RUSSIAN CIRCLES stále rostou. Vzpomínám na koncert v roce 2008 na strahovské Sedmičce, kdy do kapely celkem čerstvě naskočil baskytarista Brian Cook. Od té doby každý jeden další koncert v Praze byl větší a větší. Teď dokázali zaplnit i Meet Factory, která je pro nějakých osm set lidí. Takže kde to bude příště? Osobně pokládám za super nápad, že na společné turné RUSSIAN CIRCLES a PELICAN se díky Banánovi připojili i FOTOCRIME, kteří by jinak měli samostatný koncert v Praze, čímž by si obě akce přetahovaly publikum. Za mě skvělý tah, který měl smysl a doladil celý večer k dokonalosti.

Večer v pražském MeetFactory začínal v 19:39, kdy se spoustil sampl a FOTOCRIME začali testovat zvuk kytar. Počátek patřil temným syntezátorům, pulzující basové lince a chladné atmosféře, kterou FOTOCRIME dokázali vykreslit s chirurgickou přesností. Trojice pod vedením Ryana Pattersona přivezla do Prahy set postavený na playlistu kolem aktuální nové desky „Security”.

Od prvních tónů bylo jasné, že nepůjde o žádnou nostalgickou vzpomínku na post-punk, ale o jeho současnou, živou podobu. Zvuk byl mnohem syrovější než z desky, ale zároveň precizní. Rytmika šlapala neúprosně dopředu, zatímco Pattersonův hluboký, lehce odtažitý vokál vytvářel typickou odcizenou náladu, která k FOTOCRIME neodmyslitelně patří.

Setlist byl vystavěný na střídání svižnějších skladeb s pomalejšími, tíživými momenty, což skvěle drželo dynamiku večera a nedovolila polevit pozornosti. Kapela dokázala vygradovat několik intenzivních vrcholů, ale zároveň nepůsobila přepjatě. Všechno mělo svůj prostor a tempo. Minimalistická pódiová prezentace bez zbytečných gest jen umocňovala dojem, že hlavní roli hraje hudba samotná. Jediným živelnějším prvkem byl tu principál Ryan Patterson, ale i kdyby jen nehybně stál, tak úplně pohodlně utáhne velký sál na svoje charisma. Je poměrně dost kapel, které by neměly mít nějaké proslovy mezi písničkami. FOTOCRIME určitě nejsou ten případ. Kdykoliv Ryan Patterson začne mluvit, stojí to za to, má to hlavu a patu, civilnost i naprosto přirozenou autoritu, která z jeho postavy vyzařuje.

Trochu zamrzela světla, ale chápu, že chladnější osvětlení právě FOTOCRIME sluší, nicméně mohlo být trochu intenzivnější, aby se kapela netopila ve tmě. V tomto ohledu to nejde srovnat ani s PELICAN a už vůbec s RUSSIAN CIRCLES, kteří měli fakt skvělou světelnou show.

Na minutu přesně v osm třicet pět nastupují i PELICAN. Koncert amerických instrumentalistů, již se na scéně pohybují už více jak čtvrt století, byl v Praze ukázkou toho, jak silně dokáže fungovat hudba bez jediného slova. Čtveřice večer otevřela skladbou „Gulch“, která okamžitě ustanovila základní principy kapely. Tedy pomalé nabírání intenzity a typickou pelicanovskou práci s gradací. Už během úvodních minut bylo jasné, že publikum čeká spíš soustředěný poslech než divoká show. Kapela působila civilně, bez velkých gest, ale naprosto jistě. Jedinou výjimkou byl v několika chvílích snad jen kytarista Trevor de Brauw, který se občas oddal zuřivějšímu křepčení a hopsání na scéně.

Následující „Cascading Crescent“ z čerstvého EP ukázaly silnou stránku PELICAN - schopnost vrstvit kytarové motivy tak, že vytvářejí téměř filmové krajiny. Pro mě bylo zařazení konkrétně této skladby překvapením, protože na EP je nahrána s vokálem Geoffa Ricklyho z kapely THURSDAY. Tady to bylo samozřejmě bez vokálů.

