Deset let je dostatečné dlouhá doba na to, abyste příchod nové desky vašich velkých oblíbenců mohli prohlásit za hudební událost roku. Fata morgána existence kapely, která rozhodně nezíská medaili za vlastní „PR“ aktivitu, přechází do konkrétních obrysů a to je fakt rajcovní. Deset let je naopak příliš krátká doba na to, abyste kapelu, která vždy dokázala zalomcovat vaší citovou konfigurací, odepsali. Deset let si spokojeně žijete ve společnosti předchozích desek. Bylo jich pět, z toho jedno dvojalbum.

Na svých webových stránkách sami sebe KLIMT 1918 popisují v jednatřiceti krátkých spojeních, které nemohou být výstižnější. Poměrně dlouho jsem uvažoval, že je sem všechny jenom zkopíruji a nechám promlouvat podobně jako hudbu. Na tajemnou mini recenzi by to určitě stačilo. Téměř hned jsem zavrhl myšlenku, že bych se je pokoušel překládat do svého mateřského jazyka. Na to jsou tuze působivé v jazyce, ve kterém byla sepsána – angličtině - a k dokreslení hudebního ozónu, který tito Italové letos vypouští, se hodí naprosto dokonale. Nejsou to žádné povrchní promo žvásty. Nakonec pro zvídavější je link na web kapely součástí tohoto elaborátu. Ten klik za námahu stojí. Obohatí.

Ke kvartetu, které od roku 1999 tvoří bratři Soellnerové a basák Davide Pesola, se během nahrávaní přechozí dvoudesky „Sentimentale Jugend“ přidal Claudio Spagnuoli, který byl zodpovědný hlavně za její mix a posléze nahradil i kytaristu Francesca Conteho, jenž přiložil prsty k dílu na obou předešlých opusech.

Novinka rozvíjí hudební nálady, které už byly definovány na „Sentimentale Jugend“. Jde však do ještě větší atmosféričnosti. Pro Římany byla vždy příznačná jistá melancholická loudavost, ale „attenzione“, vždy v tom nejlepším slova smyslu. Aneb tempo přesně příhodné k činnosti, u které si od začátku přejete, aby nikdy neskončila. Vaše debutní rande s první velkou láskou – trvalo celý den, a přesto se zdálo krátké. Vaše první zlomené srdce od té samé dotyčné – za pět minut hotovo, a přesto bolest vzpomínek potrvá věčně. V tomto divadle nenaplněné touhy aranžují KLIMT 1918 odpovídající hudební kulisy. Ať již operují v rámci (pop)indie-rockového vyznění (hlavně na prvních třech deskách), s písničkovým goth-rockovým nádechem na odzbrojující kolekci „Just In Case We'll Never Meet Again“ nebo s hlubším ponorem post-rocku do shoegazingové lázně, to právě na předchůdci.

„Àmor“ umocňuje shoegaze sound a rozpouští ho do nekonečného prostoru vrstvením malebných ozvěn bzučících kytar. Zpěv Marco Soellnera jenom poletuje – vibruje v nastolených náladách a nikdy se nepokouší být středem pozornosti. Hlavními hybateli tu jsou vypjaté kytarové stěny a rytmická sekce. Baskytara i bicí velmi často pracují po vlastní ose a osvojují si roli průvodce v pečlivě budovaném hudebním transu o jedenácti děních. Pak tu se vyloženě zatřpytí uhrančivé vstup(y) saxofonu (nejspíše ze syntetizátorů – zatím nejsou kreditovány) ve skladbě „Eros“ a možná i v „Nexus“, kde si nejsem si jistý, jestli ty emoční řezy nejdou přes krabičky od kytar. Každopádně použití těchto „syntetických dochucovadel“ dovoluje narativu a rytmu skladby doslova explodovat. Výsledek je dechberoucí.

Pokud první dvě položky (zvláště úvodní „Dream Core“) mírně odkazují na poklidnějšího ducha předchůdce, což se posléze v rámci celé dramaturgie alba ukázalo jako docela sympatický tah. Zhruba od třetí „Nihil Vltra“ nabírá kolekce už svůj vlastní nový hudební život protkaný hlučnou něhou a křehkostí, které ve stejný okamžik shodně utěšují a zraňují. Úchvatná „Un Ete Invincible“ (Nezdolné léto) zasazená do poloviny představení i přes chvějící se echa kytar celkové napětí svým svůdným pop vlněním spíše odlehčuje, tak aby se postupně (rozuměj elegantně) přes mohutné „Arcade“ a titulku připravila půda pro grandiózní vyvrcholení ve dvojbloku „Petricore“ a svižnější basou vedenou „Aftersun“. Po poledním spanilém vydechnutí v podobě „Mountain“ nechcete, aby ta necelá hodina nesmírně intenzivní hudby někdy skončila.

KLIMT 1918 zhudebnili zrádnou sílu mořského odlivu, vůni letního deště roztříštěného o rozžhavený asfalt, paprsky světla umírající při západu slunce. Resuscitovali srdce romantika. Ukonejšili duši psance nostalgika, jehož jedinou vinou je, že nepřestal nikdy snít.