Kombinace SinCity, Mika Hammera a možná i špetky Mazaného Filipa a Kmotra. A SPIDER-MAN? Jeho DNA tu je také, ale pod nánosem hodně dalších vrstev, které tento projekt činí unikátním a nesmírně zajímavým. Marvel si v posledních letech zkouší kdeco, ale Spider-Noir působí jako jeden z těch projektů, kde se studio překvapivě nebálo popustit hráze fantazie. Výsledkem je seriál, který má ke klasickému superhrdinskému spektáklu dost daleko. O to víc se opírá o estetiku staré školy. Špína, stíny, cynismus a hrdina, který má opravdu mnohem blíž k hrdinům typu Mike Hammer, než ke klasickému Peteru Parkerovi.

Děj se odehrává ve 30. letech, v kulisách prolezlých prohibicí, korupcí a femme fatale postavami, které si říkají o průšvih. Tvůrci berou noirová klišé plnými hrstmi a hnětou z nich osvěžující crossover mafiánské detektivky a Marvelovky. Zakyslý detektiv s řádně dávkovanými hláškami, stíny vržené přes obličeje a další propriety mi opravdu daly často vzpomenout na domácí klasiku, kterou je Mazaný Filip. Oproti Mazanénu Filipovi tu však nikdy nesklouznou k otevřené parodii. Humor tu je, ale není vyhnaný do absurdna. Pořád cítíš, že ten svět má váhu. Hodně silná je i paralela se Sin City. Především v práci s obrazem, kontrasty a stylizací násilí. Jenže tady je všechno víc při zemi a méně komiksově přepjaté. Originální komiksové sešity jsou vlastně o dost brutálnější.

Kdo čeká věrný převod komiksu, bude překvapen. Spider-Noir si původní komiksové sešity bere spíš inspiraci než jako dogma a přidává velkou míru vlastního vkladu. Díky tomu nepůsobí jako checklist známých momentů, ale jako svébytné dílo, které si buduje vlastní svět i pravidla. Příběh se točí kolem sdílené minulosti „nadlidí“, kteří jsou spíš anomálií než klasickými hrdiny. Objevují se jména jako Sandman, „Elektro“ v podobě Megawatta nebo Tombstone, ale jejich podoba je často silně posunutá od toho, co známe. A to je dobře. Každý má zcela jiný charakter i roli v rámci příběhu.

Hlavní postavou je Ben Reilly (v komiksech původně klon Petera Parkera). Starší opotřebovaný chlap, který má za sebou víc, než by chtěl. Jeho svět je plný alkoholu, cigaret a špinavých kompromisů. Aspekt, který působí překvapivě přiznaně a dává celku dospělejší tón. Nicolas Cage (který si Noira střihl už ve Spider-Verse) tu předvádí přesně to, co bys chtěl, a to hraní si užívá. Drsný, sametový hlas, unavený výraz a permanentní pesimismus. Pohybuje se na hraně stylizace, ale nikdy nespadne do karikatury, což je pro celý seriál klíčové. Mimochodem, předpokládám, že díky právům se hlavní postava ani nejmenuje Spider-man, ale jen Spider. A předpokládám, že i to, že civilní postava není Peter Parker, souvisí s právy.

Velkým plusem je práce s vedlejšími postavami. Robbie jako reportér má výbornou dynamiku se Spiderem, střetává se tu idealismus s cynismem. Cat funguje jako správně napsaná i zahraná femme fatale, je svůdná, nečitelná, ale ne přepálená. Překvapivě silné jsou i scény se Spiderovou sekretářkou, které přidávají civilní rovinu a fungují jako drobné, ale důležité body, které sem přivádí zase trochu jinou formu humoru. Spousta postav navíc působí, jako by vypadla z klasického mafiánského filmu, což celé stylizaci výrazně pomáhá.

Seriál stojí i na vizuálu a ten se povedl. Nasvícení je precizní, práce se stíny přesná a atmosféra funguje prakticky v každém záběru. Přiznané nebo lehce „zastaralé“ praktické efekty nepůsobí rušivě, naopak dodávají dobovost, která by v naleštěném CGI zanikla. Výprava sice není blockbusterového rozsahu, ale vzhledem k rozpočtu funguje víc než důstojně. Zajímavým prvkem je i existence dvou verzí. Barevné a černobílé. Právě černobílá má obrovské kouzlo a zároveň nenápadně zahlazuje limity rozpočtu, zatímco barevná dává víc vyniknout detailům. Obě fungují, ale černobílá má o něco silnější atmosféru.

Akce je překvapivě střídmá. Superschopnosti nejsou přehnané, což seriálu vyloženě sluší. Konflikty jsou osobnější a uvěřitelnější, i když se sem tam objeví moment, kdy tvůrci trochu přestřelí. Například fyzikálně nesmyslná scéna, kdy Spider použije dvě auta jako buchar. Naštěstí jde spíš o výjimky než pravidlo.

Výraznou roli hraje i hudba, která čerpá z dobových motivů a pomáhá ukotvit celý příběh v konkrétní éře. Není to jen kulisa, ale přirozená součást vyprávění, která doplňuje obraz i tempo scén.

Spider-Noir tak nakonec není „další Marvel“, ale spíš stylová, lehce špinavá a překvapivě dospělá variace na známý motiv, za jehož scénářem stojí mimo jiné Steve Lightfoot, jenž se podílel na těch nejlepších Punisherech. Má blíž ke starým detektivkám, filmu noir a příběhům o morálně rozháraných hrdinech než k tradičnímu superhrdinskému vyprávění. Díky atmosféře, hereckým výkonům a ochotě jít vlastní cestou, jde o výrazně nadprůměrný projekt.