Historie této kapely začala, když zpěvák Jake E odešel z AMARANTHE. Jake E (celým jménem Joacim Lundberg) nebyl v AMARANTHE jen zpěvákem, ale spolu s Olofem Mörckem hlavním hybatelem celého projektu. Po osmi letech si však od kapely chtěl dát oddech a následně odešel permanentně. Zřejmě ho nebavilo, že veškerou vizuální pozornost fanoušků na sebe strhává Elize Ryd (a není se čemu divit, dívčina je to pohledná). Parťákem v nové kapele se mu stal kytarista Jesper Strömblad (doufám, že už všichni vědí, která bije). Ten se pár let snažil prosadit s kapelou THE RESISTANCE, ale stále tam byl ten stín odchodu z IN FLAMES (nějaké oficiální důvody sděleny byly, ale tak nějak se proslýchalo, že trochu moc pil). První album CYHRA „Letters to Myself“ bylo ne překvapivě mix stylů AMARANTHE a IN FLAMES. Osobně mi tam chyběla nějaká ta Elize, ale jinak to bylo v pořádku. Byl to moderní metal s důrazem na elektroniku a opřený Strömbladovu kytaru. V kapele se dokonce na čas objevil i Peter Iwers, se kterým se Strömblad dal znovu do party v IN FLAMES II alias THE HALO EFFECT v roce 2020, kde spolu opět kují melodický death metal jako zamlada.

Zatímco první album bylo společné skladatelské úsilí Jakea E a Jespera Strömblada a hlavní producent byl Jacob Hansen, postupem času se Strömblad přesunul k base (snad ne opět k base piv) a na pozici hlavního spoluautora jej nahradil Euge Valovirta, který spolu s Jakem i aktuální nahrávku produkuje. Album má solidní rozjezd („Bleed with Pride“), jenže poté to začíná trochu váznout a ztrácet dynamiku (popový „Superman „). Když se rozezní pátá položka - balada „In the Center of a Miracle“, na mysli mi ihned vytane vzpomínka na úspěšný singl „Amaranthine“ od Jakeovy někdejší kapely. A pokud stále ještě pochybujete, že mu jeho bývalí spoluhráči chybí (včetně komerčního úspěchu), pusťte si singl „Venom In Me“. Pár solidních skladeb se na albu najde, ale jako celek je to takové nevýrazné a utahané. Strömbladovy „plamenné“ riffy, kterými byla výrazná prvotina, už skoro vymizely. Je patrno, že jeho aktivní zájem již leží jinde. Znamená snad něco, že se na profilové fotografii jako jediný dívá jiným směrem? Stojí snad tím směrem Mikael Stanne s cedulkou: „Kašli už na ten popík“?

Závěrem si neodpustím srovnání s AMARANTHE. Styl hrají podobný, CYHRA je přeci jenom ještě více opřená o kytary než o elektroniku. Jenže Jakeovi původní parťáci překonali tvůrčí krizi ve druhé polovině minulé dekády a v současnosti mají přeci jenom větší tah na bránu. V počtu zpěváků mají přesilu 3:1, ale ona to vokálně táhne především Elize Ryd, která pěvecky vyzrála a na posledním albu „The Catalyst“ exceluje. Jake E se při psaní písní musí opírat o ostatní spoluhráče, zatímco Jesper Strömblad si užívá rostoucí slávu se svými starými kamarády v THE HALO EFFECT. Tím se ztrácí ona prvotní dravost z počátků kapely. Nyní je to už jen melodický metal s výrazným podílem elektroniky.