Švédské duo OH HIROSHIMA pokračuje ve své stylové genezi a je zajímavé sledovat, jak se vyvíjí od chvíle, kdy ze skupiny zůstala pouhá dvojice. Z postrockových šablon totiž vyrostly mnohem košatější struktury a i díky čím dále bohatší a výraznější vokální složce je to dnes trochu jiná hudba, než jakou skupina produkovala ve svých vzdušnějších převážně instrumentálních začátcích. Postrocková klišé a příklon k temnější shoagaze poloze jsou tu stále, ale je znát posun do svěžích indie vod a své dělají i hravěji působící pasáže. Jiskrné kytarové melodie se proměňují v monumentální zvukové stěny, ale skladby se nepropadají do depresivních nálad. Často je to hudba plná světla, neustálého děje a progresivních prvků, které do zdánlivě zádumčivě emotivního a cinematického materiálu vnášejí vzruch a napětí.

Jakob Hemström a Oskar Nilsson využívají klasickou postrockovou hru na schovávanou, tedy rotace motivů a jejich vrstvení, kdy se nosné prvky skrývají za mnoha zvukovými efekty, elektronikou a často dominantně se připojujícími nástroji, jako jsou klávesy, klavír, dechy nebo smyčce - slyš skladbu „Ivory Town“ plnou klavíru i smyčců. Instrumentálně se tak nijak nešetří a dokladuje to hned deset hostujících hudebníků. Jakob tvrdí, že se po téhle stránce jedná o jejich dosud nejambicióznější počin. Vznikal ve studiu Gröndahl s Danielem Lidénem a o mix a master se tradičně postaral Magnus Lindberg (CULT OF LUNA). I jeho šikovnosti tak deska vděčí za příjemně plastický zvuk a efektní kontrasty mezi jemnými akustickými prvky a masivní až metalovou silou, která se prosazuje v některých vyhrocenějších momentech.

OH HIROSHIMA byli už od svých začátků především tvůrci atmosférických ploch a nálad. To stále platí, ale emocionální zaměření se výrazně změnilo. Už to není převážně relaxačně odpočinková hudba jako na prvních dvou deskách. Přibylo dramatičnosti a progrese. „And the Dead Tree Gives No Shelter“ v tomto ohledu jde nejdále, je živější a dějovější i než předchozí deska „All Things Shining“, která nesla ladnější a současně i trochu temnější melancholickou auru. Vliv na to má zjevně i tematické zaměření, kdy si Švédové jako inspiraci vybrali epickou báseň „The Waste Land“ („Pustá země“) od T. S. Eliota. Symbol suchého stromu představujícího mrtvolnou prázdnotu a úpadek moderní civilizace využili i na přebalu alba. Přesto se skladby nepropadají do deprese, ale naopak jako by z nich vyzařoval i vzdor a snaha o obnovu nevlídného stavu.

Síla alba spočívá především v jeho dynamice, skladby se neutápí v rozvláčných plochách, ale i postupně rostoucí a líněji se vyvíjející struktury hýří životem. Vliv na to mají bohaté aranže a hra se zvukem, citlivými efekty a mnohde až protichůdnými vrstvami, které vytváří masivní stěny. To dokladuje hned úvodní skladba „Servant of All“, monumentální otvírák disponující gradující dusivě temnou atmosférou. S tím v kontrastu jsou pak akusticky vybrnkávané pasáže jako v následné „Meridian“, kde se ale postupně s přirozenou elegancí přejde do zkreslených shoagaze vln, jež působí naléhavě. Temnější a depresivnější basové linky hezky kontrastují s lehkostí kytarových vyhrávek, které jako by bojovaly s chmurnou náladou a prosvětlovaly prostor.

OH HIROSHIMA dokážou procítěně zhmotnit křehkou zasněnost jako třeba v baladické „Angelos“, která mi svou melancholií i vlastní strukturou připomněla srdceryvné tryzny Američanů MANCHESTER ORCHESTRA. I to je důkaz, jak hluboko hudba OH HIROSHIMA prosákla do indie stylu. Kontrastně k tomu stojí „Skeleton Key“, skladba stavěná na živých rytmech a plná výbušných momentů. Souboj mezi líně hravými prvky a naléhavějším dusáním je působivý v kousku „Tree of Life“, kde se v závěru efektně prosazují smyčce. Švédové umí vyrukovat i s energickou až vzrušeně extatickou atmosférou (rytmicky progresivní „Broken Sunlight“, důrazná závěrečná „Exit Cloud“) a album tak disponuje nebývalou bohatostí, která by mohla být v daných stylových kulisách až nečekaná.

„And the Dead Tree Gives No Shelter“ na mě působí vzdorovitě a OH HIROSHIMA jako by zde nejen vykreslovali zoufalý a zdánlivě beznadějný stav současného světa, ale i naději ve smysluplnost naší existence v tomto náročném prostředí. Tak o tom ostatně mluví sám Jakob Hemström v promo materiálech. Jeho vize tedy dopadly na úrodnou půdu. Alespoň u mě rozhodně.