Jakmile meteoroložka Margaret Fairchild pohlédne do kamery a nadechne se k předání nejdůležitější zprávy svého života, má nás film v hrsti. Steven Spielberg si přeje světový mír. Chce, abychom si více naslouchali, odložili sváry a jako lidstvo se zase trochu sblížili. Jsou to ušlechtilé, možná naivitou zavánějící tužby, které z jeho očekávané sci-fi novinky Den odhalení (2026) doslova odkapávají. Ať už nám Spielberg pod nos servíruje famózně nasnímané akční sekvence nebo emočně vypjaté momenty, jež dráždí slzné kanálky s razancí čerstvě nakrájené cibule, nezavírá dveře ani před humanitou a složitými existenciálními otázkami. Téměř osmdesátiletý režijní veterán tak činí s elegancí sobě vlastní, jelikož i přes závažnost témat nezapomíná na čistokrevnou popcornovou zábavu určenou masám. Pravda. Film se možná až příliš upíná k prachem zanesené minulosti, rozmáchlý scénář zakopává v dílčích detailech o překotnou snahu vysvětlit vše za každou cenu a některé logické lapsy pokoušejí limity divácké tolerance. Pod tím vším je ale stále cítit hravá duše chlapce z arizonského předměstí, který stojí na dvoře před rodinným domkem a se zatajeným dechem pozoruje hvězdami posetou noční oblohu.

Stejně jako se zasloužilí hudebníci navracejí k původnímu zvuku, oprašují spisovatelé důchodového věku své ikonické postavy a vystavují jejich kůži nástrahám současného světa. I slavní filmařští giganti v poslední fázi svých obdivuhodných kariérních tras mají tendence sahat po žánrech, které je v začátcích definovaly. Steven Spielberg do kategorie slavných, neřkuli legendárních filmařů bezesporu patří a jistě se shodneme i na tom, že sci-fi mělo nemalý podíl na modelaci jeho režijního řemesla. V průběhu let se k němu vrátil několikrát. A.I. Umělá inteligence (2001) nám předestřela melancholickou pohádku o osamělosti a lidské potřebě být milován, kdežto následující Minority Report (2002) byl v jádru neonoirovou detektivkou zabalenou do oslnivého hi-tech kabátku. Válka světů (2005) naproti tomu aktualizovala původní zdrojový materiál pro potřeby současného publika. Nejnovější počin Den odhalení se vlastně pokouší o to samé s jedním zásadním rozdílem. Zdrojovým materiálem není dílo nějakého slavného literárního velikána, ale Spielberg sám. Jde o návrat nejen k žánru sci-fi, ale o očividné opakování narativních postupů, které režisér používal ve druhé polovině 70. a na začátku 80. let. Otázkou je, zdali sázka na nostalgii dokáže obstát i nyní v roce 2026.

Zápletka filmu Den odhalení se začne odvíjet znenadání bez jakéhokoliv kontextu. Daniel Kellner (Josh O'Connor), expert na kybernetickou bezpečnost, prchá společně se svou přítelkyní Jane (Eve Hewson) před lidmi ze záhadné společnosti WARDEX. Té šéfuje Noah Scanlon (poněkud ležérní Colin Firth), který chce nazpět to, co mu bylo zcizeno - archivní video důkazy o existenci mimozemského života. Kellner je přesvědčen, že lidstvo si zaslouží znát pravdu. Scanlon se naopak obává řetězové reakce, která by už tak destabilizovaný svět uvrhla do ještě většího chaosu. Druhou větev příběhu zastupuje Margaret Fairchild (vynikající Emily Blunt), meteoroložka z Kansas City, která po zvláštním, takřka spirituálním setkání s opeřencem Kardinálem červeným začne hovořit cizími jazyky a vykazovat celou řadu dalších těžko uvěřitelných schopností. Je zřejmé, že Margaret a Kellner jsou nějakým způsobem propojení, což si dobře uvědomuje i Hugo Wakefield (Colman Domingo), odpadlík z WARDEXu a rovněž další horlivý zastánce pravdy. V jeho zájmu je dostat obě pronásledované postavy k sobě a s jejich pomocí vrhnout světlo na letité státní tajemství, střežené tajnými službami. Začíná dlouhá hra na kočku a myš, po jejímž skončení by mělo dojít na zodpovězení zásadní otázky. Jak by asi svět reagoval na nezpochybnitelný důkaz o tom, že ve vesmíru nejsme sami?

Steven Spielberg za režijním kniplem, hvězdný kameraman Janusz Kamiński, nesmrtelný (doslova) skladatel John Williams a scenárista David Koepp. Liga výjimečných, chce se s nadsázkou říct. Lidé na svých místech zocelení bezpočtem zkušeností. Očekávání byla veliká a jejich naplnění se bude striktně odvíjet od vaší ochoty přistoupit na hru, jejíž pravidla režisér napsal před dobrými čtyřmi dekádami. Den odhalení je film definovaný staromilským způsobem vyprávění, v němž naděje a lidství zajímají režiséra daleko více, než přímá konfrontace světa s malými zelenými mužíčky. Žádné dějové veletoče či snaha o žánrovou revoluci. Těžištěm vyprávění je skupina civilně působících postav s ušlechtilým poselstvím, pronásledovaná systémovými lovci. Spielbergovo oblíbené téma, které opět roztáčí ve filmu, kde se zábava a klukovská hravost mísí se smrtelnou dávkou vážnosti.

