Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naposledy na Bojišti? Tento ročník festivalu se nesl ve znamení určité nejistoty a velkého množství drbů. Narážel jsem na ně úplně na každém kroku. Víš, že Čurby chce přestěhovat Obscene? Že tohle je poslední ročník? A víš, kde to bude příště? Debatovali o tom všichni a debaty vlastně rozvířil i sám Čurby se svým úvodníkem v programu a článcích v zinech. Nešlo tomu uniknout.
Na jednu stranu to chápu. I mně ukápla slza, když jsem viděl, co vyrostlo místo „skleníku“ nebo že chybí kultovní oprýskaná hnusná brána. Byla to „naše brána“, za kterou byl vždy na začátku července průchod do jiné dimenze. Té „obscínské“. A je jasné, že do spousty věcí nevidím z pohledu organizátora. Ale jako fanoušek festivalu, který tu byl… ani nevím kolikrát, snad dvacetkrát? Už to nepočítám. Tak jako fanoušek festivalu jsem s Bojištěm srostlý. Tohle je prostě Obscene Extreme. Jeho DNA. Jeho tělo a obličej. Dřevník za scénou. Umývárka pod kopcem. Ta dlouhá lavička za scénou, kde se zapejká Bilos, když nechce, aby ho někdo otravoval. Tyhle drobnosti dělají tento festival, čím je a najít identitu na novém místě bude nesmírně těžký. Asi nebude spoiler v tom, že se nejvíce zvažovala tři místa. Svojšice, kde už jednou festival byl, Jaroměř a pak Park 360 v Hradci. Hodně lidí, se kterými jsem mluvil, mělo zaručené tipy. Ale to měli i o tom, kdo bude headlinerem na rok 2027. A netrefil se nikdo. Já osobně doufám opět v Trutnov. Nejsem žádný mladík a už si špatně zvykám na nějaké novoty. Myslím, že všichni nějak tušíme, že změnou areálu by Obscene Extreme ztratil i část duše.
Těch témat na probrání je ale více, takže tyto první dojmy budou více filozofické. Předem se omlouvám, ale musí to ven. Obscene Extreme je festival, kde se nahota nikdy nebere jako provokace. Je to spíš jazyk svobody. Způsob, jak na pár dní odložit společenské masky, stud i očekávání. Jenže právě tahle svoboda je křehká.
Fotit nahé lidi na OEF není samo o sobě špatně. Nahota je tam součástí atmosféry, rituálu, humoru, někdy i politického gesta. Ale etika stojí na jednoduchém pravidle. Nahota není automatický souhlas s tím, že budeš někomu dělat materiál na Instagram nebo portfolio. Lidi tam nejsou objekty.
Problém nastává ve chvíli, kdy fotograf přestane být pozorovatelem a začne být predátorem. Když se přibližuje až příliš, když fotí bez respektu, když si vybírá lidi, kteří zjevně nejsou komfortní, nebo když se snaží zachytit nahotu jako trofej. Dotěrnost není dokumentace, je to narušení prostoru, který má být bezpečný a hravý. Letos poprvé jsem zaregistroval „nové“ fotografy, kteří tuhle tenkou linii překračovali a snažili se až příliš dotěrně instruovat hlavně mladé holky, které byly „nahoře bez“ jen s přelepenými bradavkami. Obscene Extreme fotím také snad podvacáté. Některé ty lidi v kostýmech znám a vím, že jim focení a neustálé pózování nevadí. Jiní chtějí svůj klid a naprosto to respektuji. U nových extravagantních masek nebo lehce obscénních kostýmů jsem obezřetný. Někdy fotím momentky, o kterých lidi nevědí, jindy prostě delší dobu sleduji, abych si byl jist, jestli je daný člověk s focením v pohodě nebo ne. Nějak automaticky se tu počítá s nějakou mírou důvěry. OEF je festival, kde se lidi cítí svobodně právě proto, že věří, že je nikdo nebude zneužívat. Je to o nějaké citlivosti, kterou je ale nutné mít. Možná o to více, pokud jde o zvěřinec zvaný Obscene Extreme.
