Vlivem masivní expanze sociálních sítí a důsledně šířené osvětě už dnes většina populace tak nějak ví, že pokud vás člověk s Tourettovým syndromem pošle bez zjevného důvodu do prdele, nemyslí to zle nebo snad doslovně. Když mladého Johna Davidsona - v odzbrojujícím podání Roberta Aramaya - mlátí agresor páčidlem kvůli tomu, že jeho dívku předtím nazval děvkou, dojde nám důležitost šířit podobné osvěty dál napříč všemi sdělovacími prostředky. Nejnovější příspěvek režiséra Kirka Jonese sice zobrazuje i celou řadu dalších podobně bolestných omylů pramenících z nevědomosti, avšak v celkovém měřítku lze konstatovat, že britský režisér natočil pozitivní film o smutných věcech. Nijak komplikovaný, srozumitelný, postavený na osvědčených vyprávěcích postupech. Přesto si jej nelze nezamilovat, neboť každý jeho dílčí segment funguje bezchybně, nese na bedrech důležitou message a díky tématu sype z rukávu nepřeberné množství absurdních situací. Kde jinde uvidíte hrdinu, který nahlas utrousí „Fuck the Queen“ na adresu hlavy Spojeného království a následně si ze slavnostního ceremoniálu odnese vyznamenání?

Komediálně laděné drama Přísahám, že za to nemůžu (2025) natočil Kirk Jones na základě televizního dokumentu John's Not Mad (1989), který zachycoval nelehký úděl skotského mladíka Johna Davidsona s Tourettovým syndromem. Půlhodinový dokument (celkově existují tři) od BBC posloužil jako námět, jehož kostru režisér roztáhl do celovečerní stopáže. Ačkoliv je filmografie Jonese po kvalitativní stránce velmi kolísavá, rozhodně není ztrátová. I proto mu nikdo příliš nekecal do výběru potenciálně ožehavé látky. Přesněji ožehavé z hlediska tržeb, neboť film s bohatým zásobníkem všech možných vulgarismů a jejich odvozenin, měl dopředu jisté nějaké to věkové omezení. Důvody k obavám se naštěstí ukázaly býti liché. Podstatou tohoto výborného snímku je empatie a porozumění, což si uvědomily i instituce udávající věkovou klasifikaci filmů. Konkrétně v naší kotlině distributor sáhl po velmi rozumné variantě. Pokud již vaše ratolesti dosáhly dvanáctého roku života, můžete je sebou klidně vzít do kina. Sdílený zážitek to bude nejen poučný, ale rovněž zábavný.

V úvodu popsaným faux pas, během něhož hlavní hrdina přebírá blíže nespecifikované ocenění v paláci Holyrood, se snímek otevírá. Ale ve skutečnosti jde jen o kratičké intermezzo, vábničku, která v nás má rozvířit otázky a připravit na sled dalších podobně úderných situací. Následně se děj z roku 2019 přesune na počátek 80. let, do skotského městečka Galashiels. Zde žije dvanáctiletý John Davidson (Scott Ellis) se svými rodiči a sourozenci. Mladý talentovaný chlapec dochází na místní střední školu, chce se stát fotbalistou a se zájmem kouká po děvčatech. Pak přijde pohroma, jelikož se u Davidsona začne znenadání projevovat nekontrolovatelná série tiků, záškubů i zcela bezdůvodných výkřiků obsahujících nezřídka velmi peprné výrazivo. V době, kdy ještě nemoc ani nemá své jméno, musí zmatený Davidson snášet různé reakce okolí. Opovržení, nepochopení, výsměch a dokonce fyzické tresty od autorit. Tedy nic, co by byť vzdáleně korespondovalo se soucitem. Po rozvodu rodičů, za nějž si Davidson připisuje svůj díl viny, začne děj směřovat do budoucích let. Na hrdinu čeká dlouhá trnitá cesta a, jak film hned v úvodu prozradí, i nějaká ta satisfakce.

