Zlo nelze celoplošně vymýtit, ať už má jakoukoliv podobu. Vždy se vrátí a začne sílit nanovo jako vytrvalý plevel v záhonu. Při slavnostně pojatých záběrech z Argentiny začátkem 50. let, kde se odehrává nemalá část dějství životopisného dramatu Zmizení Josefa Mengeleho (2025), si tuhle smutnou pravdu člověk opět citelně uvědomí. Zničené trosky nacistické moci oděné do černých padnoucích obleků a elegantních šatů oslavují svatbu svých soukmenovců. Nastávající manželský pár nese plamínek naděje - předpoklad pro zrození čistého árijského potomka. Pod záštitou presidenta Juana Dominga Peróna se nacisté v Jižní Americe skrývají s důsledností švábů v tmavém koutu kredence, kam oko nedohlédne. Raut je v plném proudu. Přípitky, blahopřání, hajlování. Personál se předhání, aby panstvo udrželo v dobrém rozmaru. Mezi obsluhujícími jsou i dva mladí učni. Očividně jednovaječná dvojčata. Jsou pilní, obratní a také poněkud nervózní, jelikož ze sebe nemohou setřást pátravý pohled škrobeného muže s knírem. Není divu. Jednovaječná dvojčata pro něj v minulosti představovala oblíbený genetický materiál - laboratorní myši pro ostří skalpelu. Děsí snad toho muže vzpomínky? Trpí výčitkami? Možná ani jedno. Josef Mengele si chlapce prohlíží patrně z toho důvodu, že mu připomínají staré dobré časy.

Minulý rok na festivalu v Cannes uvedený, aktuálně brázdící vybraná evropská kina, včetně těch tuzemských. Historické životopisné drama ruského režiséra Kirilla Serebrennikova se pokouší o to samé, co dělá i knižní stejnojmenná non-fiction předloha francouzského novináře a spisovatele Oliviera Gueze. Zprostředkovat ověřitelná fakta nacistického lékaře z Osvětimi na útěku a zároveň nám formou částečné fikce poodhalit jeho vnitřní duševní pochody. Hybridní součin několika časových linií, krásný černobílý CinemaScope a znepokojivý herecký výkon německého herce Augusta Diehla tvoří pro takový záměr bytelné podloží. Téma se ostatně prodává samo, jelikož má neutuchající historickou přitažlivost, skýtá v sobě tajemství a v neposlední řadě dráždí naší představivost. Co asi dělal takový zločinec po válce? Jak se k jeho minulosti stavěla nejbližší rodina a jak se k ní stavěl on sám? Zmizení Josefa Mengeleho, které vzniklo ve francouzsko-německo-mexicko-americko-britské koprodukci, se nám na některé z těchto otázek pokusí předložit patřičné odpovědi.

Synopse příběhu se dá shrnout do několika vět. Josef Mengele (August Diehl), bývalý německý důstojník SS a nechvalně proslulý lékař z Osvětimi, po válce prchá z rodné vlasti do Latinské Ameriky, aby napříč Argentinou, Paraguayí a Brazílií unikl spárům minulosti a nalezl vytoužený klid. Film je rozdělen do tří vzájemně se překrývajících časových rovin: komplikovaný život v exilu sledující Mengeleho až do jeho posledních dní, relativně svižný poválečný návrat do rodinného sídla v Německu a flashback do dob, kdy tento člověk vykonával svou hrůznou praxi za zdmi koncentračního tábora. Středobodem všech částí je dominantní přítomnost krajně nesympatické osobnosti - konstanty, kolem níž se točí rodinní příbuzní, ideologičtí sympatizanti i oběti. Skrze chování okolí poznáváme vnitřní nastavení hlavního protagonisty, jeho pochyby, názory, neurotické výbuchy vzteku a úzkostně maskovaný strach vyvolaný rostoucím stínem hladových lovců z Mosadu.

Sázka na černobílý formát filmu sluší a minimálně zpočátku mu dodává punc noirové detektivky, která se s přibývající stopáží dostane až na pomezí psychologického hororu. Vizuální řešení je zároveň výborným kontrastem k postavě Mengeleho, protože i když nikdo soudný nemůže pochybovat o tom, že šlo o monstrum porušující ve jménu nacistické doktríny veškerá myslitelná pravidla lékařské přísahy, je dobré poukázat i na komplikované rysy jeho osobnosti. Mengele byl všelijaký, jen ne černobílý. Kirill Serebrennikov už má s kontroverzními historickými postavami zkušenosti - viz poněkud nedotažené drama Limonov: Balada o Edáčkovi (2024). Ačkoliv neznám kompletní katalog filmů tohoto ruského režiséra, troufám si říci, že teprve nyní nalezl pevnou půdu pod nohama. Především pokud jde o vykreslení osobnosti hlavního protagonisty. Časová roztříštěnost nám Mengeleho umožňuje poznat v různých fázích duševního rozpoložení. Od angažovaného vykonavatele vůdcovy vůle, přes podrážděného despotu stojícího na straně poražených, až po paranoidní trosku uvědomující si trvalý dopad válečných křiváren.

Režiséra rozhodně nelze ani náznakem obviňovat z umělé snahy o nějaké kostrbaté polidšťování. Přistupuje k tématu pragmaticky. Filmový Mengele má city, projevuje emoce a odkrývá slabiny. Druhá strana mince ale nezapomíná zdůraznit jeho sociopatické sklony, sebestřednost i fakt, že byl přesvědčeným nacistou do posledních dní. Podobně jako drtivá většina válečných zločinců se i Mengele oháněl nutností plnit zadané rozkazy a svádět větší část odpovědnosti na bedra druhých. Když se třeba později v tisku dočte o své přiřknuté přezdívce "Anděl smrti", propadne kombinaci vzteku a sebelítosti. Začne vyjmenovávat své tehdejší kolegy v bílých pláštích a vytahovat zvěrstva, jichž se na vězních v koncentračním táboře dopouštěli. Proč si zrovna on musel vysloužit takový morbidní titul, když ostatní se chovali stejně, neřkuli hůř, naříká Mengele před svými sympatizanty.

