Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Celou cestu chčije a chčije. To zas budu mít tu rudou hlínu z Bojiště až za ušima. Nicméně za Jaroměří déšť ustává, a když deset minut před jednou parkuji auto, tak je obloha sice ocelově šedá, žádná průtrž mračen se ale nekoná. A já stíhám LILIxELBE.
Hrát jako první nebo poslední kapela na Obscene Extreme je vlastně čest. Není to jakkoliv podřadné, ba naopak. Je to svým způsobem velmi specifický čas. Na první kapelu jsou tu vždy davy nedočkavců, kteří prostě čekají „až to vypukne“. Na poslední je to určitá katarze, vzepětí posledních sil, určitý smutek, že to všechno končí. Míra z LILIxELBE hrál na Obscene Extreme dvakrát, ale zažil si oba tyto pocity. LILIxELBE navíc šla karta. Sice byli ve dvou na obrovské obscenské scéně trochu ztraceni vizuálně, ale ten masivní zvuk a neuroticky chaotické powerviolence, jež koketuje s grindcorovou drtivostí, to bohatě vynahradil. Rozhodně jeden z nejlepších úvodníků na Obscene Extreme v historii. A soudě dle reakcí kotle nejsem s tímto názorem sám.
Následně přepínáme na goregrind a Kolumbii. AxCxMxE reprezentují mladou kolumbijskou krev z města Neiva. Po chaotické smršti od LILIxELBE přichází s bublavými vokály, umcaumca tanečními vložkami i potřebným tlakem. Po nich na podium doslova vtrhli Australani CHOOF a předvedli něco neskutečného. Naprosto devastující set, drtivá směska grindcore, powerviolence a hardcoru. To vše hrané v naprosto zběsilé rychlosti a s nasazením, jako by to byl poslední koncert. Hlavně pak jejich zpěvák Jake Seymour si nebral servítky a choval se, jako by byl s Obscene Extreme srostlý od začátku. Nechával například lidi chlemtat pivo a pak si ho prskat do obličeje, což s radostí fanouškům i vracel, a to byla jen jedna ze „skopičinek“, které tu tento divočák prováděl. Nicméně prasečinky stranou, hudebně tohle byl jeden z nejpřísnějších náletů letošního Obscene Extreme a pro mě jeden z největších objevů!
Pestrost nade vše. Další kapelou je maďarský patologický válec PAEDIATRICIAN. Goregrindová taškařice s natrigrovanými bicími, občasným posypem z gravity blastů a dvěma mikrofony, z nichž jeden je zkreslen za hranici snesitelného extrému. Chvilku koukám, načež jdu obhlídnout stánky, protože po těch CHOOF to je pro mě trochu slabý odvar. O litr lehčí a pár balíčků z Day Afteru těžší se vracím na TAEDIFER. Banda veteránských ksichtů, které prošly nejednou kapelou, tu drhne HM2 klasiku s tím, že naprosto přesně ví, jak to má znít, aby to fungovalo. Hodně střední tempa a hutné umolousané spodky. K začínajícímu deštíku se to vlastně úplně skvěle hodí.
To, že je první den naprosto skvělou přehlídkou extrémní pestrosti, dokazují dánští GUTTURAL DISGORGE. Nejstarší je z nich bubeník, kterému je 21. Tento zrzavý karkulín stejně vypadá tak maximálně na sedmnáct. A takhle vypadá vlastně celá kapela. Brutal slamující děti, kterým vercajk nosí evidentně hrdý otec některého z hudebníků. Dost mě bavila už zkouška této omladiny, která se skládala z toho, že bubeník nad sebe po většinu času instaloval kameru a většina ostatních koukala do mobilů. Jakmile ale spustili, šlo o celkem slušně nasekané slamování s malými kulturnímu vložkami, při kterých se házela kapelní trika do lidí, případně si zpěvák nahazoval vyhozené rameno.
Dát po programu po této slamové mašině HEAVY KEVYho (akustický one man project zpěváka z INSANITY ALERT) byl vlastně geniální tah. Akustika, nejpoďobanější krasavec thrashové scény na světě a covery i necovery s podvratnými texty, které si vás omotají kolem prstu hned napoprvé. Akustický Obscene Extreme standup. Geniální. Jasně, není to žádný sofistikovaný humor, ale já se bavil od první do poslední minuty.
Američané BAD ACID TRIP to drhnou od roku 1989. Kalifornská trojice ve složení basa, bicí, vokál je po technické stránce opravdu hodně zajímavým úkazem. Mají i bez kytary celkem hutný zvuk a technicky orientované songy plné zvratů. Co mi ale živě dost nesedne je příliš teatrální vystupování zpěváka Dirka Rogerse, které mi k tomu moc nesedí, takže zůstanu u studiové tvorby. Pokračuje se opět s Kolumbií. Těch kolumbijských kapel je letos opravdu požehnaně. PURULENT jsem myslím nikdy neviděl, ale lidi z této kapely jsou mi podle obličeje povědomí. Minimálně kytarista a bubeník. Hudebně oldschoolový brutal death metal od kapely, která ten styl drhne už přes tři dekády. Hudebně mě to trochu míjí, takže nejlepší čas projít festivalové gastro a podpořit stánkaře. Úlovkem je robi roštěná v Noisebaru.