Emily Blunt film bez přehánění táhne na svých bedrech. Její meteoroložka Margaret je vtipná, empatická, energií oplývající postava, strhávající na sebe pozornost snad v každém záběru. Když má na lokální televizní stanici odmoderovat předpověď počasí - jediný pozitivní bod zpravodajství uprostřed varovných zpráv o geopolitickém napětí - a začne znenadání hovořit zvláštní řečí, jsme okamžitě zaháčkováni. Jde o špičku ledovce nově nabytých mentálních schopností, které automaticky přitahují pozornost a bažení po odpovědích. Jak je možné, že Margaret znenadání ovládá cizí jazyky, jakým způsobem dokáže lidem číst myšlenky a jak do toho všeho zapadá setkání s malým červeným ptáčkem? Úzkostlivý držitel důkazů Daniel Kellner je zajímavý zaťatostí, nezlomným odhodláním otevřít světu oči, i když je permanentně pronásledován agenty a nucen obhajovat svůj záměr před nejbližšími. Ne každý je přesvědčen o tom, že tak zásadní odhalení bude mít pozitivní dopad na civilizaci. Právě ve střetech nad nosnými tématy se Spielberg tak rád přehrabuje. V tklivých gestech smíření a hledání spojnic tam, kde si dvě strany vzájemně odporují.

Potíž tentokrát je, že režisérův autorský námět patrně obsahoval nemalé množství styčných bodů, které Koepp nedokázal, nebo lépe řečeno neměl šanci rozpracovat v potřebné hloubce. Tím pádem se poměrně často klouže po povrchu a zjednodušuje. Svět obklopující postavy je jen letmo načrtnutý, včetně varovných vykřičníků na televizních obrazovkách, ze kterých se ozývají úsečné zprávy o hrozbě jaderného konfliktu. Chybí mi důkladnější prokreslení společnosti WARDEX a její napojení na vládu. Dále tu máme mocné mimozemské artefakty, jejichž využití se záhadně mění podle toho, kdo je zrovna drží v ruce, tudíž nikdy tak úplně nevíme, na jakém principu vlastně fungují. Je zde také mělce nastíněný konflikt mezi náboženstvím a vírou v existenci mimozemského života, který jedna z vedlejších postav vyřeší šalamounskou větou: „Bůh stvořil celý vesmír, čili miluje stejnou měrou všechny bytosti bez rozdílu.“ Motivace hlavního padoucha s tváří Colina Firtha mi nepřijde dostatečně rozvinutá. Vlastně se dá celkově říci, že kladné postavy jsou výraznější než genericky zaměnitelní oponenti (sorry, Coline). Zdejší záporáci sice mají zastupovat tradiční element napětí, ale svou neschopností a talentem nechat se kdykoliv obelstít civilisty bez profesionálního výcviku klesají na úroveň Stormtrooperů jezdících v pěkných černých autech.

Akční scény - pokud na ně ve vzácných případech dojde - jsou úžasně nasnímané. Disponují neutuchajícím kinetickým nábojem, pracují s prostorem a díky přehlednosti zaštítěné chirurgicky přesným střihem, divák nikdy neztrácí orientaci v terénu. Janusz Kamiński je opravdový virtuóz a pozorovat jeho práci na velkém plátně má opojný účinek. Každá větší sekvence je rozfázovaná do několika navazujících oddílů, které v symbiotickém spojení dokáží udělat i z relativně komorní automobilové honičky zážitek. Dokonce prosté výměny dialogů dvou postav v uzavřené místnosti jsou vlivem neustálého pohybu objektivu dynamické. I proto je věčná škoda, že dechberoucí kamerové jízdy musejí nezřídka snímat logiku popírající výjevy. Hrdina se kolem dvacítky ozbrojených agentů proplíží podél ohrady ztlučené ze dvou prken a ještě pohodlně ukradne vůz. Postavy schované za kamenem pozorují skrumáž pátrajících nepřátel ze vzdálenosti tří metrů místo toho, aby se ihned stáhli do bezpečí. Šik policistů obklíčí motel ze tří stran, ale nikoho nenapadne hlídat zadní část objektu. Takových momentů film nenabízí zrovna málo, tudíž zůstává otázkou, do jaké míry nad nimi budete přivírat oči. Jde o takový ten archaický pohled na odlehčené dobrodružné rošťáctví, kde si realismus bere oddechový čas.

