Je poněkud nemístné pociťovat slastné blaho při pozorování někoho, kdo mlátí děti. Hraničí to vlastně až s provinilostí. Člověk si polohlasem šeptá: „takhle se přeci problémy neřeší,“ kdežto vnitřní hlas křičí: „vymlať z toho parchanta duši!“ Jde o to, že tajemný inspektor a současně hlavní postava nové seriálové senzace z Jižní Koreje si tak počíná v souvislosti s dětmi, které jsou schopny systematickým terorem přinutit spolužáka, aby skočil ze střechy školní budovy. Za takový prohřešek nemůžete dotyčné osoby nechat po škole a považovat věc za vyřízenou. Ideální je nechat agresory okusit vlastní medicínu. Nechat je pocítit na vlastní kůži, co znamená mít strach o život. Kde však leží hranice mezi vznešeným posláním a osobní pomstou? To je otázka, nad kterou přemítají nejen ti, co v seriálu tak radikálně prosazují spravedlnost, ale i divák před televizní obrazovkou.

Většina zdejších čtenářů je, hádám, v pohodě s tím, že české školství neumožňuje jakékoliv fyzické trestání žáků základních škol ani studentů středních, vyšších odborných či vysokých škol. Plošný zákaz vyplývající z mezinárodních úmluv na ochranu práv dětí ostatně ani žádnou jinou možnost nepřipouští, což je z mého pohledu dobře. Ačkoliv jsem však bytost empatická a dobrosrdečná, občas se stane, že mě nějaký mediálně zprofanovaný titulek dostane do varu. Jakmile čtu zprávy o hromadné šikaně vůči slabšímu jedinci, neřkuli studentovi, který kvůli kouli z pololetní písemky ubodal nožem svého učitele, probouzí se ve mně takové ty přízemní živočišné tužby: „Přerazil bych tomu fakanovi obě hnáty. Skopat toho smrada do hranaté kuličky. Přivázat ho ke stromu a poslat na něj četu masožravých bobrů!“ Jistě víte, co přesně tím mám na mysli. Studenti/žáci se čas od času chovají jako učinění ďáblové a bezzubá sada legislativních nástrojů způsobuje takzvaný syndrom svázaných rukou. Jinými slovy učitelům nezbývá než sedět, bezmocně hledět do zdi a čekat, dokud dětská časovaná bomba neexploduje, aby se úřední šiml konečně pohnul kupředu.

Pokud i na vás občas sedne podobný pocit frustrace vzešlý z okleštěných pravomocí školského systému, mohl by desetidílný korejský seriál My vás naučíme (2026) od společnosti Netflix přinést radost do vašich srdcí. Obzvláště pokud nepohrdnete trochou akce, špetkou asijských bojových umění a nemalou dávkou svérázného humoru. Premisa seriálu je prostá. Psychická i fyzická šikana na školní půdě přesahuje veškeré meze. Studenti terorizují zranitelné jedince, nedodržují pravidla a nebojí se dát najevo opovržení i vůči vyučujícím. Stát proto přistupuje k brutálnímu řešení. Jihokorejská vláda v čele s ministrem školství Choi Gang-seokem (Lee Sung-min) zakládá Úřad pro ochranu práva na vzdělání (ÚOPV). Tento institut má zákonné pravomoci používat jakékoli formy výchovných opatření k ukáznění divokých studentů včetně fyzické síly a psychického nátlaku. Inspektor ÚOPV Na Hwa-jin (Kim Mu-yeol) míří na střední školu, kde skupinu výrostků řídí místní tyran, který se ohání politickou mocí svého bohatého otce. Kontinuální ponižování už dokonce jednoho studenta dohnalo k sebevraždě. Je na čase, aby Na Hwa-jin studentům ukázal zač je toho loket. Doslova.

Školní šikana je bezpochyby globální problém. Mezi země, v nichž dosahuje obzvláště znepokojivých statistik, patří kromě naší domoviny i Británie, Japonsko či USA. V Jižní Koreji jde však o natolik významný škraloup, že se z šikany stalo národní stigma, ba dokonce ožehavé společenské téma, jímž se zabývají i ve vysokých patrech politiky. Korejci mají pro školní šikanu dokonce vlastní termín "hakpok", tedy něco jako školní násilí. Má to bohužel své opodstatnění. Dlouhodobé psychické týrání, vydírání a fyzické útoky končí nezřídka sebevraždou bezbranné oběti. Kromě zjevných děr v zákonech můžeme důvody tak alarmujících důsledků nalézt například v extrémně soutěživém prostředí. Korejcům je od útlého dětství vtloukáno do hlav, že úspěšné absolvování prestižní univerzity je životně důležitou misí. Studium ční nad vším včetně volnočasových aktivit. Takový tlak může vytvářet stresové prostředí, ve kterém se skupinové konflikty vyostřují, protože důraz se klade právě na kolektiv a sociální hierarchii. Pokud se někdo vůči skupině vymezuje, je automaticky podezřelý. Pokud je daný outsider šikanován, okolí raději mlčí, aby nenarušilo kolektivní harmonii.