Z dnešních statistik víme, že vrozená neurologická porucha známá jako Tourettův syndrom je z 90% tvořena výhradně motorickými a vokálními tiky, přičemž ona často proklamovaná smršť nekontrolovatelných vulgarit se týká naprostého minima pacientů. V zásadě jde o rozšířený mýtus, jakousi společensky sdílenou legendu o lidech, kteří samovolně chrlí jednu sprostotu za druhou. Mohlo by se tedy zdát, že si chtěl Kirk Jones trochu přisadit. Zvýraznit kontury snímku ostřejšími linkami. Chyba lávky. Dosud žijící John Davidson, jehož dospělou verzi hraje hvězda seriálu Prsteny Moci (2022), trpí právě tou nejhorší kombinací příznaků (ADHD, obsedantně-kompulzivní porucha, úzkostné stavy, poruchy spánku) korunovaných kanonádou vulgárních šrapnelů adresovaných naprosto všem, bez ohledu na příbuzenské vazby nebo společenské postavení. Režisér nám tak servíruje emocemi nabytý portrét mladého muže, který by strašně rád vedl normální život, ačkoliv vnitřně ví, že toho nikdy nebude schopen.

Přiznávám, že některé konkrétní scény mi svou bezprostředností vykouzlily úsměv na tváři nebo rovnou rozvibrovaly bránici. Tomu se zkrátka vyhnout nedalo, i když šlo o ten druh smíchu, při kterém mě trochu poléval stud. Prožívat na vlastní kůži to, co skotský mladík, sranda by každého nepochybně přešla. Tragédie spočívá právě v tom, že Davidson je ve všech ostatních ohledech normální, tudíž přirozeně disponuje i běžnými touhami. A právě četné pokusy o začlenění se do společnosti, jsou mimořádně silným spouštěčem veškerého zdroje napětí. Nakupování potravin v obchodě, návštěva tanečního klubu, přijímací pohovor. Rutinní záležitosti pro běžné smrtelníky, minové pole pro Davidsona a zvýšený tlak pro diváky, kteří film Kirka Jonese se zatajeným dechem sledují. Nikdy dopředu netušíme, jestli ten či onen úkon dopadne dobře. Nevíme, koho Davidson slovně urazí, komu vlivem tiku rozlije horký šálek čaje do klína nebo jestli jen tak mimoděk nepraští psa, kterého zrovna hladí. Jde vlastně o dvojitý zdroj napětí, protože se bojíme jednak o Davidsona, ale i o osoby v jeho blízkém okolí reálně ohrožené následky nějakého fyzického tiku.

U takového druhu filmového díla tvoří kvalitní herecké obsazení polovinu úspěchu. Robert Aramayo prý svou roli získal bez konkurzu i kamerových zkoušek, protože Jones věděl, že jedině on zvládne tak náročný herecký part na jedničku. Aramayo dal do výkonu opravdu vše. Dokonce strávil několik týdnů v blízkosti skutečného Davidsona, aby lépe podchytil jádro jeho osobnosti. Stejný obdiv si zaslouží i citlivý výkon Scotta Ellise, jenž ztvárnil dospívající inkarnaci Davidsona. Díky perfektní práci obou hereckých talentů ožila komplexní postava, která je na jednu stranu veselá, ale také vnitřně křehká a vlivem svého nelehkého údělu i hypoteticky nebezpečná. Navzdory obtížím se však Davidson postupně mění v odhodlaného aktivistu zastupujícího roztroušenou komunitu lidí s Tourettovým syndromem. Skvělé je, že jeho životní misi lemují i další funkční postavy. Shirley Henderson jako biologická matka je ztělesněním ambivalentního vztahu se synem, v němž se mateřská láska mísí s rezignací poznamenanou hořkostí nad nepřízní osudu. Skvělá Maxine Peake hraje Dottie Achenbach, pomyslnou náhradní matku Davidsona a motor, který ho žene kupředu. Neméně přesvědčivý je i otcovsky založený Tommy Trotter, empatický zaměstnavatel našeho hlavního hrdiny v podání Petera Mullana.