Zvuk byl plný, ale čitelný. Každá z kytar měla svůj prostor a celek působil kompaktně. Možná jen bicí mohly být trochu ostřejší, nicméně to byl už opravdu jen detail. Bylo velmi jednoduché vplout do koncertu a nechat se unášet proudem repetitivní, hypnotické hudby. Střed setu patřil těžším a temnějším momentům. „Drought“ a „Ephemeral“ nabídly kontrast mezi křehčími pasážemi a drtivými výbuchy hluku. Dostalo se i na další opusy z nového EP, například na samotný otevírák „Ascending“, závěr pak patřil katarzní „The Creeper“ a jako úplnou tečku si PELICAN připravili „Wandering Mind“ z minulého alba. PELICAN v Praze potvrdili, že patří mezi nejvýraznější jména instrumentální post-metalové scény. Jejich koncert nebyl o efektech, ale o detailu, náladě a trpělivém budování atmosféry. Každá skladba měla své místo a dohromady vytvořily kompaktní celek, který fungoval jako jeden dlouhý, promyšlený příběh. Nicméně i přesto RUSSIAN CIRCLES dokázali i ve třech koncert instrumentálních kapel katapultovat ještě o úroveň výše.

Koncert trojlístku z Chicaga celý večer umocnil na druhou. Byl to jeden z těch večerů, kdy se hudba nepouští jen do uší, ale doslova se zarývá do těla. Bez jediného slova, bez zbytečné okázalosti. Jen čistý, masivní zvuk, který postupně pohlcoval celý prostor. Večer otevřel „Deficit“, který okamžitě nastavil tón celé show. Temné, pulzující basy a postupně vrstvené kytary vytvořily hutnou atmosféru, která publikum okamžitě vtáhla. Precizní, soustředěné, ale zároveň přirozeně živé.

Následoval přechod do „Station“, kde se ukázala typická dynamika kapely, tedy střídání klidnějších pasáží s explozivními výbuchy hluku. Všímám si i toho že každá skladba má svoje vlastní světlené téma a poloha světel není jen o tom, že někdo u zvukařského pultíku náhodně mačká knoflíky světelného panelu. Jeden z vrcholů první poloviny přišel s „Harper Lewis“. Minimalistický začátek postupně gradoval do hypnotického rytmu, který držel všechny v napětí. Byla to ukázka toho, jak dokonale kapela pracuje s tichem a prostorem.

„Conduit“ a následně „Mota“ posunuly intenzitu ještě dál. Zvuk byl mohutný, ale čitelný. V těchto momentech koncert působil skoro fyzicky, jako tlak, který se nedá ignorovat. Ve střední části setu přišla „Geneva“, pravděpodobně nejemocionálnější moment večera. Pomalejší tempo a melancholické motivy přinesly krátký nádech, ale zároveň ještě víc zvýraznily intenzitu toho, co následovalo.

„Empath“ a „Gnosis“ znovu rozpoutaly plnou sílu kapely. Komplexní struktury, precizní přechody a výbuchy energie. Bylo fascinující občas viděl Briana Cooka, jak hraje na basu, malíčkem sem tam brnkne do syntezátorů a do toho ještě tančí na foot midi controleru. Závěr patřil skladbě „Mlàdek“, který celý set uzavřel ve velkém stylu. Atmosféra postupně gradovala až do finálního, téměř katarzního vyvrcholení. Poslední tóny v hlavách všech přítomných doznívaly ještě dlouho po koncertu.

Celkově šlo o koncert, který stál na kontrastech. Křehkost versus drtivá síla. RUSSIAN CIRCLES opět dokázali, že nepotřebují slova ani nějakou živelnou show, aby vytvořili silný zážitek. Stačí jim nástroje, dynamika a absolutní kontrola nad vlastním zvukem.