Když jsem mluvil se stánkaři, tak sině pocítili odliv hlavně zahraničních „obscéňáků“. Opravdu mnoho lidí, které za ty roky znám „podle ksichtu“ a vídám je jen tady, jsem prostě neviděl. Hlavně Mexičanů, Jihoameričanů a Asiatů. Mnohokráte jsem slyšel, že jedním z hlavních důvodů jsou ceny letenek a také trochu slabší lineup tohoto ročníku. A tím se dostáváme k hudbě. O soupisce kapel se letos debatovalo opravu hodně. Mají CONVERGE nebo PRO-PAIN co dělat na Obscene? Těm debatám se nedalo vyhnout, stejně jako diskusím o areálu. V tomto ohledu je vždy dobré počkat si a mít tu žitou zkušenost. Oba sety (CONVERGE a PRO-PAIN) dokázaly, že to rozhodně nebyl dramaturgický přešlap. Ty koncerty byly skvělé. Osobně jsem ale letos nasbíral jen opravdu málo „objevů“. Čurby byl vždy schopen dovést „malé“ kapely, které překvapily, a to se letos nekonalo v té míře jako v minulých létech. Vždycky se také debatuje téma typu „v pátek bylo hodně goregrindu a chyběl death metal“. Takže abych i tady přispěl názorem: V sobotu bylo opravdu hodně death metalu a po celý festival chyběla nějaká „párty“ grind kapela. RECTAL SMEGMA to zas tolik nevytrhli. Největší párty tak rozpoutali INSANITY ALERT.
Jedno smutné téma, které jsem tu zvedl v článku prvních dojmů roku 2019. Byla to smrt Mannyho. Člověka, který prostě „jen“ jezdil na Obscene Extreme. Letos se stejné téma vrátilo a bude se vracet asi častěji, protože festival stárne. U brány do backstage visel plakát věnovaný památce Votrokovi. Týpkovi, který byl nevelký vzrůstem, ale o to silnější v chraplavém hlasovém projevu a bujarém alko párty faktoru. Byl taková chodící bezprostřední kalamita se srdcem na dlani. Tyto připomínky i třeba jen fanoušků festivalu mi přijdou hrozně důležité v tom, že vytvářejí Obscene Extreme rodinu. Ať to může znít sebevíc klišovitě a frázovitě, je to tak.
Když už jsem zmínil, že festival stárne, tak je to pravda v tom ohledu, že tu vidíte čím dál tím více vrásčité veterány. Současně jsem ale letos zaregistroval poměrně hodně opravdu mladých lidí, kteří vlévají festivalu novou krev do žil. Teenage punks to navíc pořádně dokázali rozjet při moshi. Vlastně každý rok někdo totálně opanuje tento prostor. A letos toho bylo vidět opravdu hodně. Týpek s kachničkou na kšiltovce sice dokázal házet backflipy ze stage dolů, případně dělat stojky, ale tenhle ročník si všichni budou pamatovat hlavně díky habánským dvojčatům s pokémoními overaly. Oni tu byli už i dřív, ale nikdy nezapůsobili tak výrazně. Pikachu a modrý Gengar vylezli na scénu zaručeně nejčastěji, a dokonce měli svůj „signature move“, kdy se proti sobě rozběhli každý z jedné strany a uprostřed do sebe narazili zády. Chápu, že vysvětlovat tohle někomu, kdo to neviděl/nezažil je zbytečné, ale předpokládám, že všichni vy, co jste na festivalu byli, mi dáte za pravdu, že Pokemon Twins byli letos naprosto nepřekonatelní bouráci.
Co nám to chybí v těch prvních dojmech? Areál? Gastro? Tak to dejme na jednou. Přišlo mi, že letos bylo méně gastrostánků. Těšil jsem se moc na kimchi rejži a vegesushi a nebylo. Na druhou stranu byla opět luxusní pizza od chaoticky působících Italů ve žlutém autobuse. To není výtka, já to na nich miluju! Celý systém objednávání je prostě chaos, ve kterém nevíte, co se děje, ale vždycky „doručej“. Prostě pravý italský zážitek se vším všudy. Zákusky od Kafe Kafka promuji každý rok a letos tomu není jinak. Byly prostě top. Blbý bylo, že když jsem šel na půlnoční mlsání po setu ROTTEN SOUND, bylo už zavřeno. Ohledně areálu mě trochu vykolejil druhý merchstore, který nebyl nikde promován a já ho objevil až příliš pozdě. A díky tomu mi utekla možnost koupit si něco od CONVERGE. A nebyl jsem sám.
