Vypadá to, že letošní předčasné léto patří mladým autorům a jejich hororovým zářezům, které v kinech spolehlivě válcují služebně starší i zasloužilejší kolegy. Řeč je pochopitelně o trojici BACKROOMS, POSSESSION a HOKUM. Skoro to působí jako malý filmařský převrat, kdy sotva dvacetiletí tvůrci s kariérou vystavěnou na YouTube a rozpočty, které by v Hollywoodu sotva stačily na catering, dokážou natočit filmy, k nimž by se velká studia dostala jen stěží a spíše až jako k pozdní odměně za několik rutinních zakázek, které by vytvořily dostatečný finanční polštář pro podobné experimenty. Pravděpodobně jsme svědky nového trendu. Nové tváře jsou díky digitálním technologiím relativně soběstačné, na základě předchozích krátkometrážních projektů získávají důvěru nezávislých studií a zároveň jim dorůstá publikum odkojené internetovou kulturou, influencery a creepypastami. To představuje svébytnou cílovou skupinu, která do kin ochotně zamíří a své mladé oblíbence ráda podpoří. Po fenomenálním úspěchu TALK TO ME a BRING HER BACK se ostatně není čemu divit.

Filmu BACKROOMS předcházel stejnojmenný internetový fenomén, který vznikl v roce 2019 jako jednoduchá creepypasta – krátký text a obrázek prázdných kancelářských prostor, jež se postupně staly symbolem osamělosti a narušené reality. Kolem této nenápadné myšlenky časem vyrostla rozsáhlá internetová mytologie, kterou výrazně popularizovala série krátkých filmů mladého tvůrce Kanea Parsonse. Právě jeho pojetí nakonec zaujalo studio A24 a vedlo ke vzniku celovečerního filmu. To, co začalo jako nenápadná internetová legenda, se tak během několika let proměnilo v jeden z nejvýraznějších hororových fenoménů současnosti. Aktuální film tedy není nahodilou hříčkou osudu ani šťastnou náhodou, ale poměrně dlouho budovaným vyústěním a tudíž relativně bezpečnou sázkou na jistotu. Paradoxní je, že do látky, kterou v minulosti kultivovali především svébytní autoři a jejichž filmy bývaly určeny spíše hledačům a zasvěceným divákům než široké veřejnosti, se pouští právě nováček. Podle všeho tak současný Hollywood zažívá určité zemětřesení starých pořádků, neboť tradiční cesta vzhůru korporátním žebříčkem obvykle zahrnuje spíše žmoulání čepice, vaření kávy a stovky konkurzů, které nikam nevedou.

BACKROOMS vyprávějí příběh neúspěšného architekta, který se živí prodejem nábytku a při zkoumání podivně vysokých účtů za elektřinu narazí na zvláštní prostory připomínající samostatnou dimenzi s vlastními pravidly. Všechno je zde zatraceně povědomé, a přitom lehce pokřivené. Začíná fascinující objevování míst, která připomínají vybydlené korporátní open-spacy, dnes použitelné snad už jen jako sklady – vše zažloutlé, zastaralé, opuštěné, ale svým způsobem podmanivé, zkrátka ráj moderního urbexera. S postupem času však místo začíná vykazovat známky nelogičnosti a architektura se stále více vymyká běžně zažitým představám. Přibývají znepokojivé zvuky a nepříjemný pocit, že tam člověk není sám. Druhou dějovou linku představuje psycholožka, která se vydává hledat svého klienta, jenž se několik dní neukázal na terapii a při posledním sezení se jí o těchto podivných prostorách svěřil. To, co objeví v Backrooms, je stejně děsivé jako interpretačně neuchopitelné. Začíná boj o vlastní život i o pochopení toho, co se zde vlastně odehrává.

Pokud je něco, v čem BACKROOMS dosahují výjimečných kvalit, pak je to práce s atmosférou. Parsons pracuje s prostorem způsobem, který dnes není příliš běžný. Nekonečné chodby, prázdné kanceláře, podivné přechody mezi místnostmi a ticho přerušované monotónním bzučením zářivek vytvářejí pocit dezorientace, jenž připomíná spíše sen nebo vzpomínku než klasický filmový svět. Místy se zdá, jako by se samotný prostor stal hlavním hrdinou filmu a lidé v něm byli pouze vetřelci. Není divu, že řada kritiků během projekce vzpomínala na Davida Lynche, Tarkovského či japonský existenciální horor. Ze současníků se nabízí i ozvěny Jordana Peela, Ariho Astera nebo Yorgose Lanthimose. Backrooms totiž nepracují se strachem tradičním způsobem. Nesnaží se diváka každých deset minut polekat nebo mu předhazovat další a další monstra. Hrůza zde vyrůstá z nejistoty a z neustálého pocitu, že realita kolem postav nedává smysl. Že svět není pokažený nějakou konkrétní silou, ale že se rozpadá samotná jeho podstata.

Právě zde se však skrývá i největší problém filmu. Parsons je bezpochyby mimořádný vizuální talent, ale v oblasti klasického vyprávění zatím nedosahuje stejné suverenity. Zatímco samotné Backrooms fascinují téměř v každé scéně, lidský příběh kolem nich občas působí spíše jako nutnost než jako rovnocenná součást celku. Některé postavy zůstávají spíše nositeli děje než skutečnými osobnostmi a chvílemi vzniká dojem, že film nejvíce ožívá právě tehdy, když se lidé z obrazu vytratí a prostor znovu převezme vládu. K tomu se přidávají některé vztahové linky, které zůstávají nedotažené a pro výsledný tvar filmu jsou spíše přítěží. Jenže možná právě v tom spočívá zvláštnost celého projektu. Backrooms totiž nejsou filmem o postavách v tradičním slova smyslu. Jsou filmem o místech, o vzpomínkách a o podivném pocitu, který člověka přepadne v prázdné hotelové chodbě nebo opuštěném obchodním centru. O dojmu, že něco, co důvěrně známe, se náhle stalo cizím. Parsons dokáže tento pocit zachytit s přesností, která je na celovečerní debut až zarážející.

Stejně tak je obdivuhodné, s jakou jistotou odmítá vysvětlovat více, než je nezbytně nutné. V době, kdy se většina podobných filmů dříve či později uchyluje k vysvětlování pravidel světa a původu jednotlivých hrozeb, Backrooms naopak zůstávají věrné tajemství. Mnohé otázky zůstávají nezodpovězené a některé motivy jsou pouze naznačeny. Pro část publika to bude zdroj frustrace, pro jiné důvod, proč se jim film bude vracet v myšlenkách ještě dlouho po skončení. Největším překvapením nakonec možná není úspěch filmu ani skutečnost, že vznikl z internetové legendy, ale režijní sebevědomí Kanea Parsonse. Ve věku, kdy většina filmařů teprve hledá svůj styl, přichází autor, který už nyní působí, jako by přesně věděl, co chce dělat a jak toho dosáhnout. Ne všechny jeho ambice jsou dotaženy do konce a ne všechny části filmu fungují stejně přesvědčivě, ale podobné nedostatky se u debutu odpouštějí snadno. Velkým plusem je i výborný dobový soundtrack, který se stává jednou z opěrných nohou celého filmu.

BACKROOMS nejsou jen dalším hororem. Jsou důkazem, že nová generace tvůrců vyrůstajících na internetu, videohrách a amatérských digitálních nástrojích už dávno nemusí Hollywood napodobovat. Může si vytvořit vlastní jazyk. A pokud jsou Backrooms první větou tohoto jazyka, pak se vyplatí velmi pozorně sledovat, co Kane Parsons řekne příště.