To je popravdě jeden z nejvýraznějších atributů Dne odhalení. Příběh odehrávající se v kulisách současného světa, který ale duchem zůstal poletovat někde v 80. letech, kdy jsme podobné prohřešky velkoryse tolerovali. Doba se však pohnula o parník kupředu a to, co fungovalo tehdy, dnes působí přinejmenším zvláštně. Jako příklad lze uvést nakládání s podstatou centrální zápletky. Zveřejnění důkazů o existenci mimozemšťanů mohli hrdinové klidně vyřešit na deset různých způsobů. Napadá mě třeba počítač, sociální sítě, zpravodajské servery nebo jiné sdělovací prostředky. Místo toho se musí složitě manévrovat a tlačit těžkou káru až k branám finále, které se diametrálně liší od zbytku filmu. Mysteriózní hra s náznaky rázem zmizí a prostor opanuje explicitní vysvětlování, v němž divák dostane vše na stříbrném podnose. Je mi jasné, že naivitou a sentimentem zalitá poslední půlhodina bude pro mnohé velmi kontroverzní, ale na tomto místě musím pro změnu kopat za spokojenou stranu. I přes mé dosavadní výtky a cestu, která k poslednímu dějství vede, mě totiž režisér takříkajíc dostal. Stále zůstává tím zručným mistrem emoční manipulace, pro kterého není problém opít rohlíkem davy, včetně takového citlivky, jakým jsem já.

V éře filmu Blízká setkání třetího druhu (1977) doznívaly v USA dopady války ve Vietnamu. Strach z eskalace studené války a nedůvěra ve státní aparát zažehnutá aférou Watergate zasévaly do veřejnosti paranoiu. Tyto obavy z věcí neznámých přejímal Hollywood již od 50. let, což se projevovalo mimo jiné tím, že mimozemšťané se v drtivé většině stávali nepřehlédnutelným emblémem hrozby. Hvězdní návštěvníci demolovali velkoměsta, vyhlazovali nás, asimilovali a strašili z bezpečné vzdálenosti stříbrného plátna. Pak přišel Spielberg a použil mimozemšťany jako mírovou zástavu. Jako možnost sblížení a dialogu prostřednictvím něčeho tak vznešeného a univerzálního jako je hudba. Den odhalení pokračuje v tomto trendu, přičemž zdrojem reflexe se opět stává chatrná kondice současného světa. Vypjaté tření světových mocností a neochota vzájemné komunikace jsou pomyslnými ohnisky požáru, na které dopadají kapky naděje v podobě fantastické pravdy, jež by teoreticky mohla vyvolat hromadné sjednocení.

Steven Spielberg v důsledku používá konspirační teorii o utajované existenci UFO jako amplion k přitáhnutí pozornosti: „Zastavte se prosím, odložte nepřátelství i domnělé rozdíly stranou a zkuste chvilku naslouchat.“ Je to klišé? Asi ano, ale jen málokdo umí archetypální vzorce ovládat s takovým mistrovstvím jako Spielberg. Finále v mých očích dokázalo spláchnout pachuť všech předešlých nedodělků včetně povinných záběrů na kruhy v obilí a ošklivě generovaná CGI zvířátka. Zahraniční zkazky o nejlepším filmu Spielberga za posledních dvacet let jsou samozřejmě přehnané. Za ještě absurdnější považuji jedovaté soudy označující film nálepkou totálního odpadu. Den odhalení má dozajista své problémy, pořád se však může opřít o bezchybné hollywoodské řemeslo, produkční suverenitu, výraznou hlavní hrdinku a vypravěčství, ze kterého místy sice čouhají vousy, ale rovněž zkušenost a pevná ruka. V tomto ohledu musím žasnout i nad ochotou dvorního pana skladatele otevřít dřevěné víko, došourat se k pultíku a vypotit ze sebe nový kus hudby. V požehnaném věku, kdy běžní smrtelníci neudrží ani moč, Williams sebevědomě třímá taktovku a řídí celý orchestr. Nějaký ten zapamatovatelný motiv mi tu sice schází, ale jako doprovod k letnímu blockbusteru je hudba plně funkční. Klobouček.

Propagační materiály naznačují, že Den odhalení má být společně s filmy Blízká setkání třetího druhu a E.T. - Mimozemšťan (1982) pomyslným uzavřením volně provázané trilogie. Marně jsem si nad tímto prohlášením lámal hlavu a považoval jej za součást marketingové kampaně. Proč zrovna tyhle tři filmy a v čem tkví ta údajná pospolitost? S odstupem několika dní mi ta představa nezní až tak cize. Každý z těchto filmů vznikal v nejistých časech, přinášel mírová poselství a nezneužíval mimozemské tvory v rovině hrozby. Naopak. Setkání s cizími formami života v nás mělo vyvolat kolektivní pocit, že jsme součástí něčeho mnohem většího. Něčeho, co dalece přesahuje nezodpovědné chřestění zbraní, apatii a hádky kvůli nějakým procentům. Je to roztomilá představa, která však do současné cynismem prolezlé kinematografie vnáší pohlazení. Už kvůli tomu si nový snímek největšího vypravěče Hollywoodu svou šanci zaslouží.