Seriál My vás naučíme, jehož původ leží ve webtoonu (digitální forma komiksu) Get Schooled, je tedy do značné míry sdílenou fantasií. Jakýmsi společenským snem o hrubé síle potírající nespravedlnost na školních chodbách. Zmíněné slovo - fantasie - je klíčové. Pomineme-li fakt, že existence takové instituce založené ministrem školství a posvěcené státem je krajně nepravděpodobné, zůstává tu ještě samotný Inspektor Na Hwa-jin, který se s tím opravdu nesere. Je to takový ekvivalent Johna Wicka používající namísto palných zbraní lokty a kolena. Ano, zní to velmi přehnaně a přehnané to samozřejmě je, ale vzhledem k nastíněným problémům, které Jižní Koreu dlouhodobě sužují, se vznik podobně laděného seriálu dá pochopit. Nutno ovšem podotknout, že My vás naučíme nezachází v explicitním násilí do vod, kde si lebedí třeba Hra na oliheň (2021). Útlocitné povahy sice při sledování mohou pociťovat určité nepohodlí, ale režisér Hong Jong-chan si dal velmi záležet na tom, aby příběh oproti komiksové předloze v mnoha ohledech vylepšil. Nadměrné násilí a kontroverzní rasismus ustoupily do pozadí. Prim hraje ucelené vyprávění, barvitá paleta témat, šikovná práce s postavami a důraz kladený na podporu utlačovaných obětí.

Taková přidaná nadstavba automaticky vylučuje přímočaré tunelové vidění, jelikož se nikomu nenadržuje a na nikoho se nezapomíná. My vás naučíme svůj obsah rozhodně nastaví pouze na kolovrátkovém mlácení zlobivých dětiček. Oproti tematicky spřízněnému korejskému seriálu Křehký hrdina (2022) zobrazujícím nerovný boj studentů s agresivními vrstevníky se aktuální novinka soustředí na vyčištění pokřiveného vzdělávacího systému od korupce, politických zásahů a bezpráví prostřednictvím dospělých osob, kterým byla do rukou dána takřka neomezená moc. Jde tedy daleko spíš o sociální komentář poukazující na dalekosáhlé problémy sahající za školní zdi.

My vás naučíme má částečnou epizodní strukturu, což doslovně znamená, že jeden díl představuje jeden uzavřený příběh, přičemž centrální jádro protagonistů se proplétá celou sérií. V praxi to vypadá tak, že inspektor v každém díle navštíví jednu konkrétní školu a vyřeší nějaký konkrétní problém. Školní násilí, korupce, prospěchářství, gambling, kyberšikana, drogy atd. Na Hwa-jin na to není sám. Za zády má ministra školství Choi Gang-seoka, technicky nadaného státního úředníka jménem Bong Geun-dae (Pyo Ji-hoon) a bezmezně oddanou podivínku Im Han-rim (Jin Ki-joo), jejíž vřeštivá siréna zabudovaná v hrdle vám sroluje ponožky na nohou. V zásadě jde o tradiční týmový model sestávající z řídícího mozku, úderné síly a nesmělého týpka, který se sice neumí prát, ale rozumí počítačům. Tahle léty prověřená formule šlape v každém dobrém seriálu nebo odlehčeném filmovém dobrodružství. Ještě důležitější však je, že členové ÚOPV nejsou jednorozměrní. V průběhu série poznáme jejich nelehkou minulost, motivace i pohled na svět. Kde se Na Hwa-jin naučil tak skvěle lámat končetiny nepřátel? Co vedlo ministra školství k založení ÚOPV a proč je křehce působící Im Han-rim tolik háklivá na utlačování slabších?