Na jih od Spojených států ještě zůstaneme. Mexičané OXIDISED RAZOR servírují tacos plné staroškolského goregrindu. Hnijící podladěný a taneční set, po kterém se vracíme do hájemství death metalu. Pro změnu opět s kolumbijskou kapelou. A ne ledajakou. Na bojišti rozbalili svůj stánek MASACRE. Smradlavý vlasatý death metal se vším, co k tomu patří, včetně černých bot až ke kolenům. Za mě výborný nekompromisní set oldschool stylu, který narazil až na svém konci. A to na stage managera Skořího, jehož jsem poprvé viděl s opravdu kyselým obličejem, když MASACRE přetáhli svůj set skoro o pět minut.
Následuje další výrazná změna stylu. Jsou tu DWARVES. 40 let fungující kapela, která omladila sestavu na postech kytary a bicích. Funguje jako skvěle promazaný stroj. Září hlavně Marc Diamond, který je dostatečně excentrický kytarista, aby show utáhnul jak hráčsky, tak neustálým pózováním, a o generaci starší Blag Dahlia, který je stále dostatečně agilním frontmanem, aby si omotal obscénské publikum kolem prstu. Ano, jasně, je to melodičtější a trochu pop, ale v dramaturgii večera to působilo jako živá voda. Skvěle zahraný set, který mě přikoval k podiu po celou dobu.
EYEHATEGOD byla první z kapel, u které jsem zaznamenal nějaké to remcání, jestli sem něco podobného patří. A pokud si dobře vzpomínám, tak se stejným způsobem remcalo v roce 2014 poté, co nahráli eponymní album, kdy tu hráli poprvé a trutnovský areál pozvolna bourali do posledního keře. A to samé se stalo i teď.
EYEHATEGOD přivezli na Obscene Extreme pořádnou dávku špinavého sludge metalu, který se líně vleče vpřed jako těžký pásový buldozer. Jejich hudba stojí na bahnitých kytarových riffech, syrovém zvuku a tvrdém odkazu neworleanské undergroundové scény. V pomalých a drtivých skladbách se mísí vlivy Black Sabbath, hardcore punku i jižanského rocku, vše zahalené do vrstvy alkoholem a potem nasáklé špíny. Frontman Mike Williams svým chraplavým projevem dodává skladbám autentickou dávku nihilismu a životní frustrace. EYEHATEGOD tak i po více než třiceti letech v Trutnově dokazují, proč jsou považováni za jednu z nejvlivnějších kapel sludge metalu vůbec. Podlazená bažina plná vazeb, pazvuků a hlomozných kytarových stěn. Set příjemným způsobem reflektoval devadesátky, například alba „Take as Needed for Pain” nebo „Dopesick”. Za mě jeden z dalších setů, který velmi příjemně ozvláštnil soupisku programu a lidi si ho, myslím, užili mírou vrchovatou.
A po nich se set vrací opět do veteránské thrashpunkové ligy, tentokráte s THE ACCÜSED AD. Legendy americké crossoverové scény ze Seattlu, kteří navazují na odkaz kultovní kapely THE ACCÜSED, jedněch z průkopníků spojení thrash metalu, hardcore punku a punk rocku. Kapela vznikla pod současným názvem v roce 2019 a v jejích řadách působí dva původní členové, zpěvák Blaine „The Wizard“ Cook a kytarista Alex „Maggotbrain“ Sibbald. Popravdě jsem moc nechápal, jak tihle důchodci dokázali udržet první skladbou nastolené tempo po celou hodinu. Navzdory věku žádná únava. Po celou dobu plné nasazení.
Jestli se u EYEHATEGOD trochu mrmlalo, tak oznámení CONVERGE na Obscene Extreme způsobilo tsunami. Všichni najednou byli odborníky na to, co na Obscene má hrát a co ne. Upřímně, ve mně se snoubily dva pocity. Obrovská zvědavost, jak to bude vypadat, a určitě i překvapení. CONVERGE jsem si s Obscene Extreme nikdy nespojoval. Zvědavost mě nahlodávala hlavně v tom ohledu, jak se CONVERGE vyrovnají s publikem na Obscene Extreme. Za pár dní to bude už skoro devatenáct let, co CONVERGE hráli na Fluff festu. Tehdy se ještě „kempilo“ na pódiu a hardcore kids, kteří jezdili na Fluff, měli sebevražedný tendence ohledně stagedivingu. Backflipy do publika nebyly ničím ojedinělým a prožít koncert headlinera v první řadě obnášelo vždy pár šrámů a modřin. CONVERGE celkem jasně dávali najevo, že se jim ne vždy líbí, když jim někdo zabírá jejich výsostný prostor. I takový střízlík jako Jacob Bannon byl schopen zvednout týpka a hodit ho do pitu. Nate Newton také pomohl pár lidem k tomu, aby se dostali z pódia dolů. Takže jak to bude vypadat na Obscene Extreme? Bude to také tak radikální?
