Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pražský Subzero tentokrát hostil večer, který spojoval několik podob extrémního hardcore spektra do jednoho kompaktního avšak vnitřně pestrého celku. DIPLOID, URBAN SPRAWL a domácí TERMINATOR X nepřijeli nabídnout komfort ani přehlednou žánrovou mapu.
TERMINATOR X tentokráte bez Skuldy, takže ve dvojčlenném rozložení, ve kterém jsem je už dlouho neviděl. Bez intra, outra a saxofonu. Uběhlo to hrozně rychle. Jak dlouho hráli? Osm minut? Krátké sypající skladby stojí na špinavém hardcore/powerviolence základu, který neřeší přesahy ani nuance. Mezi skladbami jen krátké synťákové mezihry. Ačkoliv songy stejné, působí to ve dvou jako jiná kapela, pokud jste je před tím x krát zažili ve třech. Ne lepší, ne horší, jiné.
URBAN SPRAWL z kalifornské Bay Area jedou nekompromisní hardcore punk v té nejpřímější podobě. Žádný kudrlinky, jen jízda od začátku do konce. Rychlá tempa, ostrý kytary, bicí valící se jak buldozer a do toho nasraný, uštěkaný vokál, který ti to všechno sype rovnou do ksichtu. Ten opravdu hrubý typ, co by se neztratil ani v nějakém death metalu. Je z toho cítit špína klubů i DIY přístup, žádný přepucovaný zvuk, ale poctivě syrový hardcore stojící na riffech. Hudba, co není na přemýšlení, ale na vypnutí hlavy a rozbití parketu.
DIPLOID pak večer posouvají mimo rámec, který předchozí dvě kapely ještě nějak držely. Jejich set není jen o rychlosti nebo tlaku, ale o rozkladu samotných struktur. Grindcorový základ se tu potkává s noisovými plochami a momenty, které působí téměř abstraktně. Osol to black metalem i emo violence. Rytmus se bortí, skladby ztrácejí pevné obrysy a vokály se proměňují v další vrstvu hluku. Od hysterických výkřiků po temné, téměř rituální polohy. Na rozdíl od URBAN SPRAWL, kteří chaos drží na krátkém vodítku, DIPLOID ho pouštějí ven naplno. Výsledkem je set, který je méně čitelný, ale o to víc vtahující na jiné než čistě fyzické úrovni. Klub v tu chvíli působí ještě uzavřeněji, zvuk se odráží od zdí a vrství se do tísnivé, hutné masy.
Subzero se pro podobný večer ukazuje jako ideální prostředí. Bez přikrášlení, bez odstupu, s publikem, které je ochotné přijmout i méně komfortní polohy. Tenhle koncert nebyl o dokonalosti ani o přesně definovaných hranicích žánru. Byl o intenzitě, o střetu a o momentu, kdy se hudba přestává chovat předvídatelně a začíná fungovat spíš jako neřízená síla.
Islanďané na svém debutu ukazují, jak by se měl dělat stoner metal, aby to nebyla nuda. Takže se nebojí zrychlit a zařadit i veselejší klasicky heavymetalovou notu. Překvapivě svěží a přitom i stylová záležitost.
Tenhle symfonicky pojatý blackened deathcore je plný klišé a Američané to se svou snahou o načančanost až přehání. Přitom je to škoda, protože skladby mají správně brutální základ, jen to chtělo ukočírovat tu omáčku okolo.
Tohle je naprostá pecka! Vezměte ty nejatraktivnější ingredience grindcoru, zabalte je do parádního zvuku, protřepejte a vyjde vám worship ROTTEN SOUND, MAGRUDERGRIND i DISCORDANCE AXIS. Svěží, nasypaný grindcore/powerviolence vichr!
Návrat švédských chlupatých fuzz-doommetalových mistrů po několikaleté studiové pauze ukazuje kapelu v mírně nové poloze. Přímočařejší a dynamičtější, aniž by kapela ztratila cokoli z charakteristické tíhy svých riffů.
Stoner rockoví HERMANO jsou víc než jen John Garcia (ex-KYUSS), který zde pokračuje ve své hudební kariéře. Skupina si již dříve vybudovala silný status a na tomto živáku parádně prezentuje svou tvorbu.
Další deska Maynard James Keenanova (TOOL) projektu/skupiny logicky pokračuje v alternativně elektronickém rockovém duchu a opět tedy musí zákonitě vzbuzovat kontroverze. Možná lehce přímočařejší přístup by si ale své posluchače měl najít.
Čistě akustický singl AMON AMARTH naznačuje nové tendence v tvorbě švédských velikánů a já jsem z něj potěšen minimálně stejně jako z posledních dvou zvučných alb kapely, neboť, jak zjevno, Quorthonův jedinečný odkaz je věčný a věčně inspirující.
