Debutové album „Amalgam“ Američanů PSYCLOPS byl z hlavní části valivý stoner metal. Jenže to se psal rok 2020 a od té doby se toho změnilo opravdu hodně. PSYCLOPS jako by prošli transformací a jejich druhé album je příběh úplně jiný. Vlastně je to skutečně takový příběh až knižního charakteru, který skupina budovala několik let společně s komiksovými umělci Benem Housem a Morganem Hickmanem. Vznikl originální komiksový sešit, který kromě kreseb neobsahuje žádná slova, a textový doprovod pro něj tvoří album PSYCLOPS. Téma není nijak objevné, zkoumá totiž možný restart lidstva na apokalypticky zpustošené Zemi. Ale s ohledem, že byl příběh budován po covidové krizi, je toto téma vlastně pochopitelné.

Stylově se Američané oproti debutu výrazně posunuli, po stoner postupech toho moc nezbylo a základ naopak tvoří melodický prog rock/metal moderního balení, ve kterém jako by si PSYCLOPS dali za úkol provázat a zkombinovat neposednost BETWEEN THE BURIED AND ME s emocionální výrazností THE OCEAN. K těm inklinuje hned úvodní skladba „The Explorer-Errant (Pg. 1)“. Tak to na mě alespoň zapůsobilo při prvním poslechu. Ale „Bound To Burn: Melody of the Martyr“ toho nabízí víc, skladby se zjevně podřizují konceptu a je cítit snaha o širokou náladovou škálu. Divoké metalové bouření se tak potkává s atmosférickými náladami a od klasických progrockových postupů se odskakuje až kamsi v mathrocku. Skladby často přechází z jemných akustických pasáží k ostrým až deathovým polohám. PSYCLOPS jsou v mnoha ohledech střídmí a vzdušní, nesnaží se svou hudbu příliš vrstvit, zakládají si na obnaženosti silných motivů a jejich dokonalé interpretaci, což v některých momentech vede až k podobnosti se strohou funkcionalitou zmíněného mathrocku. A na přehlednosti nic nemění ani občasná participace méně tradičních nástrojů, jako jsou smyčce nebo banjo.

Základ tvoří precizní a často divoká rytmika, slyš třeba trilogii „Consequences“. Ale paradoxně i v rytmicky roztříštěných pasážích zní hudba naprosto přirozeně a logicky. Rytmika tedy není bezhlavá nebo chaotická, je v ní stále řád a precizní synkopická souhra. Nad tím pak kreslí své melodické obrazce kytary a vlastní děj zprostředkovává sebevědomě působící vokál převážně sytého melodického charakteru, jež má na svědomí studiový zpěvák Connor Reising, který se pro nahrávání ke skupině připojil. Své odvádí i syntezátory, které ony vzdušnější aranže místy příjemně zahušťují a dokonce dokážou tvořit i dominantní prvek, například v úvodu skladby „Clarity (Pg. 21)“, kde občas vyplavou na povrch a svádí tak pomyslný souboj s kytarovou prací, ale též výraznými basovými linkami.

Ale aby nevznikal dojem, že album je nějaká ladně se vlnící selanka, je třeba zdůraznit, že kontrastně s jemnějšími až akustickými náladami se často probouzí i živelné riffové řádění doplněné agresivním growlingem („Indomitable I: Depths of Dissent (Pg. 26)“), který sice není nijak devastující, ale svůj efekt zdrsňujícího prvku přináší. Na dostatečnou pestrost je tedy dbáno a melodická vstřícnost nesoucí optimističtější výraz se hezky střídá s vyhrocenějším důrazem. Celým albem se zřetelně nese dějová linie, ale skupina se jí možná až přehnaně podřizuje, ustupuje tak občas ze svých hudebních vizí, což je patrné třeba v možná zbytečně rozvleklé mluvené pasáži skladby „Consequences II: Warning from the Wise (Pg. 7)“. Albu navíc jako by chybělo finále. Relativně krátká stopáž postupně staví atmosféru a v posluchači zákonitě buduje očekávání něčeho velkého a epického. Místo toho ale přijde swingové řádění „Manifest III: The Ouroboros Chorus (Pg. 40)“ a závěrečná „Begin Anew (Pg. 41)“ jako by zanechávala otevřený hudební konec. Moje jediná výtka tak směřuje k této nenaplněnosti a přílišné dietnosti celého díla, které by si k necelým třiceti třem minutám stopáže zasloužilo něco doplnit. Po skončení poslechu „Bound To Burn: Melody of the Martyr“ se totiž necítím syt, pouze podrážděn jako hladový jedlík, který místo vydatné porce dostal titěrný předkrm.