Jon Favreau si po třech sériích Mandaloriana střihnul celovečerní přechod na velké plátno. Ačkoliv jsem viděl proklamace, že k filmu nepotřebujete seriál vidět, tak si myslím, že pokud neznáte postavy, které se tu vyskytují, a nechápete jejich chemii, budete výrazně ochuzeni o nějaký kontext.

Film na seriál časově přímo navazuje a odehrává se tedy v období Nové republiky, po pádu Impéria a před sequelovou trilogií. Din Djarin už není jen osamělý lovec odměn, ale operuje jako nástroj republiky, která si ho najímá k likvidaci uprchlých imperiálních hodnostářů. Jeden takový případ ho zavede do spolupráce s huttským klanem, konkrétně Dvojčaty, která po smrti Jabby The Hutta ovládají rodinný zločinný syndikát. A jako obvykle, věci se nevyvíjejí úplně podle plánu.

Film se snaží zaujmout návratem do známých míst a rozšiřováním světa. Podíváme se znovu na zasněžený Hoth, ale skutečnými hvězdami jsou nové lokace. Především měsíc Shakari, který se nachází mimo jurisdikci Republiky, působí jako osvěžující vizuální odbočka. Je to mnohem více Blade Runner říznutý cyberpunkem než klasické Star Wars. Podobný svět jsme viděli na planetě Janix v rámci seriálu Maul. Stejně tak návštěva bažinaté Nal Hutta, domovského světa Huttů, má správně odpudivou a hutnou atmosféru. Design všech těch lokací mě bavil do každého malého detailu.

Jenže to, co funguje vizuálně, se rozpadá ve vyprávění. Úvod filmu přitom slibuje hodně. První akční sekvence má téměř „johnwickovský“ náboj. Je to rychlé, úderné, přehledné a dostatečně brutální. Je to přesně ten typ akce, který by Mandalorianovi seděl. Bohužel jde zároveň o vrchol celého filmu. Jakmile se příběh rozjede naplno, tempo začne znatelně zpomalovat a energie se postupně vytrácí. Velkým problémem je samotná logika děje. Události často nedávají smysl a Mandalorian, jinak prezentovaný jako efektivní profesionál, se tady občas chová zvláštně neefektivně. Řada situací působí, jako by vznikla jen proto, aby posunula děj téměř herním způsobem; ne proto, že by organicky vycházela z postav nebo světa. To podkopává i jinak solidní akční momenty.

Druhá polovina filmu se navíc výrazně mění v show jedné postavy. Grogua. Tvůrci mu dávají stále více prostoru a s tím přichází i výrazný posun tónu. Film začne sázet na roztomilost, jednoduchý humor a gagy. Je to přesně ten typ humoru, který rozhodně není pro mě, ale chápu, že si své publikum najde. Ostatně, stačilo slyšet reakce v kině, kde část diváků nadšeně hýkala nad každou Groguovou piškuntálií (naše články si překládají i cizinci včetně Verbala, opatrně s těmi výrazy - pozn. korektora). Pro jiného diváka je to ale problém, protože kvůli tomu příběh ztrácí tempo i váhu a postupně se mění v poměrně předvídatelnou pohádku.

To je škoda i vzhledem k tomu, že film pracuje s poměrně zajímavými prvky. Například je tu celkem sofistikovaný fanservis, který mě osobně potěšil. Například to, že arénová scéna připomínající závěrečný souboj na planetně Geonosis z Epizody II, je plná příšer, které známe z lodi Hana Sola, kde naši hrdinové hrají vesmírnou deskovku zvanou Dejarik. Další velkou slabinou jsou postavy. Nové i staré charaktery zůstávají nedotažené. Objevuje se tu například Rotta Hutt, syn slavného Jabby, kterého jsme už viděli v animovaném Clone Wars, ale jeho figura "dobrého Hutta" zůstává poměrně nevytěžená. Sigourney Weaver tu prakticky nemá co hrát a Zeb Orrelios, známý ze seriálu Rebels, nedostane téměř žádný prostor. Film tyhle postavy představuje, ale nedělá s nimi nic zajímavého. V porovnání s tím, jak komplexně dokázaly vykreslit třeba postavy v animovaném seriálu o Darthu Maulovi, působí tenhle film až překvapivě povrchně.

Specifickou kapitolou je pak celkový design a stylizace. Na jedné straně tu máme výborně zpracovaná prostředí, na druhé se film evidentně snaží přiblížit karikaturnímu stylu tvorů známému zejména z Návratu Jediho. Výsledkem jsou občas až přehnaně „funny“ postavy, které do modernějšího pojetí Star Wars úplně nezapadají. Pak je tu animace, která místy působí velmi oldschoolově. Poprvé to vidíme ve chvíli, kdy Mando na planetě Hoth osedlá kráčedlo typu AT-RT. Animace vypadá jako ruční animace z osmdesátek. To samé se pak odehrává například v souboji s dvěma roboty strážícími trůnní sál huttského syndikátu. Připomene vám právě scény z Návratu Jediho nebo filmu Impérium vrací úder. Pokud se budete pozorně dívat, v titulcích najdete tam Phila Tippetta, což je veterán stopmotion animace, který se na některých scénách podílel.

Samostatnou kapitolou je hudba, která se snaží držet pohromadě to, co se vyprávění občas rozpadá mezi prsty. Soundtrack pracuje s několika výrazně rozpoznatelnými motivy. Vedle typického „mandalorianského“ tématu slyšíme i jemnější linky spojené s Groguem, které tlačí do popředí jeho roztomilost a pohádkovost. Pro jednotlivá prostředí se pak objevují specifická hudební témata, ať už jde o temnější, hutnější tóny na Nal Hutta, nebo naopak syntetičtější, téměř cyberpunkový zvuk na Shakari. Problém ale je, že i když jsou tyto motivy samy o sobě funkční a místy velmi dobré, film s nimi nepracuje tak výrazně, jak by mohl. Místo gradace a zapamatovatelných momentů často jen podkreslují dění, aniž by ho skutečně pozvedaly. John Williams je v tomto případě prostě nenahraditelný.

Největší slabinou ale zůstává samotná struktura filmu. Mandalorian a Grogu nepůsobí jako plnohodnotný film, ale spíš jako slepenec několika epizod. A to není jen pocit. Projekt původně skutečně počítal s pokračováním seriálu. Výsledkem je epizodické vyprávění bez výraznější gradace a bez skutečného emocionálního vrcholu.

Ve finále tak dostáváme snímek, který má svoje silné momenty především na začátku a v designu některých lokací, ale jako celek nefunguje. Příběh je příliš jednoduchý, postavy nevyužité a druhá polovina filmu ztrácí tempo i směr. Pro fanoušky Grogua to bude pravděpodobně příjemná podívaná, pro ty, kteří čekají plnohodnotný Star Wars film, ale spíš zklamání.