Je to právě výkvět nacistické diaspory v srdci Jižní Ameriky, který snímku propůjčuje až hnilobně nepříjemný odér. Mikroklima vyhoštěné imigrantské komunity domnělých nadlidí se na exotickém kontinentě opájí nostalgií a svými zvrácenými sny o povstání nacistické moci, která nakonec musí porazit ten zhoubný komunismus. Když si takový hlouček bývalých pohlavárů dopřává víno a s nonšalantní nenuceností zpochybňuje počty zavražděných Židů, chce se člověku zvracet. Současně je však očišťující pozorovat jejich vzrůstající nervozitu zažehnutou okamžikem, kdy se snaha poválečného Německa očistit své jméno promítne do stíhání bývalých přívrženců zločinného režimu. Především s dopadením Adolfa Eichmanna izraelskou tajnou službou na začátku 60. let se vnitřní klid Mengeleho začne otřásat v základech. Není příjemné setrvávat více než dvě hodiny času ve filmovém prostředí, kde není komu fandit. Naštěstí je tu ale ještě Rolf Mengele (Max Bretschneider), jediný syn pronásledovaného lékaře, který svého otce krátce před smrtí vypátrá a pokusí se ho sérií přesně mířených otázek konfrontovat s minulostí. Rolf je svým způsobem morální kotvou filmu, hlasem rozumu, co se na rozdíl od otce nebojí pohlédnout pravdě do očí.

Potud je vše skvělé, ale několik výraznějších trhlin se bohužel přehlédnout nedá. Za problematické považuji ztvárnění snad všech nacistů v exilu, kteří bez ustání hovoří v poučkách zlovolné ideologie. Mohli se mezi sebou oddaní přívrženci nacionálního socialismu bavit o nacismu? Nepochybně ano, ale určitě ne v každé druhé větě. Tento fabulacemi zavánějící předpoklad posouvá vedlejší postavy na hranu karikaturní frašky a zcela zbytečně narušuje jinak perfektní tíživou atmosféru. Jestli ale film někde vyloženě selhává, pak jsou to v barvách natočené flashbacky z vražedného mlýnku koncentračního tábora. Opravdu nevím, proč bych měl jako divák po tisící sledovat příjezd vlaků do Osvětimi, selektování vězňů a zdůrazňování omšelého faktu, že se nacisté chovali jako póvl bez úcty k lidskému životu. Každý ví, co Mengele v Osvětimi dělal a co ve své propagandou rozežrané mysli považoval za lékařský výzkum. Explicitní "home video" natočené na 16mm ruční analogovou kameru Bolex mělo pravděpodobně obnažit děsivost tušeného, ale jeho samoúčelná hororová fasáda příliš sází na touhu šokovat za každou cenu. V tomto ohledu nelze nevzpomenout na komorní thriller Nadaný žák (1998), ve kterém byly hrůzy z plynových komor vpletené do mrazivých replik Iana McKellena, což mělo paradoxně daleko účinnější dopad na představivost diváka.

Možná bych zmínil i mírně přepálenou stopáž. Některé statické záběry zahleděné kamsi do prázdna mohly být o pár vteřin kratší, ale jinak si soustředěná práce kameramana Vladislava Opeljance zaslouží jen chválu. Detail na zvednuté obočí, které podtrhne napětí, různé podhledy, hloubkové zkoumání prostoru, POV vsuvky či záběry z ptačí perspektivy. Serebrennikov se na rozdíl od Zóny zájmu (2023) či Dívky s jehlicí (2024) nepokouší o umělecký přesah, ani do svého filmu nevkládá skryté podtexty. Zmizení Josefa Mengeleho funguje díky pevné režijní ruce a vizuálnímu jazyku, který formou obrazů srozumitelně rámuje postupný rozpad hlavního antihrdiny. Myslím, že touto kombinací zvládne film uspokojit náročnější publikum, aniž by zavíral dveře příznivcům přístupnější filmařiny. Nutno podotknout, že bez suverénního výkonu Augusta Diehla, by byl výsledek poloviční. Rodák z Berlína dle mého soudu zachraňuje i problematičtější části příběhu. Slovní výměny mezi zatrpklým Mengelem a jeho synem patří jednoznačně k nejsilnějším pasážím, jaké Zmizení Josefa Mengeleho nabízí.
I přes zjevné vady na kráse tedy Kirill Serebrennikov natočil mrazivou výpověď o banalitě zla a sdílené odpovědnosti za zločiny režimu, který prvopočátky budoucí celoplošné zkázy postavil na scestné ideologii, frustraci a sociálním darwinismu. Pokud k tomu připočteme, že Serebrennikov musí žít poslední roky v exilu, jelikož se vlivem vytrvalého kritizování Kremlu a agresivní politiky presidenta Putina zařadil mezi nepřátele Ruska, dostane jeho nejnovější snímek až symbolický význam. Nezbývá než se spokojit s tím, že i ten největší vyvrhel nakonec skončí jako hromádka neškodných kostí. V případě Josefa Mengeleho jako kostra, kterou v krátkém prologu zasazeném do současnosti zkoumají studenti medicíny, mezi nimiž se nachází i pár černošských dvojčat. Jaká ironie.