Na Supergirl jsem šel s tím, že tomu filmu budu hodně odpouštět. Nečekal jsem precizní komiksovou adaptaci ani druhého Supermana, spíš jsem doufal ve špinavou, mírně ujetou vesmírnou jízdu s hrdinkou, která si svoje trauma řeší úplně po svém. Ideálně někde v zapadlém koutě galaxie u baru, kde se konečně může opít, protože na Zemi to prostě nejde kvůli jejím superschopnostem. K tomu nějaké výrazné vedlejší postavy, pár hlášek, trochu cyberpunku a akce, která bude mít šťávu. A první třetina filmu vlastně přesně tohle slibuje. Stylově to působí jako podivná směs zaprášených Hvězdných válek, Stopařova průvodce po Galaxii, Borderlands a lehce ulítlého sci-fi humoru. Prostě story o špinavých světech a sebedestruktivní hrdince, co chlastá, bleje a mlátí lidi i emzáky v duchu postapokalyptické estetiky. V tu chvíli stačí přepnout mozek do nouzového režimu a nechat se vézt.

Jenže právě tady začíná problém. Film je totiž tak strašně nekonzistentní, že přestane fungovat i ten nouzový režim. To, co zprvu vypadá jako stylový chaos, se postupně rozpadne v úplně obyčejný scenáristický bordel. Příběh nedrží pohromadě, motivace postav kulhají a některé konflikty působí až nechtěně banálně. Bez spoilerů se dá říct, že hlavní problém filmu by v daném univerzu šel vyřešit poměrně jednoduše, když víte že tu někde je žluté slunce, co vyřeší všechny neduhy.

Milly Alcock jako Supergirl je přitom přesně ten typ castingové trefy, kterou tenhle film nutně potřeboval. A právě její výkon patří k tomu nejlepšímu, co film nabízí. Když je Kara totálně na dně, potácí se mezi planetami, pije první poslední a působí jako rozbitá existence, která se snaží utopit vlastní minulost v chlastu, funguje to. Má to charisma, má to špínu, má to nějakou autenticitu. Taková ženská variance Wolverina na začátku X-MEN ságy. Problém přichází ve chvíli, kdy film začne její postavu tlačit do moralizujících poloh. Najednou tu máme hrdinku, která sama jedná chaoticky a ne zrovna hrdinsky, ale zároveň pronáší vážné, téměř mentorské řeči o správných rozhodnutích. Tenhle rozpor nefunguje a působí spíš nechtěně komicky než jako promyšlený charakterový oblouk mířící na nejasnou identitu postavy a její vnitřní nevyrovnanost.

Akční stránka filmu pak jen podtrhuje celkovou rozpačitost. I když se film snaží o velké momenty, často působí nepřehledně a bez výraznější choreografie nebo nápadu. Chybí tomu „cool faktor“, který by podobný typ sci-fi komiksovky měl mít automaticky. Některé designy, monstra nebo kulisy sice naznačují kreativní ambice, ale ve výsledku to většinou vyšumí do prázdna. Film si půjčuje prvky z jiných děl, ale nedokáže z nich vytvořit vlastní identitu. Výsledkem je pocit, že sledujete něco, co už jste viděli jinde, jen v méně výrazné podobě.

Samostatnou kapitolou je práce s mytologií Kryptonu a celkovým pozadím hlavní hrdinky. To, jak film vysvětluje její minulost nebo osud její rodiny, působí až překvapivě odbytě a místy nedává smysl. Místo silného emocionálního základu, na kterém by se dala stavět její motivace, přichází spíš zmatená expozice, která nechává víc otázek než odpovědí. Tohle je přitom aspekt, který mohl film zásadně pozvednout, ale místo toho zůstává nevyužitý.

Velkým zklamáním je i Lobo v podání Jasona Momoy. Postava, která měla být výraznou protiváhou a zároveň zábavným prvkem, tady působí překvapivě nevýrazně. Film se evidentně snaží balancovat mezi vážným tónem a lehce ulítlou nadsázkou, ale právě podobné postavy ten balanc spíš narušují. Výsledkem je, že Lobo nepůsobí ani jako hrozba, ani jako skutečně cool element, ale spíš jako nevyužitý potenciál. Hlavní záporák Krem je další z řady promarněných příležitostí. Film se ho snaží stylizovat jako brutální, nevyzpytatelnou hrozbu, ale ve výsledku působí spíš jako generický člen z bandy Immortal Joea. Charakterově je to prázdná skořápka bez momentu, který by ho divákovi skutečně prodal. V kombinaci se slabě vystavěným konfliktem pak Krem nepůsobí jako hybatel děje, ale spíš jako nutná rekvizita, kolem které se něco děje jen proto, že se dít musí.

Z hlediska tvůrců přitom všechno na papíře vypadalo víc než slibně. Celý projekt vzniká pod dohledem Jamese Gunna, který dnes stojí v čele nového DC univerza. A právě tady se dostáváme k jedné z největších ironií celého filmu. Gunn je tvůrce, který opakovaně dokázal, že umí míchat cynismus, humor, emoce i akci do funkčního celku. Strážci vesmíru jsou toho nejlepším důkazem. Supergirl se o tenhle mix evidentně pokouší také, jenže místo sebevědomé jízdy dostáváme roztříštěný slepenec, který nikdy nenajde správný tón. Zklamání je o to větší, že přesně tenhle typ materiálu by měl být Gunnovi ušitý na míru, a přesto výsledek působí, jako by chyběla jasná vize a pevná ruka. Hudba pak přesně zapadá do současného trendu „needle drop“ soundtracků, které mají dodat scénám energii a charakter, jenže tady fungují spíš jako berlička než jako organická součást vyprávění.

Na tom všem je ale nejvíc frustrující jedna věc. Ten film mohl fungovat i bez silného příběhu. Stačilo by, aby měl jasnou identitu, konzistentní styl a vizuální drive. Příklady jako Šílený Max: Zběsilá cesta ukazují, že i jednoduchý koncept může být strhující, pokud ví, čím chce být. Supergirl ale tuhle jistotu nemá. Ve výsledku tak působí jako film, který má zajímavý základ, silnou hlavní herečku a několik dobrých nápadů, ale nedokáže je poskládat do funkčního celku.