Když jsem zase po roce na skok vstoupil do plzeňského lochotínského amfiteátru, abych tam pod hlavičkou Metalfestu shlédl vystoupení pátečních hvězd ANTHRAX a ACCEPT, a začal vnímat, jak to tam letos vypadá, po chvíli pozorování se mi vybavil dva roky starý název jednoho ze zdejších reportů z Wacken Open Air „Festival starých tučných ujkov“. Jak stárnou všechny ty metalisty oblíbené kapely (a jaký lepší důkaz chcete, než oslavu padesátin (!) zmíněné německé legendy?), stárne zkrátka přirozeně i jejich publikum a je to na něm stále víc vidět. Začínají převládat kategorie 50+, nebál bych se kolikrát říct i 60+, a mezi nimi velká spousta, jak to říct a „nebodyšejmovat“, tlustých a obézních, případně také (a to už v menších počtech) o berlích či rovnou na invalidním vozíčku. Což asi úplně nezapadá do obrázku o ideálním publiku metalového festivalu, ale co s tím, že, když čas prostě nezastavíte. A nezmění na tom pochopitelně nic ani to, že zrovna v plzeňském amfiteátru je rok od roku slyšitelně přítomno víc a víc německých fanoušků, protože ti jsou na tom pochopitelně věkem i fyzicky podobně. No, nemládne nám ten metal, no.

A pokud se ptáte, jestli pro nalákání mladších věkových kategorií konkrétně plzeňští pořadatelé něco dělají, odpověď bude spíš záporná. Pominu-li nabídku vystupujících kapel (jež je stejně z drtivé většiny jen aktuálně vybranou sestavou tradičních jmen kolujících pravidelně festivalovými soupiskami tam a zpět, na něž zrovna vyšla plzeňská řada, čímž pádem mnoho nových fanouškovských tváří asi neosloví), zbývá už jen velmi málo, co by mohlo mládež pohnout k víkendu strávenému uprostřed metalového kotle. Dobré pití, dobré jídlo, přátelské ceny a možnost naplánovat si ten víkend vysloveně podle svého. Ale, počkat…

Tady tomu pořadatelé nejen, že nejdou naproti, oni tomu jdou přímo po krku. Jednodenní lístek vás vyjde na cca dvě třetiny ceny celovíkendového lístku, což je vzkaz jasný – buď tu s námi radši celý víkend, protože tak nám tady jistě utratíš mnohem víc. A kdybys snad měl myšlenky na to, že leccos chutnějšího, lepšího nebo levnějšího se dá pořídit i mimo amfiteátr, taky ti to znepříjemníme, neboj. Tady mám na mysli fakt, že zatímco v minulosti (pokud mě tedy paměť neklame, což už je taky vzhledem k mému dlouhověkému fanouškovství možné) šlo opustit areál i horním vchodem od sídliště Vinice, teď už to nešlo, neb jmenovaný vchod/východ zmizel a zůstal jen jediný tradiční ve směru od zoologické zahrady, široký pro vcházení, uzoučký pro vycházení. A když to zjistíte poté, co projdete celým amfiteátrem napříč v domnění, že nahoře vás to vypustí, ale ono ne, je jisté, že za a) se pekelně rozčílíte, ale hlavně za b) už si sakra rozmyslíte, jestli máte vůbec chuť jít ještě někam jinam mimo amfiteátr.     

No a dobré pití, jídlo a přátelské ceny? Hledal jsem, přiznávám, povrchně, ale jsem si celkem jistý, že kdybych něco takového viděl, utkvělo by mi to v paměti. Pro příklad opět není nutno chodit daleko – těsně před vchodem bylo dříve možno si vybrat ze solidní nabídky piv, která zahrnovala i řemeslná piva jedné místní plzeňské značky. Dnes už tomu bohužel tak není a na místě si prostě musíte vystačit s produktem jednoho pivního giganta, ať na něj máte chuť nebo ne. A ruku na srdce, tohle prostě není ideální řešení, spíš právě pořadatelsky velmi, velmi vypočítavé. 

Ještěže dvě vzpomínané hvězdy pátečního večera nenechaly se svým výkonem nikoho na pochybách o tom, zda jsou skutečně hvězdy. Byly, a jaké! ANTHRAX vystoupili se setlistem zaměřeným především na jejich klasické thrashové období z druhé poloviny osmdesátek, což pro ně vzhledem k přítomnosti Joeyho Belladony za mikrofonem znamenalo jistotu domácího hřiště. Kapela tvořená stále ještě čtyřmi pětinami své nejklasičtější sestavy (krom druhého kytaristy Jonathana Donaise, kterým už je ale také členem skupiny nějaký ten pátek, resp. třináct let) působila naprosto bezchybně a ať už šlo o cokoliv, co byste od ní chtěli živě jakožto od člena „Velké čtyřky“ slyšet, dostali jste to. Megamoshovací riffy Scota Iana, ultradynamickou rytmiku, založenou na bicích hyperaktivního Charlieho Benanteho nebo zkrátka a jednoduše oslavu toho nejryzejšího klasického thrashe made in Madhouse. Během (oproti očekávání a dříve zveřejněnému programu) bohužel spíše kratšího setu zazněl také nový singl „It´s For The Kids“, avizující chystané podzimní albu „Cursum Perficio“, a jelikož do celého koncertu zapadl jako ulitý, dalo by se z toho jistě vyvozovat, že i co se týče studiové formy na tom nebudou ANTHRAX vůbec špatně. Takto nás tedy newyorčané doprovodili počínajícím stmíváním nad amfiteátrem a půdu pro následující narozeninovou párty tak nachystali tím nejlepším možným způsobem.

