Není tomu zas tak dávno, kdy byli KHEMMIS považování za mladou naději, která má vzkřísit ducha starého dobrého (doom) metalu a která provede sebe i své posluchače do žhavé přítomnosti dvacátého prvního století. Není tomu, věru, dávno, a přesto jako by od časů alba „Hunted“ z roku 2016 uplynuly rovnou celé věky. Současná situace na scéně už nedělá z této kapely z amerického Denveru až natolik zářivou kometu. Konkurence jí zkrátka vyrostla vskutku masivní, a i když metalová muzika není žádná tvrdá soutěž hudebních družstev, rozhodně se tato čtveřice musela v letošním roce činit dostatečně na to, aby si v pestrém soukolí retro-metalových kapel udržela přinejmenším slušnou relevanci a renomé. 

KHEMMIS patří z hlediska edičních prodlev mezi jednotlivými nahrávkami spíše k uvážlivějším hudebním tělesům. Na svá alba příliš nespěchají a s postupujícím časem se intervaly mezi řadovými deskami pozvolna prodlužují. Na tu letošní jsme si počkali 5 let, což z hlediska dynamiky metalové scény posledních let není zrovna krátká doba, ale s tímto si Američané příliš těžkou hlavu nedělají. Vždyť z tvůrčího hlediska pro své věrné posluchače zas tolik změn nenachystali. Skupina má už více než celou dekádu o svém směřování jasno a pakliže se shlédla v muzice, jež je variací tradičního doom metalu, nemusí ani příliš panikařit na pomyslným ujíždějícím vlakem.

Tradiční kapely to mají na jednu stranu strašně jednoduché, protože nejsou vázány na aktuální trendy. Na druhou stranu lze dá s úspěchem prohlásit, že i cokoliv vonícího retrem je v současném metalu také tak trochu trendem se svými pravidly a zákonitostmi. V aktuálním tvůrčím rozpoložení do tohoto světa coloradská čtveřice stále zapadá více než dobře. Onen svěží duch, kterými sálaly jejich první nahrávky, zde stále zanechává dostatek zbytkových stop, byť už samozřejmě zde nefunguje ten spirit něčeho nového a neokoukaného. Když se však plně soustředíme na hudební náplň letošního bezejmenného alba, stále najdeme dostatek argumentů do debaty na téma, proč hrát historizující metal ještě i v roce 2026.

Skupina se nadále a neochvějně opírá o instituci s názvem kytarový riff. Hutný kytarový sound s tahem od spodních pater dokonale splňuje představy o tradičním doom metalu. Tyto KHEMMIS navíc dokážou obohatit o silné nosné linky s dostačující úrovní dynamiky. Dominantní střední tempa zde často doplňují rychlejší pasáže a ostřejší nájezdy. Jako typický příklad velmi dobře poslouží hned úvodní kus „Invocation of The Dreamer“, která i přes výraznou inklinaci k rytmickým změnám nepřestává být především doomovou skladbou. Vokálně pestře provedenou, kde se hezky prostřídá hned několik extrémních poloh, aby vše jistily zpěvné linky Phila Pendergasta. U takto žánrově pojatých desek možná více než kde jinde platí, že úvodní flák musí okamžitě zaujmout a vtáhnout do děje. Tuto disciplínu mají KHEMMIS zvládnutou až na profesorské úrovni. Přesto v tom však kromě nezbytné rutiny je stále i dostatek vášně a onoho pověstného srdíčka.

Tempo a spád nepolevují ani v dalším průběhu. Skupina úspěšně drží úroveň napětí a atmosféru víceméně na konstantní úrovni po celou hrací dobu. Šťavnaté kytarové riffy drží pevně opratě jednotlivých skladeb a četná kytarová sóla pak ještě vylepšují výsledný dojem. Velmi dobře funguje i vokální dvojice Phil Pendergast – Ben Hutcherson, kde jsou role rozděleny mezi dominantní čisté zpěvné linky a škálu „metalovějších“ poloh zahrnujících i čistokrevný growling. Nic originálního pod sluncem, ale v podání KHEMMIS to jednotlivým skladbám výrazně přidává na jejich dynamice a pestrosti. K té si skupina vypomáhá i několika odlehčenějšími momenty, kdy na (většinou krátký) čas utichnou hřmící elektrické kytary a přenechá prostor své akustické sestře („Grief’s Reverie).

ČTĚTE TAKÉ

KHEMMIS - Desolation

Už když jsem si vychutnával vynikající předchozí album „Hunted“ z roku 2016, nevěděl jsem se rozhodnout, jestli mám tu čest s výbornými apoštoly časů v hudbě ne zas tak dávno minulých anebo jsou američtí KHEMMIS jedním z proudů metalové moderny, plně respektující své kořeny. Nedokázal jsem si uspokojivě odpovědět a popravdě mi to příliš nevyjasní ani jejich letošní, v pořadí již třetí album. „Desolation“ na svého staršího brášku plynule navazuje a viděno kritickým pohledem...

KHEMMIS - Desolation

Už když jsem si vychutnával vynikající předchozí album „Hunted“ z roku 2016, nevěděl jsem se rozhodnout, jestli mám tu čest s výbornými apoštoly časů v hudbě ne zas tak dávno minulých anebo jsou američtí KHEMMIS jedním z proudů metalové moderny...

Už v minulosti mě na této kapele bavila přirozenost, s jakou dokázala do své tvorby implementovat i heavymetalové prvky. Toto propojení roste do krásy ve skladbě „Beneath The Scythe“, která je v podstatě těžce kovovým kvapíkem, aby se pak v rozmáchlém refrénu KHEMMIS „rozpomněli“, že vlastně hrají klasický doom metal. Má to šťávu, má to nápad a poslouchá se to moc dobře. Moc dobře se ale poslouchá celé jejich v pořadí páté album. Skupina na něm opět doluje kvalitní nápady ze zdánlivě vytěženého hudebního dolu. Vše navíc podpoří výbornou instrumentací, včetně pestrých vokálů a příjemnou produkcí. Můžeme vést debaty o tom, že moment překvapení už tomu chybí. Abych ale řekl pravdu, tak mě osobně příjemně překvapilo už jen to, jak to pořád dokáže tak moc dobře fungovat.