Ještě mám poznámku pod čarou. Když si jdu po focení dobít baterky a koupit toxickou malinovku, dělám tak většinou v dřevníku za scénou a posadím se tak, abych viděl na televizi, která je tam nainstalovaná, aby mi toho moc neuniklo z festivalového dění. Je tu uspořádání, kdy uprostřed mám televizi, napravo je výdej nápojů pro kapely a nalevo je malé okénko s výdejem jídla pro kapely. Guláš z hlívy, burgery, vegepárky a tak. Letos tam celou dobu obsluhoval týpek, kterýho byste podle vzhledu nikdy neposlali vydávat jídlo. Krakonoš s umulousanýma dlouhýma fousama a neforemným poďobaným obličejem s různě barevnýma flekama na obličeji. Vizuálně naprostý opak někoho, kdo by měl pracovat v gastronomii. Nicméně já ho tam každý den i poslouchal a jeho prozákaznický přístup byl něco, z čeho by se mohli učit i michelinské restaurace. Dokázal vám udělat z vydávání vegepárku zážitek. Zeptat se, jak se máte. Zas a znova. Každého. Tónem, který nebyl formální, ale který se o vás fakt zajímal. Cítili jste, že tady dostanete žvanec od někoho, komu na vás záleží, i když se vidíte poprvé. Když tam byl někdo, kdo skoro neuměl anglicky, automaticky přepnul do úrovně, která byla dost nízko, aby i týpek z Kolumbie měl dobrej pocit. Ten člověk je gastro-empatický génius a zaslouží si metál.
Co nám chybí? Hudební TOP5? Tady je, letos to bylo jednoduché:
CONVERGE
CÚT LON
DWARVES
CHOFF
ROTTEN SOUND
Jo a pod článkem je samozřejmě první galerie, týkající se atmosféry festivalu, takže nasávejte!
Největší? Nejlepší? Nejsvětovější? Jasně, ty návraty z Josefova jsou pořád stejné, jak vámi ještě stále hýbe adrenalin. Ale tento ročník, jakože "bez headlinerů", to byla vážně jízda. Jízda s velkým J! Díky pořadatelům a za rok to čekám ještě o level výš!
Spojení dark metalu s progresí je celkem zajímavý model. V případě koncepčního alba Italů INNER VITRIOL je to hodně o vláčné melodice, přirozeně plynoucích strukturách a melancholii. Hostující Geoff Tate a Andy Kuntz jako bonus.
Dystopický sci-fi příběh zaslouží náležitě košaté a žánrově pestré zpracování, tak to zřejmě cítí Britové REDSHIFT. Jejich brilantní progmetal tak čerpá z mnoha zdrojů a výsledkem je propracovaný koncept plný hudební barevnosti.
Jestli to, co RUNNING WILD předvedli na svém druhém úplně posledním koncertu letos na W:O:A, měl být fakt poslední koncert kapely všech dob, tak je snad dobře, že živě končí, protože takovou neúctu k fanouškům a vlastnímu repertoáru aby člověk pohledal.
Byl to příměr, kterým jsem kdysi komentoval padák pro Vlastu Henycha z TÖRR: jako kdyby KING vyhodil z kapely DIAMONDa. Nedávno však na základě reálných událostí zhořkl tak, až mám strach, jestli ještě vůbec někdy z dílny Krále vzejde něco kloudného.
Lehký posun do obecnějšího post-metalu a znatelné zjemnění Američanům sluší. Ale stoner valivost, psychedelie a silné náladové zabarvení nezmizelo, naopak jako by ještě vyrostlo. REZN si umí hrát se širokou škálou inspirací a přitom působí osobitě.
Další kapela, která se klaní monumentálnímu riffu. Síla, těžkost, doom & gloom. Pečlivě zkonstruované skladby se pohybují někde mezi klasickým hevíkem, emotivním power metalem a la FATES WARNING a melodickým doomem. A ta kombinace je trefená parádně!
