Tahle australská zhruba desetiminutová nálož není EP v tradičním slova smyslu, spíš koncentrovaný výbuch všeho, co se dá vtěsnat do průsečíku grindcore, black metalu, hardcore, screamařské paranoie. Od prvních sekund titulní „Mantra“ je jasné, že tady se nebude nic vysvětlovat. Hudba tu funguje jako přímý útok. Krátké, roztříštěné skladby, které ve své stopáži kolem jedné minuty působí spíš jako jednotlivé fragmenty jednoho dlouhého psychického kolapsu. DIPLOID pracují s extrémní dynamikou, kdy se zběsilé grindové sypanice lámou do disonantních blackmetalových stěn, aby vzápětí zmizely v hlukové mlze.

Velkou roli tu hraje vokální stránka. Nebo spíš trojitý vokální útok. Hlasy se překrývají, doplňují i vyvracejí, přecházejí od hysterických výkřiků k monotónní deklamaci a vytvářejí pocit neustálého vnitřního konfliktu. Textově se „MANTRA“ noří do témat kontroly, poruch příjmu potravy, paranoie a sebedestrukce. Obsesivní počítání kalorií, odmítání pomoci nebo vědomé ubližování sobě i okolí nejsou jen kulisa, ale samotné jádro sdělení. Prostě emařina jak vyšitá. Výsledek je nepříjemný, tísnivý a až fyzicky vtahující.

Hudebně přitom DIPLOID nestaví jen na tradiční grindcore brutalitě. Do zvuku se neustále vkrádají industriální textury, podivně „studené“ elektronické ruchy a melancholická, téměř depresivní atmosféra, která celé nahrávce dodává zvláštní hloubku. V jednom momentu to připomene staré ORCHID, jindy špinavější polohy MAGRUDERGRIND, ale stejně rychle se kapela utrhne do vlastního světa, kde žánrové škatulky přestávají dávat smysl. Právě tahle schopnost neustále uhýbat z nastavené trajektorie je jedním z nejsilnějších aspektů desky.

Zásadní je i tempo, jakým MANTRA funguje. Celých deset minut působí jako jeden dlouhý sprint, ve kterém si posluchač sotva stihne uvědomit jednotlivé motivy, než jsou nahrazeny další vlnou agrese. Přitom nejde o bezhlavé drcení. I v téhle extrémní rychlosti má materiál jasnou vnitřní logiku. Skladby jako „Denial Defensive“ nebo „Practice of Perishing“ dokážou během minuty vybudovat napětí, gradovat a zase zmizet, aniž by působily nedokončeně.

Produkce tu hraje nenápadnou, ale důležitou roli. Zvuk je dostatečně syrový, aby zachoval autenticitu a špínu, ale zároveň dost čitelný na to, aby se jednotlivé vrstvy neslily v nečitelný hluk. To se týká i basy, která má funkční měkký pulzující spodek, tučný ve spodních frekvencích, a to já moc rád. Nahrávka tak nepůsobí jako náhodný bordel, ale jako přesně dávkovaná porce násilí. MANTRA není deska, kterou si pustíte „na pohodu“. Je to intenzivní, nepříjemná a místy až vyčerpávající zkušenost, která ale zároveň ukazuje, jak daleko se dá posunout extrémní hudba, aniž by přišla o smysl. Některým prostě stačí deset minut na to, co by jiní odvyprávěli za hodinu.