Na všechny otázky získáte zajímavé odpovědi, přičemž rozumně dávkované střípky flashbacků dokáží do již jednou viděných sekvencí vnášet stále nové úhly pohledů. To je velmi oblíbený a především chytrý mechanismus vedoucí k ustavičnému přehodnocování informací na straně jedné a v případě tohoto seriálu i k přemítání nad správným nastavením morálního kompasu protagonistů. Sledovat semknutou partu lidí motivovanou osobními tragédiemi je divácky velmi vděčné téma. Čím více někdo takové partě hází klacky pod nohy, tím více jí přejeme úspěch. Zde jsou těmi překážkami osobní zájmy movitějších rodičů, úplatkářství a část státního aparátu, která fyzické trestání nezletilých dětí považuje za nepřijatelné, a to dokonce i v případech, kdy tito agresoři prokazatelně ohrožují životy druhých. Je důležité zmínit, že seriál velmi tlačí na ždímání emocí. Napadané oběti jsou mimořádným způsobem ponižované, bité a vláčené stokou nespravedlnosti, čili když nastoupí ÚOPV se svými nekompromisními praktikami, necítíme odpor, ale hřejivé uspokojení, které rozptýlí nahromaděnou frustraci. Jak již bylo naznačeno, beranidlo spravedlnosti nepřináší chaos jen do hnízd dětských agresorů. Seriál na problematiku nahlíží ze všech možných stran. Obětí může být stejně tak student jako učitel i rodič. Scenáristickými nápady se tedy rozhodně nešetří a každá část přináší výborně zpracovaný příběh. Nechci příliš prozrazovat, ale epizoda, v níž jsou namyšlení mladiství distributoři drog vsazeni do reálného vězení mezi vrahy a násilníky, je morálně tak nádherně nejednoznačná, že se člověk musí nebetyčně usmívat.

Potěšující je i žánrová variabilita. My vás naučíme osciluje mezi dramatem, thrillerem, komedií i akcí. Některé epizody mají čistě investigativní charakter, jiné se nebojí přitvrdit na fyzických konfrontacích. Akčních pasáží není příliš, ale pokud přijdou na přetřes, zaujmou především vizuální stylizací, dynamickým střihem a kamerou, která v krkolomných úhlech létá nad bojištěm. Pokud píšu akční scény, myslím tím výhradně střety tělo na tělo. Rozhodně nejde o dlouhé vyčerpávající bitky, které má ve svých filmech třeba Gareth Evans. Režisér Hong Jong-chan sází na efektivitu, klipovitý vibe a údernost. Sígři musejí být do minuty zmlácení na jedné úhledné hromádce, aby se učitel mohl věnovat ničím nerušenému výkladu. Sledujeme asijský seriál, tudíž je nutné počítat s absurdnějším druhem humoru, občasným přehráváním, patosem, výrazným edukativním poselstvím či melodramatickými výjevy podmáznutými tklivými melodiemi. Na určitou část diváckého spektra tento přístup funguje spolehlivě, což zrovna v případě seriálu My vás naučíme vede až k anomálním reakcím. Asi poprvé v životě jsem svou manželku viděl ronit slzy štěstí při scéně, kdy vysmátý dospělý ranař fackuje dítě.

Ze seriálu My vás naučíme se stává zářící kometa. Rozumím, proč tomu tak je. Jde o pohádku, konejšivé fantasy čerpající sílu z našich idealistických představ. Takhle by to mělo být. Konečně proti agresorům zasáhne síla bez zdlouhavé byrokracie. Konečně se někdo postaví na stranu utlačovaných. Seriál se nesnaží tvrdit, že by na takových principech měl fungovat svět. Spíše si pohrává s naším kolektivním přáním, aby tak fungoval, kdykoliv si čteme další zprávu o smutných důsledcích školní šikany. Při sledování Batmana si jen málokdo řekne: „Ano, tohle je realisticky uchopený model fungování spravedlnosti.“ Podobné je to i zde. Divák si užívá přehnanou fantasii o existenci bytostí, které dokáží tvrdě zasáhnout tam, kde systém selhává. Seriál se opírá o řadu společensky relevantních témat, ale svou záměrnou komiksovou přepáleností přidává do celku vyvážený poměr zábavy a emocionálně strhujících situací podtržených letmým výskytem akčních čísel. I přes určitou předvídatelnost a mnohdy ztřeštěné komediální přísady nemáme nikdy pocit, že by seriál zlehčoval závažnost složitých témat. Herecky okouzlující, empatický, dojemný a stěžejním tématem aktuální. My vás naučíme je na poli seriálů nečekané překvapení.