Sleduji Jacoba Bannona, jak si šel prohlédnout to, co se na festivalu děje. Když k němu někdo přiběhl s tím, že se chce vyfotit, tak se zase stáhl. Nicméně viděl jsem jeho pohled analyzující festival. Takže jsem byl fakt zvědav, jaké to bude. A nebyl jsem sám. CONVERGE přitáhli na festival spoustu lidí, kteří na Obscene Extreme před tím nikdy nebyli. Byl to jediný den, kdy jsem tu zaregistroval Tomáše z Brutal Assaultu, který se přijel podívat na střet CONVERGE a obscénského publika. A jak to dopadlo? Samozřejmě skvěle. CONVERGE už nejsou takoví radikálové jako před dvěma dekádami.
CONVERGE odehráli na letošním Obscene Extreme jeden z vrcholů celého festivalu. Veteráni metalcoru a hardcore chaosu vyrukovali se setem postaveným především na materiálu z novinky Hum of Hurt, přičemž nechyběly ani některé zásadní starší skladby. Kapela šlapala s chirurgickou přesností, ale zároveň si zachovala svou typickou nespoutanost a syrovou energii, která pod pódiem rozpoutala permanentní vír stagedivingu a moshe. Jacob Bannon působil jako utržený ze řetězu, současně i křehce. Křehčeji, než jsem ho viděl kdykoliv před tím. CONVERGE i tady potvrdili, proč jsou už tři dekády považováni za jednu z nejvlivnějších a nejrespektovanějších kapel moderní hardcoreové a extrémní scény. A ten koncert sem zapadl víc, než cokoliv jiného.
Techničtí death metalisté HIDEOUS DIVINITY trochu dojeli na to, po kom hráli. Vystupovat po CONVERGE je za trest. Po tak intenzivní emotivní smršti ty deathmetalové pózy prostě nefungují, i když máte bicáky vysekané z žuly. Já se na ten jejich silový a lehce intelektuální styl prostě nedokázal naladit.
Fly High tribe slibovali něco ve stylu Šíleného Maxe, takže tu setrvávám. Jsem obklopen omladinou, která je tu evidentně poprvé a po pár zabodnutých hácích odchází s hláškou „na to nemám“. No tak ještě, že tu nebyl klaun Selfie. Letos skvělý industriálně metalový podkres a zřejmě i rekord v době, jakou někdo vydržel zavěšený ve vzduchu. Současně jsem myslím ještě neviděl propichování krku; u toho jsem měl fakt husí kůži, aby se to „bodlo“ správně. Dvě holky dostaly na háky na břiše řetízkovou sukni, která byla ovšem dlouhá, že se dotýkala země, takže stačilo blbě šlápnout, nedávat chvilku pozor a byl to průšvih. Za mě jedna z nejlepších dramaturgií tohoto spolku. Pak tu byl ještě Samora Squid, ale toho jsem už viděl mockrát. Svoje vystoupení moc nemění, takže jdu načerpat energii na další den.
Největší? Nejlepší? Nejsvětovější? Jasně, ty návraty z Josefova jsou pořád stejné, jak vámi ještě stále hýbe adrenalin. Ale tento ročník, jakože "bez headlinerů", to byla vážně jízda. Jízda s velkým J! Díky pořadatelům a za rok to čekám ještě o level výš!
Spojení dark metalu s progresí je celkem zajímavý model. V případě koncepčního alba Italů INNER VITRIOL je to hodně o vláčné melodice, přirozeně plynoucích strukturách a melancholii. Hostující Geoff Tate a Andy Kuntz jako bonus.
Dystopický sci-fi příběh zaslouží náležitě košaté a žánrově pestré zpracování, tak to zřejmě cítí Britové REDSHIFT. Jejich brilantní progmetal tak čerpá z mnoha zdrojů a výsledkem je propracovaný koncept plný hudební barevnosti.
Jestli to, co RUNNING WILD předvedli na svém druhém úplně posledním koncertu letos na W:O:A, měl být fakt poslední koncert kapely všech dob, tak je snad dobře, že živě končí, protože takovou neúctu k fanouškům a vlastnímu repertoáru aby člověk pohledal.
Byl to příměr, kterým jsem kdysi komentoval padák pro Vlastu Henycha z TÖRR: jako kdyby KING vyhodil z kapely DIAMONDa. Nedávno však na základě reálných událostí zhořkl tak, až mám strach, jestli ještě vůbec někdy z dílny Krále vzejde něco kloudného.
Lehký posun do obecnějšího post-metalu a znatelné zjemnění Američanům sluší. Ale stoner valivost, psychedelie a silné náladové zabarvení nezmizelo, naopak jako by ještě vyrostlo. REZN si umí hrát se širokou škálou inspirací a přitom působí osobitě.
Další kapela, která se klaní monumentálnímu riffu. Síla, těžkost, doom & gloom. Pečlivě zkonstruované skladby se pohybují někde mezi klasickým hevíkem, emotivním power metalem a la FATES WARNING a melodickým doomem. A ta kombinace je trefená parádně!
