Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Povinnosti tomu tak chtěly, že jsem se na plzeňskou náplavku, kde se odehrávala akce Skate in June, dostal až v samém finále soutěže. A pak jsem samozřejmě zůstal na koncerty brněnských GxUxTxSx a australských STEPMOTHER. Zatímco dojíždí poslední borci na prknech, připravuje se kvarteto GxUxTxSx. Nebo GUTS? Nikdo neví. Co se ale ví už před koncertem, je, že to bude jízda. Minimálně proto, že skejtování během koncertu je povoleno a začíná s ním přímo zpěvák Aleš Meduna, který zahajuje koncert spanilou jízdou.
Brněnská hardcorepunková úderka GxUxTxSx potvrdila, že patří k tomu nejintenzivnějšímu, co tuzemská podzemní scéna v dané oblasti nabízí a koncerty na místech, jako je plzeňská náplavka, jí více než svědčí. Původně jsem si myslel, že se zvuk bude tříštit o prostor, protože se všechno odehrává pod jedním z nejzásadnějších mostů v centru Plzně, ale nestalo se tak. Naopak vše je poměrně čistě slyšet a navíc to má tlak. První dvě skladby uvozují jejich poslední desku „Skatespiracy“, která tvoří páteř celého setu. Ale dochází i na covery. Třeba na obhroublou verzi skladby „Last Night“ od THE SCIENTISTS nebo na závěr setu na „Assault“ od BIG BOYS.
Krátké, úderné skladby navazovaly jedna na druhou bez větších pauz, čímž vytvořily kompaktní, nekompromisní blok hluku a energie. Tenhle přístup přesně odpovídá duchu GxUxTxSx. Aleš přitom neustále hyperaktivně přehazuje skejty ze strany na stranu, pokouší se s mikrofonem jezdit mezi lidmi nebo leze na kopák. Prostor pod trojmostím tak zažil naprostou sktepunkovou Ameriku a já se fakt těším na konec srpna, až se o pár set metrů dál přesune Toutatis fest.
Australská trojice STEPMOTHER sem přiváží svoje aktuální album „Absurdus Manifestus“. Kluci nejsou zdaleka tak živelní jako GxUxTxSx, ale bez debat se sem hodí úplně stejně. Jejich produkce je protkaná punk&rollem s lehce countryrockovým zvukem i špetičkou určitého jižanského chuťového ocasu. Přesně v tom tkví kouzlo STEPMOTHER. Žádná uhlazená póza, spíš autentický návrat k analogové energii sedmdesátkových kořenů, které smrdí garážovou scénou.
Od prvních sekund bylo jasné, že tady jde především o tah na branku. Žádné dlouhé plochy, žádné rozmáchlé náladotvorné pasáže. Materiál z „Absurdus Manifestus“ naživo funguje přesně tak, jak by měl. Ještě víc ohlodaný na kost. Nahrávka sama o sobě působí syrově, ale koncert tomu přidává fyzický rozměr. STEPMOTHER nejsou kapela, která by publikum „hecovala“ velkými gesty. Oni spíš vytvoří situaci, do které se buď ponoříš, nebo ne. A kdo se ponořil, ten dostal plnou dávku.
Islanďané na svém debutu ukazují, jak by se měl dělat stoner metal, aby to nebyla nuda. Takže se nebojí zrychlit a zařadit i veselejší klasicky heavymetalovou notu. Překvapivě svěží a přitom i stylová záležitost.
Tenhle symfonicky pojatý blackened deathcore je plný klišé a Američané to se svou snahou o načančanost až přehání. Přitom je to škoda, protože skladby mají správně brutální základ, jen to chtělo ukočírovat tu omáčku okolo.
Tohle je naprostá pecka! Vezměte ty nejatraktivnější ingredience grindcoru, zabalte je do parádního zvuku, protřepejte a vyjde vám worship ROTTEN SOUND, MAGRUDERGRIND i DISCORDANCE AXIS. Svěží, nasypaný grindcore/powerviolence vichr!
Návrat švédských chlupatých fuzz-doommetalových mistrů po několikaleté studiové pauze ukazuje kapelu v mírně nové poloze. Přímočařejší a dynamičtější, aniž by kapela ztratila cokoli z charakteristické tíhy svých riffů.
Stoner rockoví HERMANO jsou víc než jen John Garcia (ex-KYUSS), který zde pokračuje ve své hudební kariéře. Skupina si již dříve vybudovala silný status a na tomto živáku parádně prezentuje svou tvorbu.
Další deska Maynard James Keenanova (TOOL) projektu/skupiny logicky pokračuje v alternativně elektronickém rockovém duchu a opět tedy musí zákonitě vzbuzovat kontroverze. Možná lehce přímočařejší přístup by si ale své posluchače měl najít.
Čistě akustický singl AMON AMARTH naznačuje nové tendence v tvorbě švédských velikánů a já jsem z něj potěšen minimálně stejně jako z posledních dvou zvučných alb kapely, neboť, jak zjevno, Quorthonův jedinečný odkaz je věčný a věčně inspirující.
