetalových žánrů. Možná, že v našich nejhektičtějších pisatelských dobách Párplové nijak zásadní album nevydali, možná se nikomu nechtělo pouštět do jejich spletité hudební i personální historie. Toho se chci vyvarovat i já. Přesto chci tento rest alespoň minimálně odčinit a sepsat pár odstavců k aktuálnímu albu. Historie se dotknu jen lehce. Nakonec tihle pánové vydali svá stěžejní alba již hodně dávno. Ani se nemohu považovat za pamětníka jejich novější historie počínaje „Perfect Strangers“, kdy jsem teprve tahal kačera za biskupa. K jejich tvorbě jsem se dostal zpětně, ale oblibu v jejich hudbě jsem si našel.

DEEP PURPLE se proslavili svým hudebním dialogem hammondek Jona Lorda a kytary Ritchieho Blackmora. A buďme upřímní, i jejich nejslavnější alba trpěla tím, že se tito dva často utrhli ze řetězu a natahovali stopáž svých partií nad únosnou mez. Co na tom, že už ani jeden v kapele nepůsobí. Blackmoora nahradil na dlouhou dobu Steve Morse a tím dodal jejich albům i závan čerstvého větru. A Jon Lord má v osobě Dona Aireyho zcela adekvátního nástupce; nakonec Airey se na britské rockové scéně pohyboval skoro od počátků a je spojen s mnoha slavnými alby. Byli to DEEP PURPLE, kteří kombinovali rockovou kapelu se symfonickým orchestrem ještě v době, kdy byl hard rock v plenkách. To bylo samozřejmě možné jen díky klasickém vzdělání a kompozičním dovednostem Jona Lorda. A byl to právě Lord, kdo držel kapelnické otěže a laťku kvality po celou historii. Tedy až do roku 2002, kdy měl toho kolotoče už plné kecky a chtěl si zestárnout u svých vlastních projektů. Zemřel o deset let později. A tak jediný stálý a původní člen kapely je bubeník Ian Paice.

Vydání aktuálního alba „Splat!“ předcházel singl „Arrogant Boy“ a byla to bomba. Staří páprdové se rozjeli, svižný kytarový riff i celkový náboj skladby byl zcela nečekaný. Kromě mladšího Simona McBrida se průměrný věk členů kapely pohybuje okolo osmdesátky. Zřejmě to bude vliv nového kytaristy, který jim trochu rozproudil krev v žilách. To bylo patrné už na předchozím albu „=1“, kde se Simon McBride poprvé představil. Párplové stárnou a pomalu se již blíží čas, kdy pověsí své nástroje na hřebík, ale rozhodně to nebude z nudy nebo vyhoření. „Splat!“ není převratné album, ani být nemůže, ale je to povedená pestrá deska. Dle mého soudu i jedna z těch lepších v posledních dvou dekádách. Simon McBride navazuje na Steva Morse v tom smyslu, že po svém příchodu nakopnul kapelu k novému výkonu, a přitom zůstal svůj. Morse se nesnažil hrát jako Blackmoore, stejně tak se McBride nesnaží hrát jako Morse. Má svůj styl. Pro zachování párplovského ksichtu jsou tam ti ostatní. Ale samozřejmě ono klasické střídání hammondek a kytary je nedílnou součástí jejich hudby a nesmí chybět skoro v žádné skladbě.

Druhý singl „Diablo“ už je více konvenční skladba a kapela se vrací ke své typické poloze. Jak už to bývá, zajímavé věci se dějí ve druhé půli, kdy se spustí typická párplovská sóla. „The Lunatic“ stojí na podobně svižném riffu jako úvodní skladba a utvrzuje, že „Arrogant Boy“ není jen náhodný úkaz. Skladeb postavených na ostřejším rytmu je na albu víc a novinka tak oproti albům z předchozích dekád působí mnohem méně utahaně. Pochopitelně je materiál rovnoměrně naředěn i houpavými, bluesovými kousky, jako je třetí „The Rider“. Skladba „The Only Horse in Town“ má pěkný melodický refrén. Současně ale až příliš odhaluje, že oproti kytarám a klávesám hlasivky Iana Gillana stárnou. Přesto stárne s grácií, netlačí se do poloh, které už jsou minulostí. Tok času je nelítostný. Píseň „Sacred Land“ vychází ze skotského hudebního motivu a textově se vrací k nějaké dávné bitvě mezi klany z Highlands.

„The Beating of Wings“ pro změnu patří do té kategorie skladeb, ve kterých se jen líně převaluje bluesový rytmus a jednotliví hudebníci přicházejí a odcházejí se svými sólovými vstupy. Těchto skladeb jsou jejich alba plná. Naštěstí v novodobé historii se drží únosné stopáže. Na minulém albu byla skladba „Lazy Sod“, která vynikala velmi nápaditými klávesovými rejstříky. Podobně zazáří Don Airey i na tomto albu, a to ve skladbě „Guilt Trippin'“. Jeho nástroj je tradiční melodický tahoun tvorby této kapely a je radost se do zvuku jeho kláves zaposlouchat. V sólové části „Guilt Trippin'“ přesedne z hammondek na klasické piano, velmi povedená partie. Ke konci alba ještě vyzdvihnu skladbu „Jessica's Bra“, která je vlastně tak tradičně párplovská, jak jen může být. Přesto a možná i proto je velmi příjemná poslechová záležitost.

„Splat!“ bylo pro mě velmi milé překvapení. Živelné, pestré album, které pochopitelně z párplovského stylu nijak nevybočuje. Kromě starých klasických alb mám rád i novější tvorbu. Z devadesátých let určitě „The Battle Rages On...“, rád jsem si poslechl „Rapture of the Deep“. A pak to bylo právě předchozí. „Splat!“ ukazuje, že tihle staří páprdové hrají pro radost. Neustálé opakování starých hitů v rádiích jim nepochybně vydělává víc než vydání nového alba, a přesto si i přes svůj pokročilý věk nemohou pomoci a dále nahrávají nový materiál. Klobouk dolů. Číselné hodnocení si odpustím, staré mistry hodnotit nechci.