Setlist: Among the Living, Got the Time, Madhouse, Caught in a Mosh, Metal Thrashing Mad, Keep It in the Family, It's for the Kids, Medusa, Antisocial, Indians 

Legendární ACCEPT přijeli oslavit padesát let existence a mám-li být upřímný, měl jsem z toho drobné obavy, které ve mně vyvolal jejich předloňský velmi vlažný výkon ve Vizovicích. Ale, u všech čertů, tentokrát to jeden originální solingenský pohrobek a všichni jeho novodobí parťáci (mezi nimiž už chybí sekerník Uwe Lulis) vzali za ten nejsprávnější konec, snad aby především té padesátce dodali na důstojnosti. Protože má-li nějak vypadat výroční koncert při podobně těžko uvěřitelné sumě let v zádech, při všech těch změnách, kterými kapela prošla, alb, co nahrála, a hitů, které za sebou zanechala, pak to má být přesně nějak takhle.         

Úvod nemohl být dokonalejší, protože intro skladby „Metal Heart“ ze stejnojmenného alba je prostě geniální, a když se ACCEPT rozhodli skladbu zahrát konečně také jindy, než jen na konci setlistu, praštili tím pádem o stůl prvním esem prakticky v zárodku celého jejich hodinu a půl dlouhého vystoupení. A pak už to jelo ráz na ráz jako na té nejsoli(ngen)dnější horské dráze světa. Klenot diskografie prakticky stíhal klenot diskografie (když zazněla „Love Child“ se svou na rok 1983 naprosto elektrizující a až ve spáncích bušící sexuální aurou, bylo to na mou duši jako zázrak), Mark Tornillo ani nikdo další z umělců do toho příliš nekecal, takže spád a nepřetržitý dojem něčeho skutečně výjimečného si v těch chvílích podávali v lochotínském amfiteátru ruce jako ti dva nejpokrevnější bratři. Trochu škoda byla, že některé skladby zazněly pouze částečně v rámci dvou zařazených „medley“ (minimálně tedy „Aiming High“, „Wrong Is Right“, „Starlight“ a „Flash Rockin' Man“ prostě chcete slyšet celé, když už je kapela do svého playlistu zařadí), ale to se zkrátka při vědomí acceptovského arzenálu a přiděleného hracího času nedalo nic dělat. 

A ještě jedna věc vlastně působila tak trochu nepatřičně. Pověstné acceptovské sbory. Živý hlasový doprovod hlavního zpěváka (který už je mimochodem v kapele také nějakých sedmnáct let) ostatními spoluhráči na pódiu zdaleka nebyl tak mohutný a hřmotný, jak jej posluchač zná z nahrávek, což celkový dojem z koncertu zlehka, ale opravdu zlehka narušovalo. Skoro se divím, proč si kapela v těchto chvílích nepomohla nějakými sborovými playbacky, pokud je to tedy technicky možné. Ale jak říkám, byl to jen drobný stín na jinak stoprocentně zářivém a fenomenálním obrazu o jedinečné kariéře jedné jedinečné heavymetalové kapely. 

Až by pak člověk na závěr, když dozněla „Balls to the Wall“ – tedy kdyby nebyl metalista, že – málem zamáčknul slzu. Padesát let toho nejryzejšího kontinentálního heavy metalu z jeho naprosto ojedinělé vývojové větve, která časem a zpětně dozrála v naprostý unikát, to je prostě věc jako hrom. A nakonec, ostych stranou, ona by ta slza stejně nejlépe ilustrovala, jakýže koncert to ACCEPT při příležitosti svých abrahámovin v Plzni bravurně vystřihli. Kéž se jim jeho podstata vryje do jejich současné DNA a ještě nějaký ten pátek nás budou oblažovat podobně unikátními zážitky, jako byl tenhle. Díky za všechno, Wolfi!                      

Setlist: Metal Heart, Teutonic Terror, Restless and Wild, Run If You Can, Hellhammer, Monster Man/ Aiming High/ Wrong Is Right, Breaker, Up to the Limit, Love Child, Fight It Back, Princess of the Dawn, Demon's Night/ Starlight/ Losers and Winners/ Flash Rockin' Man, Pandemic, Fast as a Shark, Son of a Bitch, Balls to the Wall