Vydat v roce 2026 dvojici alb v jednom roce může svědčit jak o přehnaném sebevědomí a z něho pramenící ztráty soudnosti anebo naopak o velkém tvůrčím přetlaku. V případě CONVERGE můžeme směle hovořit o druhé možnosti, byť když si vlastně sečteme hrací čas obou letošních nahrávek, dostaneme se na číslo o něco málo přesahující 1 hrací hodinu. Leckdo by mohl namítnout, že by se tím kapela v pohodě vešla ne jeden nosič, ale to by byli posluchači ochuzeni o hlavní kouzlo letošního dvojitého úderu.

Už ve své nedávné recenzi „Love Is Not Enough“ jsem první letošní dějství nazval jistým návratem ke kořenům a dá se říct, že jeho následovník „Hum of Hurt“ tento trend ještě prohlubuje. CONVERGE by ve svém věku a hlavně ve svém počtu odehraných let a vydaných alb měli jednoznačný nárok na jistý sentiment a teatrálnost, ale nic takového se neděje ani na této nahrávce. Ostrý start do úvodní skladby „Slip The Noose“ plynně navazuje na dění jen o několik málo měsíců staršího předchůdce. Kapela z amerického Massachusetts se rozhodla věci příliš nekomplikovat, a ačkoliv se možná vzhledem k rozdělení jejího nového materiálu na dvě samostatné entity dala předpokládat i nějaká „neobvyklá“ umělecká poloha, nic takového se neděje.

Když se vrátím k jedné ze svých předchozích myšlenek, tak v tom s trochou představivosti nakonec můžeme najít i jistou, byť spíše malou dávku sentimentu a vlastního bilancování. Ne, „Love Is Not Enough“ a stejně tak ani „Hum of Hurt“ nejsou nahrávky postavené na vykrádání vlastních nápadů. Na to vlastně věrným posluchačům americké kapely stále nabídnou dostatek svěžího a invenčního materiálu. Jen ten retrospektivní pohled skrze oponu metalem ovlivněných alb především z druhé poloviny nultých a z počátku desátých let směrem k, z mého pohledu, nejzajímavějšímu období této americké kapely tak nějak automaticky nabízí podobné myšlenky.

Budu se tak trochu opakovat, ale i v tomto případě jednoznačně platí, že delší pauza skupině prospěla. Tím svěží spiritem a z něj pramenící energie dýchají obě letošní alba, přičemž toto recenzovaná ke svému předchůdci přidává ještě větší dávku zuřivosti a tahu. CONVERGE jako by na něm přeřadili ještě o jeden rychlostní stupeň výše. V tomto případě tím nemyslím ani tak tempo jednotlivých skladeb, jako spíše jejich intenzitu a stísněnou trýznivou atmosféru. Řev Jacoba Bannona s jeho nezaměnitelnou barvou hlasu nepřestává znít stejně nasraně a naléhavě jako před mnoha lety. V tomto ohledu neregistruji žádný ustup z pozic ani nějaké pokusy o smířlivější sound.

Skladby si povětšinou bohatě vystačí se stopáží pod hranicí tří minut, a pokud už se CONVERGE pustí do něčeho delšího, je z toho buď „epické“ a zcela výmluvné finále alba („Nothing Is Over“), titulní zuřivost („Hum of Hurt“) anebo rovnou čistá hitovka („Detonator“). Nedá se říct, že by se Američané i v minulost vyhýbali zapamatovatelným skladbám, ale takových přímočarých a úderných refrénů zase na kontě tolik nemají. Není v tom žádná pro ně typická zběsilost, ale naopak se zde pracuje s valivým středním tempem, což na účinnosti spíše ještě výrazně přidává.

ČTĚTE TAKÉ

CONVERGE - Love Is Not Enough

Ta předlouhá pauza asi byla nakonec potřebná. CONVERGE jí možná zpočátku ani neplánovali protáhnout na dlouhých více než 8 let (bokovku s Chelsea Wolfe nepočítám), ale nebyl jsem sám, kdo po doznění závěrečných taktů alba „The Dusk In Us“ cítil, že skupině tak trochu dochází šťáva. Tedy abych byl přesný, cítil jsem to zejména v době sepisování recenze jejich do letošního února posledního alba.

CONVERGE - Love Is Not Enough

Ta předlouhá pauza asi byla nakonec potřebná. CONVERGE jí možná zpočátku ani neplánovali protáhnout na dlouhých více než 8 let (bokovku s Chelsea Wolfe nepočítám), ale nebyl jsem sám...

Převládají však stále hlavně typické chaotické a neurvalé kusy jako „I Won’t Let You Go“ anebo hned po něm následující „It’s Not Up To Us“. Zde jsou to ti typičtí CONVERGE ze své „staré školy“. Skupina, která pojmu hardcore dokázala dát další významy a obohatit jej o nové příměsi. Zkušenost, s jakou nám letos servírují rovnou 2 desítky nových skladeb ukazuje, jak to vše dokáže velmi dobře fungovat i po více než dvaceti letech. Už jsem se toho dotknul i v minulé recenzi a musím to zopakovat – je v tom samozřejmě i nesporná rutina a ohromná zkušenost, ale ty samy o sobě sotva postačí, když se vám nedostává nosných nápadů. CONVERGE jich letos mají více než dost na to, aby utáhli dvojici úderných a silných nahrávek, které navíc disponují i silnou atmosférou. Jsou zde v perfektně fungujícím celku přítomny pohromadě všechny atributy, které v minulosti dělaly jejich hudbu tak jedinečnou a dělají jí takovou i v současnosti!