MELT-BANANA jsou fascinující tím, jak těžko se vlastně popisují. Jejich styl je někde mezi noise rockem, chiptune corem, grindcorem, punkem, elektronikou a popem, ale žádná z těch nálepek na ně úplně nesedí. Je to hudba, která se rozpadá a znovu skládá v reálném čase, balancuje mezi extrémem a hravostí, přičemž odmítá jakoukoli žánrovou škatulku. Právě tahle neuchopitelnost je důvod, proč si za roky existence vybudovali status kapely, která stojí úplně mimo běžnou scénu a přesto ji zásadně ovlivňuje.

Tomu odpovídá i okruh jmen, se kterými během kariéry spolupracovali nebo sdíleli pódia. MELT-BANANA a byli napojení na experimentální scénu kolem Johna Zorna, spolupracovali s lidmi jako Mike Patton a zároveň se bez problémů objevovali po boku kapel jako MELVINS, TOOL nebo třeba elektronicky orientovaných projektů typu UNDERWORLD. Současně jeli turné s kapelami jako NAPALM DEATH i různými noise podivnostmi, ale úplně stejně zapadají i do line-upů alternativních festivalů vedle indie nebo elektroniky. Právě tohle široké spektrum spoluprací a koncertních partnerů dobře ukazuje, proč MELT-BANANA fungují napříč scénami. Nejsou „jen“ noise kapela ani „jen“ punk, ale spíš jakýsi katalyzátor chaosu, který se dokáže přizpůsobit různému publiku a přitom si zachovat naprostou osobitost. A když to člověk vidí naživo, začne dávat smysl, proč si je za ty roky oblíbili jak ortodoxní fanoušci extrémní hudby, tak lidi z úplně jiných hudebních světů.

O „předkapele” PH4NT. jsem toho moc nevěděl. Po cestě z Plzně do Norimberka padaly rozličné informace o tom, že půjde o nějaký noise-industriální projekt. A on tam ten noise byl. Industriál taky. I punk. Vlastně to mělo podobné formální mantinely jako MELT-BANANA, ale všechno tak trochu na opačném spektru kvality. Kytara zní, jako by byla prohnaná přes multiefekt Zoom 505 II, vokální linky se snaží o prvenství v nejotravnějším štěkání a melodické postupy na kytaře odpovídají levelu druhák na učňáku a zakládáme svoji první kapelu. Přetrpět těch pětačtyřicet minut bylo celkem těžké.

Ale poté nastupují Oni. MELT-BANANA jsou přesně ten typ kapely, u které víš, že dostaneš intenzivní zážitek, ale stejně tě pokaždé něčím překvapí. Trochu jsem se bál, aby to vše nesplynulo do jednoho hlukového bloku, ale hned od prvních vteřin bylo jasné, že všechno bude sedět. Zvuk je hodně nahlas, kalhoty mi vlají od basreflexů, ale je tomu rozumět.

I když jsem kapelu viděl už počtvrté, pořád mi nebylo jasné, jak přesně funguje kontroler, kterým zpěvačka Yasuko Onuki ovládá hudbu a skrze ni i lidi. Konečně jsem si vygooglil, že ten magický item se jmenuje Numark Orbit a opravdu reaguje na její pohyb ruky. A právě skrze něj tato drobná žena řídí celé tohle audiopeklo. Je to něco mezi nástrojem, efektem a live produkčním pultem. Přesto působí naprosto přirozeně, jako by to byla jen další organická součást kapely. Yasuko s ním zachází s naprostou lehkostí a člověk jen sleduje, jak se jednotlivé vrstvy skladeb skládají a bortí s chirurgickou přesností, aniž by kdy bylo vidět jakékoli zaváhání.

Zas a znovu mě udivuje, jak „japonští“ MELT-BANANA vlastně jsou. Ne ve smyslu nějaké povrchní exotiky, ale ve způsobu práce s detailem, precizností a celkovou dotažeností. Všechno působí promyšleně, nadrilovaně od zvuku přes dramaturgii setu až po vizuální stránku, ale při tom je v tom lehkost, nikoliv vypočítavost. Čtyřiapadesátiletá Yasuko s vizáží třicátnice se svým zářícím kontrolerem navíc na pódiu vypadá jako postava vystřižená z anime. Jako by v rukou držela nějaký magický artefakt, kterým neovládá jen zvuk, ale všechno dění v sále. A publikum se nechává ovládat ochotně.

A právě lidi pod pódiem tvořili jeden z nejsilnějších momentů večera. Směsice byla neuvěřitelně pestrá. Od teenage publika přes třicátníky až po šedesátníky, od „normies“ po totální alternativce. A nejlepší na tom bylo, že to nebylo jen vedle sebe, ale skutečně spolu. V kotli křepčili mladí i lidé s posledními zbytky šedých vlasů a všichni si to užívali s energií, jako by jim bylo dvacet. Přesně ten typ koncertu, který ti připomene, že tahle hudba není jen o stylu, ale hlavně o sdílené radosti z totálního hluku. A k písničkám? Hrálo se hlavně z posledních dvou desek „3+5“ a „Fetc“. Zaznívá ale i cover „Uncontrollable Urge“ a jako vyřvaný přídavek „short blast songs“ a člověk i po hodinovém koncertu prostě nemá dost. Tahle kapela v malém klubu je naprostá jistota.