Nenechte se zmást! Tato kapela z německého Porůří není další z ničeho se objevivší hvězdičkou současné nové vlny tradičního heavy metalu. Nazvěme ji spíše spící kráskou, která se probrala k životu po dlouhých 10 letech. Tedy ne, že by ona dekáda dělící od sebe poslední dvě řadové desky byla vyplněná úplnou nečinností IRON KOBRA, ale o nějaké agilní existenci také nemůže být řeči.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že tato parta drhnula klasický hejvík ještě předtím, než to bylo cool. A ona to vlastně až taková nadsázka není. Dvojice dosavadních alb byla vyvedenou sbírkou v dobrém slova smyslu klasických a fanoušky i očekávaných klišé. Letošní novinka v tomto ohledu nezaostává, ale produkčně se skupina posunula o větší časový úsek, než je oněch zmiňovaných 10 let. Album zní v porovnání s předchůdci nabušeněji a tak nějak plnotučněji. Zvuková stránka se rozhodně nehodlá patlat v historizujících produkčních standardech. Sound „Eternal Dagger“ tak lze rozhodně prohlásit za plně současný.

To samé už pochopitelně nebude tak úplně platit pro jeho hudební náplň. Vize vzniku IRON KOBRA byla od začátku hrát heavy metal klasického střihu, prostého postupného „vylepšování“ a produkčních vychytávek, jež na sebe postupem času tento prapůvodní metalový žánr na sebe nabaloval. Jestli se to německé čtveřici v minulosti dařilo velmi dobře, tak troufám si tvrdit, že letos jim to šlape možná ještě o něco lépe. Dvojice původních členů Don Viper (basa, vokály) a Sir Serpent (kytara, vokály), doplněna o další dvojici hudebníků (Cimmerian Conda a Steffan Russel) na své aktuální nahrávce dobře podchytila esenci syrového heavy metalu, kde si ve vřelé spolupráci podávají ruce neotesanost a vyzrálé muzikantství.

To IRON KOBRA demonstrují svojí schopností doslova nahustit skladby odehrané převážně ve vyšších rychlostech odpovídajícím počtem riffů a sól. Devítka válů a 31 minut hracího času. Žádné komplikace ani vobkecávačky. Německá banda nehledá žádné boční či nedejbože únikové cestičky, její záměry jsou zcela průzračné a veskrze přímočaré. Základ je do už tak dosti odpíchnutých skladeb nacpat co nejvíce hrubosti a energie. Když se tato mašina nastartuje prostřednictvím úvodní „Trembling Dungeons“, tak ji během té přibližně půlhoďky už jen těžko něco zastaví. Skupině se velmi dobře daří udržet posluchačovu pozornost, navzdory jisté monotónnosti takto pojaté muziky. Pomáhá k tomu jednak rytmická variabilita, respektive práce bicích, která na poměrně úzce vymezeném prostoru předvádí pestrou škálu rytmických přechodů. No a především jsou zde ostré heavymetalové fláky, které nabídnou dostatek háčků na to, abyste se přestali soustředit na fakt, že deska si to hrne v poměrně monotónní linii.

Tato (uznávám, že pro mnohé pouze zdánlivá) monotónnost zároveň drží linii alba pevně v rukou a paradoxně dokáže zachovat jeho dynamiku a „flow“ na vysoké úrovni po celou, rozumně zvolenou hrací dobu. No a v takovéto konstelaci pak vzniká i prostor pro hymnické kousky nebo vrcholy alba, chcete-li. Za mě osobně bych vypíchnul v pořadí druhou „Forbidden Fruits“ s nekompromisním tahem a odlehčeným refrénem, jež svojí atmosférou asi ponejvíce přenese doprostřed 80. let. Tato kombinace syrovosti ve stylu MEAN MISTREATER a až stadionové chytlavosti ve zmiňovaném refrénu spolehlivě trefuje cíl. Další silný refrén nabídne „Shibuya Nights“, která kromě opěvování proslulé tokijské čtvrti nabídne na albu možná nejvíce ke klasickému hardrocku tíhnoucí kompozici.

Takto by se dalo pokračovat ještě zmínkami o dalších skladbách, řekněme, že o všech devíti. Tak vyrovnanou kolekci nám IRON KOBRA letos dokázali předložit. Její hodnocení se pak zcela logicky bude opět odvíjet od vaší schopnosti akceptovat současnou vlnou klasického heavy metalu. V jeho rámci patří tato kapela z Gelsenkirchenu ke špičce. A co je rozhodně potěšitelné, tato špička se v poslední době výrazně rozšiřuje. Svým dílem k tomuto procesu možná tak trochu nečekaně přispěla i tato po léta spící banda.