Přísahám, že za to nemůžu ideově navazuje na tradici úspěšných britských sociálně-humanistických dramat, která se především v 90. letech a na přelomu tisíciletí množila jako houby po dešti. Pro filmy Odpískáno (1996), Billy Elliot (2000) případně Králova řeč (2010) byla typická fúze humoru se sociálním cítěním podtržená přehlednou strukturou vyprávění: odlišný jedinec v nepřátelském prostředí, boj s vlastní identitou, vzestup a vítězství. Ani Přísahám, že za to nemůžu nemá zapotřebí jakkoliv uhýbat. Vývoj příběhu se dá relativně snadno odhadnout a vlivem úvodních minut víme od začátku, kde celé dobrodružství nakonec skončí. Kirk Jones nesází na originalitu natož revoluci, což ale vůbec nevadí. Jeho film je především poctivě vysoustruženým kusem filmařiny. Disponuje výbornými dialogy, perfektně odsýpajícím tempem a ještě se může opřít o mimořádně vyrovnané herecké výkony, v jejichž středu nestojí karikatura, ale vícevrstvá postava. Podobně jako Christy Brown (Daniel Day-Lewis) z dramatu Moje levá noha (1989), který primárně nebyl definován mozkovou obrnou, ale svým vztahem k umění a ambicím, je i John Davidson v první řadě člověkem. Souzníme s ním a chápeme jeho tužby, čímž zcela přirozeně vnímáme i těžko představitelný problém, který jej sužuje.

V těchto ohledech je přístup Kirka Jonese tou nejlepší možnou volbou. Nedělá z Davidsona podivína, co pořád nadává, ani nedotknutelnou modlu a jednoznačnou oběť společenského nepochopení. Film se úspěšně snaží vyhýbat oběma extrémům. Vlastně se zdá, že scénář Jonese do značné míry reflektuje plošné proměny ve společnosti za posledních čtyřicet let. Za mých školních časů se s termíny jako ADHD, Aspergerův syndrom, dyslexie a celou řadou dalších neurovývojových odlišností pracovalo minimálně nebo vůbec. Pokud dítě vyčnívalo z řady, bylo jednoduše označeno za zlobivé, nevychované či líné. Trend posledních let naopak ukazuje jiný druh problému. Větší povědomí o pedagogice, rozvoji psychologie a dostupnosti informací skrze virtuální prostor vede k případům, kdy se každá obtíž dítěte vysvětluje diagnózou. Ve snaze ochránit sebe a ratolesti maskují někteří rodiče svá výchovná selhání zdravotními problémy. Jak to tak bývá, ideální příklad leží někde uprostřed. Dítě s ADHD nemusí být nutně nevychované, což ale neznamená, že nepotřebuje pravidla, důslednost a jasné vedení. Přísahám, že za to nemůžu poukazuje na to samé. Sotva John Davidson do rukou dostane zodpovědnost, hned ji upustí na zem. Pořádá ve svém bytě hlasité párty, je přehnaně důvěřivý a k dovršení všeho se zaplete do prodeje drog. John není žádný padouch, není ani svatý. Jeho lékařská diagnóza sice vysvětluje část problémů, ale v žádném případě nedefinuje celou jeho osobnost.

Přísahám, že za to nemůžu je vtahujícím filmovým příběhem založeným na skutečných událostech. Neřekl bych, že jde vyloženě o životopisné drama, jelikož Kirk Jones drobné detaily přizpůsobuje filmovému jazyku a záměrně vynechává některá fakta, jako třeba existenci časosběrných dokumentů od BBC. Přesněji řečeno - filmový Davidson nemusí nikdy čelit přítomnosti televizního štábu, což by dávalo větší smysl u doslovné rekonstrukce. Pro jednoho okleštění, pro druhého nutný ústupek. Z mého pohledu jde o dobré rozhodnutí posilující dramaturgickou sevřenost a plynulý tok děje bez jakýchkoliv na sílu vtlačených nadstavbových elementů. Hlavním tématem filmu je člověk hledající navzdory problémům to, po čem v životě pátrá snad většina z nás. Štěstí, lásku, realizaci vlastních snů a tužeb. Na podobných principech stojí většina britských sociálních dramat. Fungovala dobře tehdy i dnes a jsem si jistý, že ani tento film neztratí po letech nic ze své působivosti. Jednoznačně nejlepší dílo z dosavadní kariéry britského filmaře.