Můj vztah k americkým PERIPHERY si za ta léta jejich existence prošel poměrně pestrým vývojem. Od skoro až přehlíživého postoje k mladé štice v metalovém rybníce, u které jsem měl pocit silné mediální tlačenky, přes boření předsudků prostřednictvím důkladného poslechu jednotlivých nahrávek až po dnešní absolutní respekt a napjaté očekávání nových alb. Obdobně jsem to měl i s tvorbou Britů TESSERACT a tato podobnost zde není rozhodně náhodná.

Dnes už jsou PERIPHERY zavedená a vyspělá kapela, která spíše než na přízeň médií musí spoléhat především sama na sebe, neboť pozornost žurnalistů neustále hledajících hvězdičky, které „spasí“ metalovou hudbu, už se dávno upíná jinam. Ani v případě této bandy nebylo vždy bez chybiček a nedostatků, ale při svém hledání cesty ven z pevného objetí d-jentem – žánrem, jenž PERIPHERY pomáhali definovat, to vždy probíhalo s visačkou kvality a puncem osobitosti. Nejinak jen tomu i v letošním roce, kdy skupina přichází s deskou, jež po delší době nemá v názvu římskou číslici.

A to je možná tou nejvýraznější změnou od předchůdce „Periphery V: Djent Is Not a Genre“ z roku 2023. I na něm PERIPHERY namíchali koktejl ze zbytkové podstaty djentu a dalších tvrdších žánrů s výraznou příměsí své typické melodiky. Zcela definujícím je v tomto ohledu hned úvodní skladba „Obsession“, schopná na ploše tří minut obsáhnout jednak sladkobolné plochy i ostré deathcorové nájezdy. Skupina zde jasně dává najevo, že i její další nahrávka nabídne pestré dění, kde nebude nouze o žánrové ani emocionální kontrasty.

Kolega Noisy byl ve své krátké glose na konto minulé nahrávky skeptický ohledně žánrových odboček a přesahů, kterými se americká skupina snažila oživit svůj kmenový žánr, já však jsem letos trošku jiného názoru, což vlastně platí i pro minulé album. Skupině se daří šikovně balancovat a dávkovat ostré „core“ nájezdy a cukrem posypané zpěvné nájezdy, aniž by přitom zněla jako unylá parodie na kapely, které prošvihly expirační dobu žánru zvaného d-jent. Ve tvorbě PERIPHERY jej stále najdeme jisté zbytkové množství, prim však už jednoznačně hraje vše kolem progresivně pojatého metalu, případně metalcoru.

Ostrými sázenými riffy napěchovaná skladba „Talk“ je přesnou definicí předchozího odstavce. Ozvěny d-jentu v rytmice, nasekaná kytarová rubanice, kterou protne výrazný melodický refrén. Během něj skupina zvolní, přeřadí do čitelnějšího tempa a nechá vyniknout vokál Spencera Sotela, jenž je letos ve své tradiční (rozuměj velmi dobré) formě. Skladby napěchované jemnými zpěvnými vokály zvládá jednak s profesionálním přehledem, a navíc je k tomu ještě schopen přidat dostatek uvěřitelných emocí. A to mluvíme i o skladbách jako „Heaven On High“ s dalším silným háčkem v refrénu anebo emotivní „Carry On“ s grácií zkušeného provazolezce balancující na hraně sentimentálního kýče. A přesto můžeme hovořit o jedné z nejsilnějších skladeb z kolekce, ve které PERIPHERY opět s lehkostí sobě vlastní demonstrují jak střídání ostrých a jemných momentů velmi dobře živí jejich kreativitu.

Dalo by se namítnout, že letošní sbírka oproti svým předchůdcům nenabídne až tolik nového, nelze však rozhodně hovořit o stagnaci. Za mě PERIPHERY hlavně upevňují pozice a snaží se rozvíjet své nejsilnější stránky. Především jim stále skvěle funguje songwriting. O chytlavých refrénech některých skladeb už řeč byla, album však zároveň funguje i jako celek. Dramaturgie drží otěže pevně v rukou a posluchač se tak rozhodně nenudí. Osmé studiové album Američanů tak představuje velmi chutnou lahůdku současného metalu od zkušené skupiny, u níž zatím a naštěstí chybí prvek nudné rutiny. Dvanáctka kompozic zní veskrze svěže, dostatečně pestře, díky čemuž velmi dobře odsýpá. Přiznám se, že jsem byl na začátku lehce skeptický, abych nakonec kouzlu „bledé bílé tečky“ moc rád a naplno podlehnul.