Je opět doválčeno. Úderné trio z texaského Austinu PORTRAYAL OF GUILT mi do uší již poněkolikáté nalilo svou koncentrovanou zvukovou misantropii vměstnanou do drážek páté studiové nahrávky „...Beginning of the End“ a já si říkám, že ještě jeden přídavek možná snesu. Semknutá partička soustředěná kolem zpěváka a kytaristy Matta Kinga je tu s námi od roku 2017. Pohanská opovážlivost, se kterou tihle hraví neznabozi míchají elektroniku s metalovým podložím, vzbudila oprávněný zájem už na svém debutu „Let Pain Be Your Guide“ volně oscilujícím mezi frekvencemi screama a hardcoru s občasným praskáním elektroniky. Pozdější koketování s industriální mechanizací a blackmetalovým dýmem ještě citelněji posílilo multižánrovou řevnivost. PORTRAYAL OF GUILT učinily ze stylové nestability svůj stěžejní program - tištěnou desku plošných spojů osázenou zdánlivě neslučitelnými komponenty. Výsledkem jsou rtuťovitě proměnlivé zvukové krajiny, nad kterými se v mlžných oparech vznášejí témata o existenciální úzkosti, blížící se apokalypse, sebezničení lidstva a náboženských dogmatech.

Po zlomové noise/industriální vichřici „Christfucker“ se Matt King, baskytarista Alex Stanfield a bubeník James Beveridge vrhli do experimentálních vod. Kupříkladu polovina skladeb z nahrávky „Devil Music“ svírá posluchače blackovou intenzitou, zatímco ta druhá nabízí orchestrální verzi první části, což do změti žestí, cella a smyčců vnáší jedinečnou hororovou dekadenci. Rozverná kolekce remixů „Christfucker II“ se pro změnu pokusila přijít s taneční reinterpretací původních písní, které si po radikální úpravě jistě nalezly místo v nějakých malých undergroundových klubech. Aktuální novinka přináší syntézu takřka všech předchozích postupů. Od zahuhlaných tremolo riffů a hrdelního chrčení, až po atmosférické zvukové plochy a čisté vokály. Stále jde tedy o hybridní platformu, kde dochází k brutálním žánrovým střetům. Spojením receptů z minulosti se však nahrávka tentokrát rozpíná do šíře na úkor koncepčního sešněrování.

První třetina na to jde zhurta. Krátká instrumentální rozcvička „Backstabber“ nastaví pošmourný tón celého alba, aby následující buldozer „Human Terror“ vpadl na zteč a začal pustošit terén. Ohyzdná basová linka, hutný spodek, valivé tempo a kornovsky lomozivé kvílení kytar umetají cestičku pro nabroušený refrén, v němž se expresivní štěkot Matta Kinga zakusuje do slabin. Štěbetavá elektronika dokresluje špinavé kulisy a vokál prohnaný přes modulátor připomíná vrčení monstra s podebraným zubem, které k nám doléhá ze dna kanalizační stoky. Vlajková loď alba a zároveň okamžik, jenž rozhodne, zda v poslechu budete pokračovat. Blastbeatové krupobití otevírá dveře blackově zabarvené šupě „Heaven's Gate“, jejíž organizovaný chaos vpletený do noisových pavučin dává v letmých náznacích vzpomenout na „Ordo ad Chao“ od pionýrů žánru MAYHEM. Divoká „Under Siege“ si pro změnu lebedí v hardcore polohách. Jakmile si však punková neurvalost hodí zpátečku a nechá rozeznít nosný refrén pochodující na basou vytvrzené cestě, je to velká paráda.

Po prvních čtyřech flácích je zřejmá až překvapivá otevřenost alba. Ve svém hledání nových zvukových konfigurací nalezla kapela PORTRAYAL OF GUILT způsob k zhmotnění nejvíce přístupného materiálu v celé dosavadní diskografii. Tedy takhle - „...Beginning of the End“ na skladě nemá rádiové hity, to zase ne, ale album potvrzuje avizovanou ideu Matta Kinga o pokusu psát písně dle klasického popového mustru. To v důsledku znamená přehlednější strukturu songwritingu i hustější výskyt snadno zapamatovatelných pasáží, které se na světlo derou z hlubin mokvavých rašelinišť.

Kapele očividně nešlo o obětování obhroublého, drásavě rozervaného stylu. Ostatně novinka doslova překypuje obrazy hrůzy, zmaru a znechucením nad lidským plemenem. Využití tradiční formule slok a refrénů ale trojici hudebníků umožnilo přenést svou blátivou špinavost na melodické linky. Jde o jakýsi pokus dostat zvuk na další úroveň, nabídnout přátelštější verzi sebe samých. Pokusit se vytvořit něco jako THE BEATLES z alternativního vesmíru, kteří využívají extrémní výrazové prostředky při zachování jednoduchých písňových vzorců. Ideálním příkladem je šlapavý singl „Ecstasy“. Úsečný breakbeat bicí smyčky a strašidelný basový part přenesou posluchače do hlubin nočního Brooklynu, kde se lesk pátravých očí odráží od měsíčního svitu. Pak přijde nečekaný industriální výpad, v němž si čistý vokál zanotuje s podmanivou melodií.

Každá jednotlivá skladba deklaruje všestrannost i nekompromisní odvahu PORTRAYAL OF GUILT překračovat veškeré myslitelné meze, a byť v sobě nedokážu popřít dojem, že se „...Beginning of the End“ vyznačuje určitou rozháraností, je nesmírně vzrušující zkoumat samostatně každou její položku. Hororová sludge kovadlina „Death From Above“ postavená na vražedném riffu a explozích growlingu dokáže vlít adrenalin do žil. Zasněný nářek z pekla „God Will Never Hear Me“ uvede zbloudilého poutníka do letargického rozjímání. Napínavá „Total Black“ nemá problém zabrousit do zemitého death metalu, kdežto „Object of Pain“ s krystalicky čistou kytarou a šeptavými slokami se zase noří do mantricky opakovaných hesel. Naléhavé finále „The Last Judgement“ je pak extraktem všeho předešlého. Zvolna sílícím monumentem, kde se noise rock překrývá s trip-hopem i splašenou kanonádou sypaček. Opravdu skvělá je především druhá polovina skladby, ve které nádherně klenuté kytarové plochy stoupají k výšinám nechávajíce pod sebou veškerou pozemskou špínu.

Z výčtu skladeb jsem vynechal jen „Chamber of Misery Pt. IV“ s hostujícím rapperem Slimem Guerillou, jelikož hip-hopový feeling mi ke kapele vůbec nesedí. Jde o kratičkou skladbu a rozumím tomu záměru. Jako by si kapela demonstrativně říkala: další kontroverzní položka, protože proč ne? Na druhou stranu mi nezbývá než připustit, že i „Chamber of Misery Pt. IV“ je vlastně křiklavě rudým vykřičníkem poukazujícím na evoluční vývoj kapely, pro kterou se ignorování pravidel stalo zakořeněnou tradicí. PORTRAYAL OF GUILT tentokrát nabízejí nevšední kompromis mezi extrémem a relativně přístupnou písňovou formou. Na novém albu zvládají drtit industriální tvrdostí, bourat zdi kytarovou agresí a občas povzbudit hymnicky zabarvenou partiturou. Žádný styl není nedotknutelný a žádný nápad není dost šílený na to, aby nešel uskutečnit. PORTRAYAL OF GUILT si nadále zachovávají renomé pilíře extrémní undergroundové hudební scény. Kdo ví? Příště si třeba black metal podá ruku s country.