Jako by to bylo včera, co jsem poprvé slyšel první singl akustického dua AP2 a dnes držíme v rukou jeho druhou desku. Přiznávám bez mučení, že jsem tehdy k celé věci přistupoval s nemalou dávkou podezřívavosti a skepticismu, protože člověk si za ta léta přece jen vypěstuje určité obranné mechanismy vůči projektům, které na první pohled vybočují z jeho posluchačské komfortní zóny a nezapadají do pečlivě vystavěného mentálního katalogu toho, co považuje za „své“. Ukázalo se však, že jsem tehdy nepotřeboval nic jiného než čas, který si každý člověk odměřuje po svém. Někdo jej počítá skrze zimy, jiný mezi Vánocemi či vlastními narozeninami, já jsem se však během více než tří dekád aktivního posluchačského zasvěcení naučil chápat běh života skrze albové letopočty, skrze desky, které přicházely, odcházely, zůstávaly a mimoděk vytvářely jakousi neviditelnou kostru osobní paměti. A zcela jistě v této drobné výstřednosti nebudu sám, protože více než třicet let ponoření do hudby vás naučí zvláštnímu druhu optimalizace – přeskupovat si svět tak, aby výsledná metalová rovnice života dávala alespoň trochu smysl, i když čas letí jako splašený a svět kolem nás stále agresivněji šlape na plyn.

V okamžiku, kdy bylo oznámeno vydání debutové desky, nacházel jsem se už ve stavu příjemně nervózního očekávání, neboť postupně uvolňované ochutnávky dávaly poměrně jasně tušit, že zde vzniká něco mimořádného. Nešlo totiž pouze o dobře napsané skladby, ale o zvláštním způsobem uspokojivé, až nebezpečně hitové písně, které posluchače omotaly kolem prstu a odmítaly jej pustit, přičemž v sobě nesly onu podivuhodnou vlastnost nutit člověka vracet se stále znovu, dobrovolně otevírat dveře do prostoru, který mu ještě před chvílí připadal vzdálený či hudebně neprobádaný. O to větší překvapení pak přišlo ve chvíli, kdy debut skutečně spatřil světlo světa a ukázalo se, že síla nespočívá pouze v několika výrazných skladbách, nýbrž v překvapivě kompaktním a nezvykle vyváženém celku, který téměř neznal slabá místa, hluchou vatu ani pocit samoúčelnosti a v němž jednotlivé písně působily jako stejně omamné a podmanivé zastávky jedné delší, podivně melancholické cesty.

Pokud to ještě nezaznělo dostatečně jasně, AP2 je akustické písničkářské uskupení stojící v zásadě na jedné španělce a jednom hlase. Možná si říkáte, co takový projekt může nabídnout tradičnímu posluchači metalové hudby, který je navyklý na tvrdost, tlak, masivní zvukové stěny a estetiku, v níž se emoce obvykle derou ven jinými výrazovými prostředky. Otázka je to položená správně, odpověď je však mnohem uspokojivější, než by většina čekala. Hlavním mozkem projektu je totiž dobře známý Desed, tahoun DARK GAMBALLE a TRNY & ŽILETKY, což je samo o sobě průprava a záruka kvality natolik zřejmá, že fanoušci jednoho či druhého tělesa (nebo obou) by neměli váhat ani vteřinu. Pokud jste si oblíbili Desedovu textařskou poetiku, slovní ekvilibristiku a schopnost oblékat běžné lidské situace do obrazů balancujících mezi temnotou, melancholií, ironií i nadějí, pak mohu s klidným svědomím zvěstovat, že akustický kytarový doprovod ve virtuózním podání MUDr. Juna posouvá celé sdělení ještě o úroveň výš. Chemie mezi těmito dvěma elementy je, troufám si říct, skutečně nevídaná. Jde o dvě strany jedné mince, dva rozdílné břehy téže řeky, noc a den, pevně a neodmyslitelně spjaté principy, z nichž každý má vlastní jazyk, vlastní temperament a vlastní výraz, ale teprve ve vzájemném spojení vytvářejí něco, co přesahuje prostý součet jednotlivých částí. Jeden bez druhého by sice existovat mohl (ne nemohl!), ale něco zásadního by se ztratilo; ona zvláštní magie, napětí a křehká rovnováha, díky nimž se AP2 neusadí pouze v uších, ale nenápadně proniká pod kůži.

Jestliže jste nabyli dojmu, že obyčejná akustická kytara není hodna vašeho sluchu, protože není dostatečně tvrdá, nemohli jste se mýlit víc. Ač zde neuslyšíte zbustrované struny ani hradbu mohutného zvuku, dá se bez nadsázky říci, že Junova hra je kromě melodické bohatosti a emocionálního náboje nezřídka agresivní, dynamická a explozivní. Pouze ruce zkušeného mistra daného nástroje dokážou pracovat s kytarou tak, aby z ní vytěžily nejen melodii a harmonii, ale i rytmus, dech, napětí, údernost a perkusivní možnosti, které z akustického nástroje dělají téměř celou kapelu. Kdybych měl zmínit známější jména, přístup ke hře se může vzdáleně dotýkat světa mohykánů, jakými jsou Andy McKee či Antoine Dufour, případně mladého fenoménu Marcina, jenže koncept AP2 nestojí na exhibici atraktivní pro oko i ucho, nýbrž na funkčních písních, které techniku používají jako prostředek, nikoli jako cíl.

Pokud patříte mezi ty, kdo jsou živi i textovou náplní a nevadí vám čeština, která umí veršům vdechnout nenahraditelné kouzlo, zde si přijdete na své. Pokud je Urza nepostradatelným potulným básníkem a divadelním estétem pro KASPAR MELICHAR, pak je Desed stejně nepostradatelným vypravěčem každodenních příběhů v APLAUS PRO DVA. Stejná věc se dá vyjádřit mnoha způsoby, ale málokdo umí slova poskládat do tak temného, emotivního, nebo naopak nadějí prostoupeného sdělení, a podat je v takovém hávu, že si jimi necháte zraňovat srdce i duši zas a zas. Estetika dvou smrtihlavů, kteří místo kosy a pláště zanechávají smutek písní, má své jedinečné kouzlo a černobílé videoklipy ji dokážou prodat lépe než leckterý kultovní noir snímek. Táborák, soumrak a pohledy do opuštěné krajiny mohou na papíře působit jako patetické klišé, ale v hudebním doprovodu AP2 na to můžete rovnou zapomenout, protože díky civilnosti, opravdovosti a přesnému zásahu dokážou chytit, pohltit a nepustit opravdu každého, kdo je ochoten se jim alespoň na chvíli vydat napospas.

Je pravdou, že do novinky jsem se dostával o něco hůře než do debutu, což je ale dáno i tím, že prvotní šok z nečekaného objevu už jednou proběhl a člověk se podruhé přece jen vydává na cestu s určitým očekáváním. Druhá deska navíc působí sevřeněji, komplexněji a možná i méně okamžitě podbízivě, takže se neotevírá tak rychle, ale o to trvanlivěji si pak nachází místo v posluchačově vnitřním prostoru. Stále se však jedná o něco, co v našich končinách nemá mnoho obdob, a díky univerzálnosti hudebního i textového sdělení může zafungovat napříč věkem, pohlavím i hudebními preferencemi. Přesto si myslím, že výsledek je natolik intenzivní, že ne každý snese celý ten nápor emocí, chmuru, temnoty a tíživé krásy, protože AP2 jsou spíše pozvánkou na místo, odkud se člověk vrací trochu jiný, možná tišší, možná zasaženější, ale rozhodně ne prázdný.